23. Vědecké symposium v Holansku

V roce 1985 se rozhodla skupina nezávislých Čechů a Slováků v Nizozemí vytvořit neutrální půdu, na které by se mohli pravidelně setkávat zástupci různých názorů a přesvědčení. Plánovali pořádat každý rok populárně – vědecké symposium, a dali si za úkol poukázat především na ty krajany, kteří svou odbornou prací positivně přispívají k vývoji holandské společnosti a tím upevňují identitu Čechů a Slováků natrvalo žijících v Nizozemí.
Vznikla tak symposia, naplněná již po dvacet tři let přednáškami o historii, literatuře a výtvarném umění, hudbě, o lékařství, sociologii,, psychologii a psychiatrii, otázkách ekologie a mnohém jiném. Součástí programu je panelová diskuse, které se mohou zúčastnit všichni přítomní. Symposium je také pokaždé osvěženo malým koncertem, většinou českých hudebníků. Ještě před “sametovou revolucí” přijížděl na symposia obětavý Václav Hora z Frankfurtu s českými, většinou v exilových nakladatelstvích vydanými knihami.
Od roku 1990 symposia navštěvují i zástupci ambasád a od desátého symposia spolupracujeme s MZV . Po roce 1989 jsme uvítali možnost zvát také přednášející a umělce ze staré vlasti.
Symposium, které navázalo na aktivity různých organizací československého exilu, se stalo v průběhu osmdesátých a devadesátých let jednou z nejúspěšnějších krajanských akcí v Nizozemí. Je navštěvováno převážně starší generací, ale v poslední době také přednášeli mladí, v Holandsku vystudovaní vědečtí pracovníci, děti emigrantů.

4. října 2008 se konalo u Baarnu již 23. symposium, kde jedním z přednášejícím byl JUDr. Milan Hulík, právník, který před rokem 1989 obhajoval disidenty, a dnes se zabývá právem v zemi, která svoji cestu ke spravedlnosti a právu stále ještě hledá.
Svoji přednášku původně přednesenou na konferenci „EU a USA“ nazval:
Rozjímání nad tolerancí a intolerancí.

Dámy a pánové,
možná se může zdát, že česká justice, která je tématem mého projevu, není to pravé téma pro konferenci „EU a USA“. Ale ani problematika velké politiky, vlastně té nejdůležitější, jakou pro integrující se Evropu představují její vztahy ke Spojeným státům, nemůže pominout „mikropolitiku“ jednotlivých států EU pro jejíž běžné demokratické fungování je bezpodmínečně nutné, aby v jejích státech fungovala institucionální spravedlnost vykonávaná státem – tedy jejím justičním aparátem. Věděli to již staří Římané a právě od nich pochází rčení „Iustitia regnorum fundamentum“ – spravedlnost je základem států. ČR pomalu a bolestně, za cenu ztráty stovek vytunelovaných miliard vrací svoji ekonomiku do soukromých rukou a propojuje ji s ekonomikou EU a USA. Ještě se však nikde nepodařilo privatizovat hledání spravedlnosti a proto její nalézání po listopadové revoluci v ČR je na rozdíl od ekonomiky stále v rukou, státu respektive jeho představiteli jmenovaných soudců. A soudce v každé zemi představuje zvláštní symbiózu státního úředníka, zároveň ovšem na státu nezávislého, jehož nejvyšší autoritou je jeho vlastní svědomí. Řekněme rovnou – mělo by být ! Právě míra závislosti soudce na státní moci a stupeň jeho ochoty tuto moc respektovat – tedy poslouchat vrchnost nebo do svého rozhodování promítnout jen vytušené přání vrchnosti na úkor svého soudcovského svědomí je oním prizmatem, který dělí závislou justici, justici státní od skutečně nezávislé justice, byť státem placené. Jsem si vědom toho, že pro účastníky této konference ze států, které ve své historii nezažily totalitní režim, mohou být moje slova těžko srozumitelná. Mluvím o míře respektu soudců ke státní moci, která za minulého režimu v ČR existovala v podobě poslušnosti soudců a vynášení rozsudků podle diktátu komunistické moci. Když jsem jednou v Kanadě líčil svým tamějším kolegům osudy svých klientů – disidentů, které jsem obhajoval a jejich pronásledování, dostalo se mi otázky, proč si nestěžovali tisku. Stejně tak je nepochopitelné pro mnohé, co vyrostli v komunistickém režimu, že ten, kdo je placen státem, může rozhodovat i proti němu a já se obávám, že to dodnes nechápou i někteří soudci v ČR. Bohužel, po 15 letech se naplnila obava některých mých kolegů z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který v době totality monitoroval procesy se spoluobčany stíhanými z politických důvodů, že soudce, který se zpronevěřil svému svědomí a soudil odpůrce komunistické moci podle jejích příkazů, se může stejně tak svému svědomí zpronevěřit i v režimu demokratickém, protože i v něm mohou existovat politické nebo lobbystické tlaky. To se také potvrdilo, např. v případě některých restitučních kaus a nebyly to jen kausy některých šlechticů a českých občanů žijících v zahraničí. Na adresu těchto soudců lze ocitovat přísloví, že „zvyk je železná košile“. Těžko se jí zbavit i v režimu demokratickém. Tak se stalo, že veškeré porevoluční úsilí VONSu vyznělo marně, nepodařilo se mu z justice dosáhnout odvolání ani jednoho ze soudců, kteří odsoudili nevinné obžalované k nepodmíněným trestům odnětí svody. Působení těchto soudců však dnes již není tím největším problémem české justice, dokonce v pořadí negativních příčin ani druhou, nebo třetí. – tím je něco jiného. Největším problémem české justice je, že nehledá spravedlnost, ale jen paragrafy, na základě kterých by mohla žaloby zamítnout nebo jim eventuelně vyhovět. Míra formalismu je v ní stoprocentní. Za situace nepřehledné legislativy, jak o tom budeme mluvit dále, je cíl takového hledání spravedlnosti pro justici ovšem zničující. Po staletí existující plodný rozpor mezi právem pozitivním a přirozeným, vyřešilo české právo jednoznačně ve prospěch práva pozitivního. Co není v paragrafech – neexistuje. Asi tak, jak to zpívá Jaroslav Hutka ve své písničce, „Havlíčku, Havle, na tebe mají paragraf a šavle.“ Pak ovšem nutně platí právní aforismus, že „právo je minimum spravedlnosti.“

