Procházka zapomenutou minulostí

Karel A. Pokorný
Jsou místa, která působí dojmem, že v sobě skrývají nějaké tajemství a nutí poutníka k tomu, aby povolil uzdu fantasii. Tato místa jsou rozeseta po celém světě. Města, opuštěná před sto a více lety, a přesto vzbuzují dojem, že si obyvatelé odskočili a zase se vrátí. Mám na mysli „města duchů“ (ghost city) v Americe, kde všechno svědčí o dřívějším bouřlivém životě. Při našich toulkách po Americe v nás například zanechalo hluboký dojem městečko Bodie (z roku 1880), které po zrušení dolů opustili všichni obyvatelé a zůstalo po nich všech 150 domů i s metodickým kostelem. Objevili jsme je náhodou cestou k jezeru Mono Lake. Vývěsní štíty, zachované domy, vyloženě vyzývají k vstoupení dovnitř a přitom nikde živáčka. Je to divný pocit.
Ale podobná místa můžeme najít v Pyrenejích, kde odcházejí mladí lidé za snazší prací do údolí a ve vesničkách dožívají jenom staří lidé. I ve francouzských Alpách je možno vidět podobné jevy.
Něco jiného je, procházíme-li pohraniční oblasti v Čechách. Je skoro neuvěřitelné, že ve středu Evropy, v oblastech po staletí obydlených, mohlo dojít k tak cílevědomému a barbarskému likvidování historické krajiny, vesnic a městeček. Srovnáváme-li nynější stav s mapami a fotografiemi z nedaleké minulosti, padá na člověka smutek
Je to divný smutek, jdeme-li po cestách, které náhle a nesmyslně končí a vidíme-li zídky z vysbíraného kamení, které, spolu s pahýly jabloní hrušní a zbytky keřů angreštu či rybízu svědčí o tom, že zde ještě nedávno žili lidé. S mírným pocitem provinění si někdy dovolíme utrhnout pár zralých plodů a představujeme si, jak to zde asi dříve vypadalo. Lesy a křoviny zarůstají zbytky osad a vesnic. Na místech, kde kdysi vládl čilý ruch, na někdejších návsích a na místech, kde dříve bylo slyšet varhany doprovázející mše a zpěv věřících, slyšíme jenom šelest větru v korunách stromů. Cílevědomě došlo k ochuzení o tradiční zástavbu sídel, o hodnotné památky lidové architektury. Záměrně se zanedbávala údržba, což mělo za následek rozpad i některých památek, dokonce chráněných státem.
Vyhnáním původních obyvatel vyvstal státu problém, jak nahradit ztrátu těchto skoro 3 milionů lidí (zhruba 30 % veškerého obyvatelstva republiky). První pováleční osídlenci byli dobrodruzi, kteří se po krátké době vraceli zpět do vnitrozemí. Proto se pokusila vláda o osídlení českými krajany ze slovanských zemí. Zemědělství potřebovalo kolem 500-600 tisíc pracovních sil pro zemědělství a slíbilo proto každému z nově příchozích 20-30 hektarů půdy. Největší skupinu reemigrantů tvořilo skoro 30 tisíc volyňských Čechů. K tomu je nutno připočíst reemigranty i z jiných zemí. Problémy vystaly tím, že většina nově příchozích byla zvyklá na jiný způsob zemědělství než v horských oblastech. Proto jich dost odcházelo do vnitrozemí. Zajímavá je jejich politická orientace. Při volbách v roce 1946 většina volyňských Čechů v pohraničních oblastech volila národně socialistickou stranu, mezitím co Češi a Slováci volili KSČ.
Počátkem 50 let počal stát systematicky likvidovat opuštěné a vykradené stavby a budovy, které stály všude v pohraničních oblastech. Tyto objekty stály většinou na samotách nebo v hůře přístupných místech. Budovy byly vyhozeny do vzduchu, srovnány se zemí a jako němí svědci zůstaly jen zarostlé cesty. Podle usnesení ÚV KSČ z května 1956 rozhodla vláda veškeré zchátralé a opuštěné stavby v pohraničí zbourat. V první etapě bylo zlikvidováno armádními jednotkami civilní obrany více než 17 000 objektů a v druhé 17 615. Maximální výška zbylého zdiva směla být 1 metr. Také se doporučovalo, aby se o výročích 1. máje nebo VŘSR demonstrativně zbouraly všechny ruiny v obcích.
Nejhůře na tom byly církevní stavby, kostely, kaple a drobné sakrální památky v krajině, jako boží muka, kříže a podobné. Ateistický komunistický režim tyto objekty plánovitě likvidoval. S bouráním kostelů se začalo v Českém středohoří již v 5O letech, tato barbarská činnost vyvrcholila v polovině 70 let 20 století, kdy byl například zlikvidován kostel sv. Kateřiny v Merbolticích, postavený v roce 1709. V 80 letech pak došlo ke zničení jedinečného areálu barokního poutního kostela Nejsvětější Trojice z let 1732 na Božím vrchu u Verneři.
Jenom několik dalších příkladů plánovaného ničení:
Cetviny, obec založená ve 13 století a roku 1418 dekretem Rožmberků prohlášena městysem. Po vyhnání Němců a neúspěšnými pokusy o osídlení volyňskými Čechy, byla celá obec v letech 1955-56 až na kostel a dvě budovy srovnána se zemí. Kostel Narození Panny Marie do roku 1989 údajně sloužil pro porážku prasat. V roce 1995 bylo započato s rozsáhlou rekonstrukcí kostela.
