První nositelka Nobelovy ceny za medicínu

Věra Pokorny-Scheufler

Stejně jako Berta von Suttner, rozená hraběnka Kinská, má své kořeny v Praze také Gertrude - Gerty Theresa Radnitz, provdaná Cori. Narodila se před 110 lety v zámožné židovské rodině, 15. srpna roku 1896, ještě v Rakousko-Uherské monarchii. Gerty byla nejstarší ze tří dcer Marty a Otto Radnitzových. Otec, který byl ředitelem cukrovaru byl také chemik, například zavedl novou metodu rafinace cukru. Jeho žena Marta se velmi zajímala o kulturu, k jejím přátelům patřil Franz Kafka.
Až do svých deseti let byla Gerty, stejně jako její sestry, vyučována doma soukromými učiteli, jak bylo tehdy v mnoha dobře situovaných rodinách zvykem.. Potom navštěvovala privátní dívčí školu. V šestnácti letech se rozhodla k dalšímu studiu, potřebovala složit maturitu, aby se pak mohla na pražské universitě věnovat studiu mediciny. Podporoval jí v tom i její strýc, otcův bratr, který byl dětským lékařem. Pilně se tedy učila latině, matematice, fysice a chemii, stále za pomoci domácích učitelů. V roce 1914 složila s úspěchem maturitu jako externí žačka na Tetschen gymnasiu v Praze. Ještě ten samý rok se nechala zapsat na Karlovu universitu.
Spolu s atraktivní, živou rudovláskou Gerty, začal studovat na pražské universitě ještě další pražský rodák, (* 5. prosince 1896 ) světlovlasý mladík Carl Ferdinand Cori. Jeho rodina byla katolická, oba rodiče akademici a tato rodinná tradice Carla ovlivňovala a zavazovala. Od svých dvou let žil s rodiči v Terstu, kde se jeho otec stal ředitelem oceánografické biologické stanice, zabývající se studiem mořských živočichů a rostlin. V roce 1914 se rodina přestěhovala zpět do Prahy a Carl se zapsal ke studiu na Karlově universitě. Tam se setkal s Gerty Radnitz a byl prý okamžitě fascinován jejím šarmem, inteligencí, smyslem pro humor a vitalitou. Spřátelili se. Oba měli rádi přírodu, podnikali spolu ve volném čase dlouhé vycházky, výlety do hor, společné horolezecké výstupy, v zimě lyžovali. Brzy byli zcela nerozluční, jak ve volném čase, tak při studiu. Dalo by se říci, že na pražské universitě našla Gerty své dvě největší životní lásky : biochemii a Carla Coriho. Za první světové války byl Carl v roce 1917 povolán do rakouské armády jako sanitní důstojník. Byl přidělen do „infekční nemocnice“ na Piavě, kterou představovalo několik ubohých dřevěných baráků. Málem tam sám také zahynul. To, že neměl příliš velkou možnost nemocným a podvyživeným vojákům skutečně pomoci v něm zanechalo trvalý a hluboký dojem. Válku ale šťastně přežil a v roce 1918 se vrátil ke studiu. Začátkem roku 1920 promovali oba dva na lékařské fakultě Karlovy university v Praze. Gerty Radnitz byla jedna z mála žen, které získaly titul doktor medicíny. Na universitní studia se tehdy mnoho žen nehlásilo.Ve stejném roce uzavřeli přes odpor rodičů s Carlem sňatek. Gerty konvertovala ke katolicismu, brali se tedy v římskokatolickém kostele Sv. Josefa ve Vídní. Carl Coriho tehdy pozval fysiolog a farmakolog Otto Loewi do Štyrského Hradce (Gratz), aby s ním pracoval na jeho výzkumech. Zde jen malá odbočka : Dr. Loewi ( 1873 -1961 ) byl také nositelem Nobelovy ceny za medicinu, dostal ji v roce 1936 za své objevy v neuromedicině. Protože byl žid, musel v roce 1938 z Rakouska odejít. Nacisté mu to umožnili, byl mezinárodně velmi