Mám-li mluvit o samotné justici, začnu jedním anglickým příslovím: Injustice is relatively easy to bear. What stings is justice.“ Dvojznačnost slova „justice“ dovoluje v této slovní hříčce trefně charakterizovat českou justici. Ano, žádná justice není spravedlivá, myslíme tím, že v každé justici se mohou vynášet nespravedlivé rozsudky, ale ne každá justice potřebuje zásadní a radikální reformu, ke které ještě 15 let od návratu demokracie do ČR ještě nedošlo. Ústava ČR prohlašuje ČR za právní stát. Mnohé výroky některých politiků a významnějších právníků však toto označení zpochybňují a jeho justice ještě více. Co však justici zpochybňuje nejvíce, je její denní propírání v tisku. Nic horšího však nemůže justici potkat ( stejně tak např. tajné či zpravodajské služby), když musí vystoupit ze svého tichého pozadí a dát se svým kritikům na pospas. Musíme se potom ptát, nakolik to bylo nutné a zda tomu nemohlo být jinak. Budeme tedy mluvit o tom, jaká justice je a jaká by měla být. A zde platí pro justici další přísloví: „Be sure to judge yourself before you judge others.“ Nemyslím tím ovšem ty soudce, kteří jsou sami trestně stíhaní, ale pohled justice do sebe samé. To však nemůže justice učinit protože taláry a její důstojnost takovou sebereflexi nedovolují.
Mám tu výhodu, že nejsem politik, jsem jenom advokát a nemusím brát ohledy na jakouko-li lobby nebo mocenskou či stranickou entitu. Protože jsem advokátem od r.1976, mohu i srovnávat justici socialistickou a nynější demokratickou. Jako dlouholetý obhájce disidentů mohu ne s jistou hořkostí konstatovat, že tito obžalovaní byli samozřejmě odsuzování jako nevinní, ale od komunistické justice ani oni spravedlnost nečekali; horší je však skutečnost, že současný stav justice mě nutí pronést kacířská slova, že co se týče obecné kriminality, byla tehdejší justice spravedlivější než je dnešní.
Proč tomu tak je ? Příčin je celá řada a tento projev si nečiní nárok na uspokojivé vysvětlení tohoto jevu. Zmiňme se proto jen o některých.