Městečko Pohoří na Šumavě. Zde založila česká šlechtická rodina Buquoyů roku 1693 sklárnu a později dominikální osadu. V roce 1783 byl postaven kostel Panny Marie Dobré Rady. Zdejší sklárny se proslavily za hranicemi obrázky malovanými na skle. V roce 1978 byla většina obce zbourána. Věž polozbořeného kostela se zřítila 30.5. 1999.
Strážný, městečko položené v srdci Šumavy, původní, pro zdejší kraj typická dřevěná zástavba shořela a v roce 1965 byl zbořen i kostel Nejsvětější Trojice. Původní obyvatele nyní nahradili vietnamští trhovci, kasina a veřejné domy.
Bučina, nejvýše položená osada na Šumavě, založená v polovině 18.století, proslavená pašeráctvím, byla po vyhnání Němců, až na jeden dům, srovnána se zemí.
Stodůlky, velká osada v údolí říčky Křemelné musela udělat prostor prý pro vojenské účely. Byla celá srovnána se zemí.
Zhůří, nejstarší záznamy o tomto osídlení jsou z roku 1613. Zde byla veliká sklárna, v roce 1762 postaven v obci kostel Nejsvětější Trojice. Po vyhnání německého obyvatelstva byla obec zcela zbořena.
Zrovna tak zmizel Prostibořský kostel, či historický střed Přimdy, který byl srovnán se zemí v roce 1947. V Doupovských horách vznikl ohromný vojenský prostor a většina osad a obcí byla také srovnána se zemí. Z obce Martinov nezbylo také nic, žijí zde jen zmije, vysoká zvěř a dokonce několik čápů černých. Zmizelá obec Radnice, blízko Kadaně, je také od padesátých let srovnána se zemí, údajně to bylo bájné místo Vogastisburg . To bylo jenom namátkou vybráno několik míst na Šumavě. Pokračujeme-li dále, zjistíme, že i v jiných oblastech se vesele likvidovala celá řada obcí. Zda si někdo vzpomene, že nedaleko Kadaně byly obce Žďár, Radnice a Rolava.; Vše zmizelo bezohledně v nenávratnu.
Bývalé lázně Kyselka, nyní chátrající následkem katastrofálního privatizování lázeňských objektů, které se rozpadají a nechce se věřit, že zde bylo centrum kulturního života a turistického ruchu. Jenom stáčírna vynikající minerálky Matoni je stále v provozu
Také jinde než v západním pohraničí se dají najít stopy cílevědomého ničení. Habřina v Krušných horách, o které je možno nalézt první záznamy v 15.století a kde slovenský kněz Ján Borot z Pezinoku založil evangelickou farnost. Její působnost sahala od Chomutova až po Rumburk. Nyní je vše v desolátním stavu. Kostel byl využíván jako sklad, a nyní je v havarijním stavu. Také v Mukařově se minulý režim proslavil. Kostel sv. Františka Serafínského přestavený v roce1754 na náklady hraběte de Sweerts-Sporcka do barokní podoby, byl v 80.letech minulého století zbořen. Gotická zvonice se zřítila v roce 2002.
Zajímavou historii má synagoga v Úštěku. Ta zde byla postavena v roce 1764 pro sedm židovských rodin. Synagoga přetrvala obě světové války a málem byla zničena, nebýt listopadu 1989. V roce 2003 byla dokončena její rekonstrukce.
Jednou z mála vyjímek je snad vesnička Třebín, kde se vedle sadařství také pěstoval chmel. Zde se vytvořilo občanské sdružení Čechů a Němců, které se snaží obnovit vymizelé historické kořeny za spolupráce s bývalými německými rodáky.
Obří bouda v Krkonoších, kam jsme tak rádi jezdili lyžovat, také nepřežila 40 let reálného socialismu, z toho 21 let normalisace. V polovině 80 let byla zbourána.
Škoda, že ve městě Žacléři byly zbourány (až na dva domy) roubené chalupy s podloubím v Ulici J. A. Komenského. Mohly patřit k architektonicky zajímavým, ba unikátním stavebním památkám.
Štěstí mělo občanské sdružení v Broumově, které prosadilo obnovení zahrad, náležejících k benediktinskému klášteru. Bez této občanské angažovanosti by zahrady, díky lhostejnosti městské správy úplně zpustly.
Nevím, zda někdo ze čtenářů pamatuje chatu Vřesová Studánka v Jeseníkách. Vždy jsme se zde zastavovali na našich toulkách po Jeseníkách. Marně bychom tuto chatu dnes hledali. Byla zbourána v roce 1988 a zbyl jenom kříž na místě dřevěné kaple,jejíž kopii je možno nalézt v Německu.
Je mnoho takových míst, která jsou odsouzena k tomu, aby se zapomnělo na to, že zde spolu žili lidé, kteří svou prací a pílí utvářeli krajinu, která bohužel zarůstá a zmizí a za několik desítek let nikoho nenapadne, že třeba stojí na místě, kde jsou pochováni bývalí obyvatelé. Je škoda, že z oněch 400.000 Čechů, kteří byli Němci v roce 1938 vyhnáni, se skoro žádný nevrátil, aby mohl svůj bývalý domov zachránit. Vždyť se jednalo vlastně jenom o šest let vyhnanství.,