proslulý, ale až potom, když nechal přepsat peníze, získané spolu s Nobelovou cenou, do „jisté“ německé banky. Již je nikdy neuviděl.. Přes Brusel a Oxford se tehdy již 61letý Loewi dostal šťastně do New Yorku, Až později přijal Carl Cori zaměstnání ve výzkumné laboratoři vídeňské universitní kliniky, aby mohl být Gerty nablízku. Ta pracovala jako dětská lékařka v Karoliner-Kinderspital, kde se především věnovala dětem, které trpěly nemocemi štítné žlázy. Také v Rakousku podnikali manželé Cori společné horolezecké výstupy a lyžařské tury v horách. Ale život v poválečné Vídni byl těžký, Gerty tehdy málem oslepla z podvýživy. Oba také rozhořčoval všeobecný poválečný morální úpadek a cynismus, který se projevoval i v lékařské klinické praxi
V roce 1922 se proto rozhodl Dr. Carl Cori přijmout nabízené místo biochemika ve státním ústavu pro výzkum rakoviny v Buffalo, na jezeře Erie, v americkém státě New York. Také židovský původ Gerty byl vzhledem k vývinu politické situace v Evropě určitým nebezpečím, které naštěstí oba tušili včas. Opustit Evropu bylo moudré a osudové rozhodnutí. Gerty následovala Carla až za několik měsíců, když pro ni zajistil místo asistentky ve stejném institutu. Manželé Cori se tedy stěhují natrvalo do Ameriky a v roce 1928 získávají americké občanství.
V roce 1931 byl Carl Cori povolán jako profesor farmakologie na Washington University School of Medicin in St. Louis ve státě Missouri. Gerty s ním „směla“ dvanáct dlouhých let v jeho laboratoři spolupracovat jako jeho asistentka, za symbolický plat, který byl jen asi 10 procent toho, co dostával její manžel. Je vidět, že ani v Americe nebyly v té době ženy rovnoprávné. V létě roku 1936 se narodil Carl Thomas, jediný syn manželů Cori. Jméno Thomas dostal na paměť presidenta Masaryka.
V St. Louis zkoumali manželé Cori společně výměnu látkovou a funkci enzymů v tkáních. Speciálně se zabývali tím, co se děje s molekulami glukosy při příjmu a vydávání glykolů ve zvířecích tkáních a svalech. Gerty Cori spolu s manželem prozkoumala a popsala jednu formu nemoci, dnes běžně zvané Cori - disease. Teprve od roku 1943 byla Gerty Cori „research associates profesor“ a 16 let později je jmenována řádnou profesorkou biochemie na Washington University. Tuto funci zastávala až do konce svého života.
V létě roku 1947 byli manželé Cori na dovolené v Coloradu, kde chtěli podnikat horolezecké tury v Rocky Mountains. Ale na 4300 metrů vysokém Snow Mass se vždy čilá Gerty začala cítit velmi špatně, trpěla dechovými potížemi a celkovou slabostí. Byly to první příznaky jejího bohužel nevyléčitelného onemocnění kostní dřeně, myelofibrosy.
Ve stejném roce 1947, v prosinci, byli manželé Cori vyznamenáni za své objevy v látkové přeměně sacharidů Nobelovou cenou. Toto vysoké ocenění dostali společně s argentinským fysiologem Bernardem Alberto Houssayem, který obdržel tuto cenu za své práce o významu předního laloku hypofysy při metabolismu cukrů.
Po převzetí ceny řekl Carl Cori ve svém poděkování: „ Spolupracovat jsme s Gerty začali už před třiceti lety, na Karlově universitě v Praze. Náš výzkum se z velké části vzájemně doplňoval a jeden bez druhého bychom nikdy nedokázali dojít tak daleko, jak jsme nyní“.
Gerty byla první žena, která získala Nobelovu cenu za fysiologii, a třetí žena od zavedení Nobelových cen, touto cenou vyznamenaná.