1/ Soudci u nás nepracují s vědomím vysoké míry odpovědnosti a profesionality a bohužel mnozí občané, ani nadřízené soudy, je po nich nepožadují tak, jako je vyžadují automaticky občané a jak je to zvykem ve všech západních zemí EU (kde soudci i každý jakýkoli pracovník ve všech oblastech musí odvádět 100 % práci bez tolerování nedostatků). .

2/ Na pouhé čtyři holé věty zredukované odůvodnění rozhodnutí soudce soudu prvního stupně či senátu odvolacího soudu, nebo dokonce velmi povrchní, neprofesionální, neodborné a odbyté rozhodnutí soudců Vrchního a Nejvyššího soudu ČR, se nedá považovat za kvalifikovaný rozsudek nebo usnesení soudu odpovídající požadavkům zákona.
Některá rozhodnutí soudců ČR jsou až na tak špatné úrovni, že jejich argumentace nedosahuje myšlenkového pochodu žáka základní školy. Pro taková nedbalá rozhodnutí nepotřebujeme vysokoškolsky vzdělané soudce s následným povinným absolvováním tříleté praxe justičního čekatele, neboť v takových případech by postačili pracovníci s ukončeným základním vzděláním, přičemž by zároveň došlo k efektivním finančním a platovým úsporám ve státním rozpočtu.
Soudci jako pacienti se např. při zánětu slepého střeva 100 % spoléhají na chirurga, že jim bude vyoperován tento zanícený přívěšek, nikoli vyoperována játra či srdce, přičemž už neexistuje žádná další možnost operace „krajského, vrchního či nejvyššího chirurga“. Na druhé straně však reálná praxe v české společnosti vykazuje stav, že chirurg, podnikatel či jakýkoli občan v ČR se nemůže spolehnout na soudce či státního zástupce tak, že budou rozhodovat podle zákona a svého svědomí profesionálně, věcně, spravedlivě a co možná nejrychleji.

3/ Fakticky v ČR někteří soudci masově zneužívají své soudcovské nezávislosti a do jejich rozhodování se často promítají závislosti jiné. Např. často mezi lidmi tradovaná korupce, klientismus, přátelské vztahy, nedostatečná profesionalita nebo absence prosté lidské moudrosti dané věkem a zralostí.
V případě, že soudce nebo státní zástupce pracují neodborně a nezákonně, plat mají vždy zajištěn. A právě ve své placené pracovní době, která má podle ústavy sloužit k tvorbě spravedlivých rozhodnutí, mnozí soudci nezákonným rozhodováním upírají účastníkům sporů právo na spravedlnost, způsobují další zbytečné škody a v podnikatelské sféře bankroty a v důsledku toho rozbíjejí i jejich osobní a rodinné vztahy. Vymahatelnost práva není zaručena.
Občané se nemohou spolehnout, že jejich právní záležitosti budou ze strany soudců vyřízeny podle zákona, protože z praxe některých soudců vyplývá, že nemají ani zdání o tom, že v ČR existuje Ústava, Listina práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou pro náš stát prioritně závazné.

4/ Čeští soudci bez zahraničních zkušeností a odchovaní studiem socialistického nebo postsocialistického práva s jeho rigidním výkladem, jakož i soudci soudů vyšších stupňů fixovaní dědictvím totalitního myšlení, se ve svých rozsudcích neopírají o základní zákony (Ústavu ČR a ústavní předpisy) tak, jako to běžně činí soudci západních zemí EU, a ani odvolací soudy, ba ani vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR takto nejednají. K tomu soudci nejsou vedeni ani v doškolovacím studiu.
S tím samozřejmě souvisí i neexistující věková hranice pro jmenování soudce. Mladí soudci a soudkyně, jejichž věk začíná ještě dvojkou, mohou těžko vycházet ze svých odborných, natož životních zkušeností, protože ještě žádné nemají. Novým a nezkušeným soudcům by totiž mnohem spíše patřila neodvolatelnost podmíněná, protože by se tak mohlo zamezit jejich profesionální neschopnosti nebo neprofesionální aroganci. Zákon o soudech a soudcích z nich však udělal nedotknutelné a nekritizovatelné osoby. Heslo common law „Dieu et mon Droit“ (Bůh a moje právo) může být totiž aplikováno jen tam, kde soudce vybírají mezi právníky nikoliv ve věku 25 let, ale s 25 letou praxí, jako je tomu v zemích s tímto systémem. To, co mělo justici vrátit nezávislost a demokratický charakter, totiž neodvolatelnost soudců, se tak obrátilo proti ní, protože se ukázalo, že aplikace vyzkoušených demokratických forem právního státu na jeho zárodečnou formu, bylo řešení nešťastné. Soudit skutečně odpovědně a citlivě nemůže začínající a nezkušený právník. K tomu i nadaný právník musí dozrát – a k hledání spravedlnosti je třeba znát nejen zákony, ale také mít zkušenosti a určitou životní moudrost. Cestu z této pasti tedy představuje zavedení podmíněné a diferencované definitivy soudců.