Jejich dvanáctiletý syn Tom si jako svůj „podíl“ z peněz, které jeho rodiče společně obdrželi - bylo to tehdy 24.460 dolarů – přál parní lokomotivu.
Spřátelený žurnalista jednou napsal, že duševní procesy manželů Cori byly tak provázány, spojeny, že mluvili a mysleli zcela shodně. Bez své živé a nadšené ženy nechtěl zdrženlivý a uzavřený Carl vůbec nikde pracovat. Když mu jednou na jisté americké universitě nabídli významnou a výborně dotovanou posici, ale nechtěli současně s ním zaměstnat i jeho ženu, rozhořčeně nabídku odmítl. Přes svoji těžkou , stále se zhoršující chorobu pracovala Gerty v laboratoři neúnavně dál, v roce 1950 byla zvolena ředitelkou „National Science Foundation“. Její další výzkum vedl roku 1952 k vysvětlení molekulární struktury glykogenů.
26. října roku 1957 podlehla Dr. Gerty Cori – Radnitz v St. Louis selhání ledvin, v důsledku svého nevyléčitelného maligního onemocnění kostní dřeně. Bylo jí teprve 61 let. Ve vědeckém světě po ní zbyly nesmírně cenné výzkumy a výsledky vědecké práce a na St. Louis Walk of Fame mají spolu s Carlem svoji hvězdu .
Carl se v roce 1960 znovu oženil s Anne Fitzgerald-Jones. Na universitě v New Yorku zůstal až do roku 1966, kdy resignoval na své místo profesora. Potom působil v Cambridgi, Massachusetts, na Harvard University (laboratory) a Massachusetts General Hospital, kde se zabýval genetikou. Svoji milovanou Gerty přežil o 27 let.
26. října roku 2000 byly v Praze odhaleny dvě pamětní desky podle návrhu sochaře Olbrama Zoubka. Jedna je v Salmovské ulici, na rodném domě Carla Ferdinanda Coriho a druhá v Petrské ulici, na domě, kde se narodila Gerty Radnitz-Cori.
Na slavnostní odhalení přiletěl z Ameriky také Tom, jediný syn manželů Gerty a Carla Coriových. Jeho matka a otec na rodnou Prahu nikdy nezapomněli, říkal Carl Thomas Cori. Vzpomínal prý také na to, jak ho rodiče učili česky říkat „strč prst skrz krk“.
Ale ve šlépějích rodičů se nevydal, pracuje ve zcela jiném oboru.

Ztroskotání lodi Batávia

Karel A. Pokorný
Houpe se v přístavu na vlnách a v jejím ráhnoví zpívá vítr, který zde v Lelystadu vane téměř neustále. Je to přesná replika neslavně proslulé Batávie, postavené z pověření VOC (Verenigde Oostindische Companie) v 17. století a vyslané do Batávie ,dnes Djakarta.
Dnes je těžké si představit, jaké asi pocity měli pasažéři, kteří se vydávali na stísněném prostoru lodi na dalekou plavbu. Zdali někdo z nich tušil, co se stane. Bylo to celkem víc než 300 lidí. Mezi nimi také protestantský duchovní s manželkou, se služebnou a sedmi dětmi a žena bohatého kupce Lucretia Jans van der Mijen se svou komornou Zwantje Hendrix. Pozoruhodná dáma, nejpozoruhodnější z celkem třiceti osmi žen na palubě. Vydala se tehdy za svým mužem, obchodníkem, který už byl delší dobu v Batávii. Později stanula také před soudem , obviněna ze spoluviny na vzpouře a na vraždách po ztroskotání Batávie. Díky pečlivě zaznamenaným výpovědím svědků a různým zachovaným dopisům, jsou všechny události, ke kterým na této nešťastné plavbě došlo, dodnes poměrně dobře dokumentovány. Což bohužel neznamená, že víme přesně, co se tehdy vlastně všechno stalo.
Loď Batávia, vybavená 24 kanóny, vyplula v doprovodu dalších sedmi lodí 29.října 1628 z přístavu na ostrové Texel. Zodpovědným velitelem se stal Francois Pelsaert, potom, co původně určený velitel Jacques Specxs , první „ordinaris Raad Nederlands-Indie“ se musel zdržet v Holandsku – chtěl se totiž ještě před cestou oženit. „Opperkoopmanovi“, čili nejvyššímu kupci Pelsaertovi přímo podléhal kapitán Adriaan Jakobsz, který s ním měl určité neshody už z jedné minulé plavby. Na lodích VOC byl „ooperkoopman“, tedy nejvyšší zástupce společnosti také nejvyšším velitelem. Mořeplavbě moc rozumět nemusel. Což nutně vedlo k problémům a sporům s kapitánem a ostatními lodníky.Zástupcem vedoucího výpravy byl zkrachovalý lékárník a kupec Jeronimus Corneliszoon z Haarlemu.
Na palubě bylo, podle záznamů, dvanáct beden stříbrných a zlatých mincí, spousta luxusních věcí, různé klenoty, například 23 x 31 cm velká kamej, vyřezaná roku 312 A.D z jednoho velkého achátu pro římského císaře Constantina, nádherná achátová váza, také z jednoho kusu, tyto předměty byly nabídnuty k prodeji malířem Rubensem. Kamej je dnes v museu v nizozemském Leidenu a váza se dostala až do Ameriky, kde je také vystavena v museu.
Ale byly tam také ještě peníze a klenoty, v nezaznamenané výši, určené na nákup koření v Indii. Také drahocenné stříbrné předměty, vyrobené pro indického Mogula Janghira, víno, látky, a různá skvostná roucha.
Jako zátěž bylo v podpalubí uloženo 130 opracovaných pískovcových kvádrů, které měly tvořit bránu do zámku v Batávii. Všechny kameny byly v šedesátých letech minulého století vyzvednuty z mořského dna a dnes je brána k vidění ve West Australian Maritime Museum ve Freemantlu. Dne 14.dubna 1629 připlula Batávia k Mysu dobré naděje a výprava zakotvila, aby doplnila zásoby, ale dobrého jí na další cestě mnoho nečekalo.
Prudké bouře a orkány způsobily, že doprovodné lodě u Mysu dobré naděje ztratily s Batávií kontakt a ta pak pokračovala sama směrem k Indonésii, Holanďany nazývané Nederlands Oost India.
Již během plavby byla na palubě napjatá nálada, Pelsaert onemocněl, Jacobsz měl techtle mechte s Lucretiinou komornou Zwaantje, alkohol také udělal své. Na lodi se brzy vytvořily dva tábory, jeden představovala Lucretia s Pelsaertem, který byl dobrý známý jejího muže, druhý v čele s Adraienem Jacobsz a Zwaantje Hendricks - a v pozadí stále intrikující Cornelisz.
Ten plánoval vzpouru, chtěl se zmocnit lodi a nákladu, zredukovat mužstvo jen na svoje věrné a s nimi pokračovat v plavbě po mořích jako pirát. Měl prý namířeno na Madagaskar. Lucretia byla jednoho večera chycena, svázána (snad i znásilněna) a pomazána špínou a výkaly, to vše za tichého souhlasu kapitána Jacobsze , který se o ní marně snažil a vše tedy pokládal za zasloužený trest. Výtečníci doufali, že budou uvězněni a vzbouření přítelíčkové Corneliszovi je osvobodí. Pelsaert se pokoušel zjednat pořádek, ale Lucretia prý nikoho z útočníků nepoznala. Vzpoura byla odložena. Jenže Pelsaert byl nemocen, tak vážně, že musel velení předat Jacobszovi a Corneliszovi. Ti dělali, co mohli, především se hádali. Stalo se, co se stát muselo.