5/ Ocitáme se u často diskutované otázky – personálního složení soudů, o kterém jsem se zmínil na začátku svého projevu. Dosavadní ministři spravedlnosti často zdůrazňovali, že v justici došlo k výměně soudců a že naprostá většina soudců jsou soudci, kteří do justice nastoupili po listopadu 1989. To je pravda, ale jenom poloviční. Platí to jen u soudů prvního stupně, u odvolacích soudů je procento „bývalých“ soudců vyšší, u Vrchního soudu ještě vyšší a u Nejvyššího soudu ČR jsou „bývalí“ soudci v naprosté většině. Navíc v této sféře působí i bývalí vyšetřovatelé, prokurátoři a vojenští soudci, kteří sem přišli v důsledku polistopadové prověrkové rotace. Stalo se tak mimo jiné i proto, že Zákon o soudech a soudcích vyžaduje jako kvalifikační předpoklad pouze právnické vysokoškolské vzdělání (získané třeba na Vysoké škole SNB), zatímco Zákon o advokacii předepisuje právnické vzdělání získané výlučně na právnické fakultě. Netvrdíme, že každý bývalý soudce je špatný – většina z nich ani politické věci nesoudila, soudili věci z civilního a rodinného práva nebo trestní z obecné kriminality, ale i zde platí jeden zajímavý fenomén.Vystihl jej profesor a bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl, když hovoří o formálním defetismu postsocialistických právníků a to i těch, kteří se nijak s komunistickým režimem nezapletli a nezkompromitovali se odsuzováním nevinných. Co to znamená ? Že jsme všichni, mně nevyjímaje, nějak postiženi svojí výchovou v socialistické škole, svým studiem socialistického práva a snad i nějakými jeho tajemnými rezidui. Existuje-li tento dědičný psychologický jev, pak o ještě horší dědictví se musí jednat u těch právníků, jejichž vzdělání formovala vysoká škola komunistické policie. Nakolik v nich přetrvává i neprávní komunistické vzdělání a jejich ideologické přesvědčení, si netroufám odhadnout.