O svatodušních svátcích, v noci na 4. června 1629, narazila loď 60 kilometrů před západním pobřežím Austrálie na skalní rif, který byl součástí skupiny ostrovů, zvaných Houtman Abrolhos. Jsou to skalnaté a písečné ostrovy, nyní k nalezení na mapě v sousedství Dicks Island a Morning Reef. Ostrov, u kterého Batávia ztroskotala se dnes jmenuje Beacon Island. Následky byly katastrofální. Na moři ve vlnách a především potom na ostrovech se odehrálo jedno z nejhroznějších dramat v historii tehdejší mořeplavby. Nastal prudký příliv a v něm 40 lidí na místě utonulo. Loď se rozpadla na dvě části. Zbytek trosečníků byl dvěma malými čluny ( viz obrázek) postupně převezen na dva nejbližší ostrovy, jeden větší, kde bylo 180 lidí, zejména všechny ženy a další, menší, kde přežívalo celkem 40 lidí. Velitel Francois Pelsaert se napřed s jediným větším člunem vydal hledat v okolí na dalších ostrovech vodu, ale pak se rozhodl a se čtyřiceti dalšími lidmi, (mezi nimiž byla i těhotná Zwaantje a jedno dítě), a s Jacobszem jet rovnou na Jávu, do přes 1000 námořních mil vzdálené Batávie a zorganizovat záchranou výpravu - a také vyzvednout drahocenný náklad. Velení nad pozůstalými trosečníky převzal Cornelisz, který teď mohl rozvinout svou kriminální energii. Pod slibem, že vyzvednou z lodi potopený náklad a zajistí si tak pohodlný život, získal ještě několik členů posádky a vojáků - a ti spolu s ním 120 trosečníků, mužů, žen a dětí prostě povraždili. Také proto, že jim docházela voda a potraviny. Z výpovědí zajatých vzbouřenců i zbylých svědků jsou známy příšerné detaily toho, jakým způsobem byli nebožáci zabíjeni. Některé, kteří měli „štěstí“, prostě naházeli svázané do moře. Sedm žen si ponechali, pět z nich pro „všeobecnou potřebu“ povstalců, Lucretia Jansz byla pro Cornelisze a nejstarší dcera duchovního Judith pro jednoho z jeho důvěrníků. Žena duchovního a jeho ostatní děti byly povražděny. Větší ostrov byl proto brzy nazýván „Hřbitov Batávie“, malý ostrůvek byl pojmenován „Ostrov zrádců.“
To vzniklo tak trochu omylem, když totiž trosečníci viděli Pelsaerta odjíždět se šalupou pro pomoc do Batávie, mysleli, že je zradil a nechal na pospas osudu.
Za šest týdnů konečně připlula k ostrovům pod Pelsaertovým vedením záchranná loď „Saerdam“. z Batávie. Voják Wiebe Hayes, který se celou dobu s hrstkou dalších vojáků zoufale bránil vzbouřencům vedeným Corneliszem, jim vesloval na malé loďce naproti a podal zprávu o tom, co se událo a o hrůzných činech. Později svědčil u soudu. Všichni vzbouřenci se vzdali a byli zajati, někteří na místě odsouzeni a také popraveni, zbytek padl do rukou kata až v Batávii. Před soudem stanula i Lukrecia, obviněná ze spoluviny na zločinech, byla ale osvobozena. Měl být souzen i kapitán, pod záminkou, že nezakročil již během plavby dosti tvrdě proti bouřící se posádce. Z celkového počtu 341 lidí, kteří vypluli z Holandska, jich dorazilo do Batávie živých jen 68. Pelsaert přivezl z Batávie potápěče, kterým se podařilo vylovit 11 beden se zlatými a stříbrnými mincemi. Jednu vzbouřenci při pokusu o vylovení rozbili. Také všechny šperky a drahocenné předměty se našly na větším z ostrovů, kam si je vzbouřenci už připravili. Asi za deset let po této hrozné události vyšla na základě oficiálních VOC šetření podrobná publikace, která se stala v krátké době velmi populární. Je zajímavé, že společnost VOC tehdy také rozhodla, že na jejích lodích nesmějí být neomezeně přepravovány ženy. Bylo poukazováno na události kolem ztroskotání Batávie jako na příklad neštěstí, způsobeného přítomností žen na lodi.
Když se podařilo v roce 1963 australským potápěčům nalézt poblíž dnešního Beacon Island vrak Batávie, byla to velká sensace. Nahoře na obrázku je vidět kotva, která dosud leží na dně moře u Beacon Island , blízko Australských břehů…
V té době se rozhodl Willem Vos, jeden z posledních holandských lodních tesařů, který se specializoval na stavbu jenom dřevených lodí, že se pokusí postavit repliku Batávie. Byl to jeho sen. Chtěl jednou v životě postavit doopravdy velkou loď, takovou, jaké brázdily moře ve slavné době VOC. Měl štěstí, jeho manželka a syn ho v tomto úmyslu podporovali. Zpočátku všechno vypadalo jako nesplnitelný a dost nešťastný nápad. Kde sehnat potřebné finance, místo na stavbu a hlavně lidi a odborníky na tuto neobvyklou práci? Naštěstí se Willemovi podařilo sehnat finanční podporu různých podniků a starosta města Lelystad poskytl parcelu na břehu Markemeeru, kde bylo možno postavit dílny a popřípadě budovy pro pracovníky. To ale nebylo všechno. Muselo se začít se sháněním dokumentace, plánů a materiálu. Kupříkladu na stěžně bylo potřeba dřevo až ze Schwarzwaldu, dřevo na trup lodě se tradičně dováželo ze Skandinávie a látka na plachtoví z Irska. Podrobné plány neexistovaly, k disposici byly jen rozměry, poznámky a pokyny na zpracování některých konstrukcí. Willem Vos se vydal až do Austrálie, kde proměřoval a dokumentoval zachovalé zbytky vraku, aby se měl podle něčeho řídit.
A teprve teď začala opravdová stavba. Podařilo se sehnat ještě žijící odborníky (většinou pensisty), kteří byli ochotni pomoci mu zaučit mladé lidi v zapomenutých řemeslech Vos se domluvil s úřady, že by mohl zkusit naučit drogově závislé a těžko vychovatelné mladé lidi jako terapii zajímavá řemesla. Zpočátku se našlo dosti pochybovačných skeptiků, kteří tento nápad považovali už předem za neuskutečnitelný. Ale stalo se něco nečekaného. Přihlásilo se víc zájemců, než i největší optimisté očekávali. Pracovali s neobvyklým zápalem. Pro mladé lidi, kteří viděli, že je konečně někdo potřebuje, že se mohou uplatnit v povoláních, která pomalu vymírají, se otevřel nový svět.
Se stavbou se začalo 4. října 1985.Nejdříve postavili budovy, ve kterých se tradičním způsobem pletla lana. Jenom na základní vybavení lodě bylo potřeba 21 km lan v různých tloušťkách, tedy sílách, plus nějaká ta náhradní. Byla postavena dílna, kde se vyráběly plachty z tkaniny dovezené z Irska (celková plocha plachtoví 1180 čtverečních metrů plus reservní). Také musela být postavena dobová kovárna, kde se zhotovovaly veškeré kovové součástky, potřebné ke stavbě lodi. A nakonec pochopitelně truhlářská dílna, kde se vyrábělo vnitřní zařízení pro Batávii ,a kde se také zaučovali řezbáři.
Největší prací ale byla stavba lodi samotné. Protože se pracovalo tradiční metodou, muselo se dřevo na žebra lodi ohýbat nad ohněm, což byla neuvěřitelně obtížná práce. Zajímavé je, že dříve stavitelé lodí měli sice určité plány, znali velikost lodi, ale podrobnosti řešili teprve na místě. Dalo by se říci, že nynější stavitelé na tom byli lépe a mohli postupovat jinak, ale oni se přesto snažili zachovat pracovní postupy tak, jak jsou popsány v různých knihách z dávných století. Dost shánění dalo také nalézt slévárnu, která byla schopna odlít kanóny, které patřily k vybavení lodi.
Na stavbě se od roku 1985 do roku 1995 vystřídalo celkem 1140 nadšenců a loď dostávala pomalu svoji podobu. Zajímavé je, že se nadšeně hlásili mladí lidé z celé Evropy, hlavně z přímořských států. Hodně jich po svém návratu „domů“ našlo uplatnění. Dokonce jedna dívka z Německa (bývalého východního) je dodnes vyhledávanou „šičkou“ plachet a má od vlastníků historických lodí zakázky na několik let dopředu. Kdo má možnost prohlédnout si celou loď, jistě si uvědomí , jak to muselo být pro tolik lidí na tak malém a stísněném prostoru nepříjemné. Není divu, že snadno vznikaly konflikty.
Celá loď je 56,60 metrů dlouhá a výška až ke špičce stožárů je 55 metrů. Určitě to nebylo nic pro lidi, trpící strachem z výšek a nebo klaustrofobií. Také museli být tehdy lidé asi menšího vzrůstu. Dnešní normálně velký člověk se musí v lodi v podpalubí pohybovat hodně skrčený. Proto také bylo tehdy cestujícím na lodích nařízeno střídat se ve skupinách na palubě. Vojáci měli cvičení a civilisté se určitou dobu po palubě procházeli. Nechtějme si představit, jak to muselo vypadat při bouřlivém moři. Hygiena musela být katastrofální a vykonat velkou potřebu, to asi byl zážitek, bylo nutno vystrčit zadnici přes brlinka a pak se nechat opláchnout vodou. Museli to být otrlí lidé, ale snad právě díky této tvrdosti dosáhli Holanďané oné převahy na světových mořích. Na hořením snímku je možno vidět vnitřní uspořádání lodi. Na zádi lodi byly kajuty a prostory pro kapitána, důstojníky a velitele výpravy a důležité cestující, jako byla nechvalně známá dáma Lukrecia. Při prohlídce lodi také překvapí, jak bylo vše dobře promyšleno a na co všechno se muselo pamatovat. Zásoby koudele na těsnění, smůla, topivo pro kuchyň, živá drůbež, atd.
Protože stále přibývalo zvědavců, kteří chtěli vidět znovuzrození Batávie, byla ustavena nadace „Batávie“, která organizovala exkurse do loděnice, zpočátku zdarma. Až později bylo vybíráno vstupné, které bylo věnováno na lepší vybavení místností a profesionálně vedené exkurse, kterých se ujali nadšení dobrovolníci. Je zajímavé, že skoro všechna práce okolo byla dobrovolná, bez finanční odměny. Jenom ti, kteří pracovali na stavbě lodi dostávali něco peněz.
Slavnostnímu spuštění Batávie na vodu 7.dubna 1995 byla přítomna také královna Beatrix. Replika Batávie se zakrátko stala v Nizozemí atrakcí a cílem mnoha výprav z celého světa. Když byly v roce 1998 v Sydney pořádány Olympijské hry, vydala se Batávie na cestu do Austrálie.
Byl na ní nádherný pohled, když zakotvila v přístavu v Sydney, kde se stala středem pozornosti. Z „nové doby“ je vidět na plachtoví jen reklama firmy Philips. Firma přispěla na stavbu lodi velkou částkou.
Nyní, po návratu domů, kotví už Batávia zase ve svém v domácím přístavu v Lelystadtu. Tvoří součást Nationaal Scheepshistorisch Musea, čili Národního musea historických lodí.
V posledních letech se pracuje v Lelystatu na další replice, slavné lodi jménem Sedm Provincií, která byla vlajkovou lodí Michiela de Ruytera. Tentokrát nejde stavba tak rychle, zatím se nepodařilo zajistit dostatek financí.
Batávia se také musí stále opravovat, stěžně byly napadeny houbou a zátěž, kterou tvoří písek vlhne, a to také dřevu neprospívá. Dříve se totiž používalo jako zátěže olova, které se podle moderních bezpečnostních předpisů dnes vůbec používat nesmí.
Mezitím také Willem Vos dosáhl věku, kdy se odchází do důchodu. Může být spokojen, jeho sen se splnil. Přátelé a spolupracovníci mu uspořádali rozloučení v dobových krojích, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Přijedete-li někdy do Holandska, zajeďte si také do Lelystatu. Vrátíte se do minulosti, která nebyla tak poklidná a romantická, jak se vám možná někdy zdá.

Byl Jára Cimmerman vzorem Reinholdu Messnerovi?

K.A. Pokorný Nizozemí

V zahraničí detašovaný cimmermanolog
Hodně se píše o geniálnosti Járy Cimmermana, ale málo se ví, že se připravoval na zdolání Mount Everestu. Za tím účelem slezl všechny evropské velehory, jenom mu scházelo zdolání nejvyšší nizozemské hory Vaalsberg, která obnáší 321 metrů. Aby byly jeho přípravy utajeny, zvolil v oněch místech běžný kroj místních žen. Na snímku sedí nad košem makrobiotické potravy, která mu měla umožnit lépe snášet změnu tlaku. Proto jako zdravě se živící genius měl ssebou vedle nosičů i jednu kravku, která mu dodávala čerstvé mléko. Jeho trochu obtloustlá tvář je výsledkem vlastních pokusů s botoxem. Ano již tehdy ovládal zkrášlovací operace a protože byl proti jakémukoliv chirurgickému zákroku, uchyloval se spíše na farmaceutické prostředky. Nelíbilo se mu, že se lidé, žijící v chladných a arktických krajinách zabalují do šál a někdy i košešinových masek. Byl přesvědčen, že zvýší-li vrstvu tuku na místech vystavených mrazu, obejde se člověk bez nehezkého zakuklování. Tento pokus na vlastním těle měl vlastně nahradit nevkusné pletené masky. Za zmínku stojí, že tento výstup provedl jinak opatrný a nerad riskující Jára bez teplého spodního prádla a bez kyslíkových masek.
Po této historické expedici a nadšeným přijetím místních domorodců se na tuto holandskou velehoru vypravil ještě několikrát. A vždy v patřičném přestrojení. Nerad na sebe upoutával pozornost. Na jednom snímku je vidět jak ležérně opřen o strom hledí do kamery svého přítele Oscara Wilda (ostatně byl to Jára Cimmerman, který namaloval obraz Doriana Greye, pod pseudonymem Basil Hallward a do kterého se Oscar zamiloval), který chtěl poznat onu velehoru, o které mu jeho přítel vyprávěl. Dva muži předstírající odpočívajíci elegány, jsou osobními strážci našeho světoběžníka. Na jiné fotografii můžeme vidět Járu Cimmermana se skupinou jezdců na koních, to bylo v době, kdy uvažoval o tom vycválat na koni přestrojen za sv. Václava na Gross Glockner, ale když ho jeho poradci, kteří byli vysláni na obhlídku trasy, přesvědčili, že je to zbytečně riskantní, od tohoto plánu upustil. Na snímku je maskován vousem a sedí na koni mezi dvěma bodygardy.
Také hezký snímek je momentka, na které sedí pod stromem a nechává své dva průvodce odpočívat, neboť nestačili jeho svižnému tempu při výstupu a projevila se u nich vysokohorská nemoc. Na jejich postoji je vidět, jak bezradně hledají směr domů. Jára Cimmerman se o ně obětavě staral a sám je snášel postupně do údolí, bohužel snímky, které pořizoval za pomoci samospouště neexistují, neboť fotoaparát převrhla i se stativem hladová veverka a když hryzala na dřevěné konstrukci aparátu, osvětlily se desky s exponovanými záběry a tak přišlo lidstvo o důkaz Cimmermanova sebeobětování se pro jiné.