6/ A právě zde je dána ta nejtěsnější souvislost téma mé přednášky s EU a USA. Jen evropské právo a budou-li naši legislativci prozíraví, tak i obohacené o instituty anglosaského práva – common law, nás může takových reziduí zbavit a napomoci k vytvoření skutečného právního státu, který právní teorie v němčině označuje jako „Rechtstaat“ a angličtina jako „Rule of law.“ Zdá se, že jsme ztratili 15 let, ale ukazuje se, že zkušenost 40 let komunistického režimu byla nedostatečná. Potřebovali jsme další léta, abychom pochopili, či spíše naši politici, že zvolená cesta postupné novelizace socialistického práva nebyla nejšťastnějším řešením. Byla dokonce z možných řešení - tím nejhorším. Vytvořila totiž ojedinělý právní řád, ojedinělý v tom nejnegativnějším slova smyslu – právní řád skládající se z novelizovaných novel novelizovaných zákonů. Tento řád již dosáhl takové „dokonalosti“, díky desítkám novel jednotlivých zákonů, že některé novely jsou přijímány současně s vlastními novými zákony. Vyznat se v tomto právním řádu je však nad síly i toho nejschopnějšího právníka a to i za použití toho nejlepšího systému automatizovaných informací. V právní části programů českých politických stran se totiž notoricky objevuje střídání dvou excesů – tzv. legislativní smršti a čištění právního prostředí. Nad tím vším visí Damoklův meč tzv. vykonatelnosti či spíše nevykonatelnosti práva. Že takovéto právo je spíše nevykonatelné, je jasné. Nevykonatelné právo je však právo nicotné neboli nulitní. Takové právo vytváří pouze zdání legality, je právem stínovým a nepomůže napomoci k vytvoření právního státu.
Je však třeba říci, že po změně politických poměrů bylo v Československu několik právních Mohykánů, kteří volali po recepci cizího práva. Bylo to přirozené v zemi, ve které do začátku II. světové války existoval právní stát, který vznikl sice z autoritativního a monokratického státu, ale státu právního, jakým byla rakouská říše. A to tím spíše, že jeho právo bylo základem i právního řádu české části prvorepublikového Československa a ve své moderní podobě pokračovalo s příslušnými obměnami a modernizacemi i v nástupnickém Rakousku a podobné právo i v Německé spolkové republice, Švýcarsku a Francii. Bylo by proto jen přirozené, kdyby takové právo bylo postupně přejímáno, nikoliv ovšem přes noc, jak nedávno této transformaci práva oponoval předseda senátu Petr Pithart. Bohužel se tak nestalo a tak dnes stojíme před opožděnou transformací českého právního řádu. Na štěstí jsme v EU a pokud vztahy mezi Evropou a USA se budou vyvíjet uspokojivě, nic nebrání tomu, aby odborníci posoudili, co z common law může být přes odlišnou tradici a systém kontinentálního práva, jehož je české právo součástí, pro český právní řád užitečné. Ale i neodborník pochopí, že jedním z léků na neduhy české justice je používání přirozeného práva – tedy hledání spravedlnosti podobným způsobem jako je tomu v anglosaském právu. A k tomu není třeba legislativních smrští, přebujelé legislativy a rozmnožování paragrafů. Stačí zkušení a životními zkušenostmi obdaření soudci, nehypertrofované zákony, precedenty a tušení spravedlivého. To tušení však není hádání z křišťálové koule, ale aplikace přirozeného práva, které v sobě neseme všichni z dětství a které soudce umí transformovat v latinskou zásadu „contra bonos mores“. Co je proti dobrým mravům, není spravedlivé ! K tomu ovšem potřebuje ještě jednu vlastnost – statečnost. Mluvili jsme o postsocialistickém defetismu, který postihuje téměř všechny právníky vyrostlé v bývalém režimu – ukazuje se však, že něco podobného existuje i u soudců, kteří nastoupili do justice po listopadu a kteří i po listopadu 1989 vystudovali. Ukazuje se, že dědictví socialistického práva a socialistické zákonnosti je daleko tíživější, než jsme si mysleli. Budeme mít o tom příležitost ještě mluvit v části o přípravě a vzdělávání právníků.
Jsme v EU a s Českou republikou je v unii i česká justice. Aby však jednou byla rovnocenným partnerem justicí vyspělých demokratických a právních států Evropy, musí mít nejen dobré zákony, ale především je musí demokraticky aplikovat, vykládat a vykonávat.

7/ Bohužel, dobré mravy je dříve než pro účastníky sporů třeba zavést pro mnohé soudce. Pod pláštíkem tzv. soudcovské nezávislosti řada soudců schovává svoji libovůli a někteří soudci jí zakrývají i své trestné činy. Často je ze soudního spisu zřejmé, že samotní soudci odstraňují ze spisu důležité a rozhodující listiny a podávají z něj informace komukoli, kdo o to požádá, a to jak osobně, tak telefonicky nebo písemně. Vzdor tomu, že mají povinnost mlčenlivosti o tom, o čem se v řízení dověděli !
Obcházení zákonů, jejich porušování a různé podvody se od roku 1990 staly v ČR národní normalitou a to jak u mnohých občanů, tak i u leckterých pracovníků státních orgánů včetně soudců, státních zástupců, policistů a pracovníků státní správy. Dokonce se všeobecně požaduje a obecně očekává, aby se každý automaticky podřídil nezákonným praktikám některých jedinců a celých skupin u státních orgánů. Situace došla tak daleko, že se již dá mluvit o systému, který to celé umožňuje. Markantní je tato situace u policie, což vyvolává přímé ohrožení vnitřní bezpečnosti státu a ztrátu důvěry občanů ve svoji policii, politiky a nakonec i v demokracii samu. Stoupající preference KSČM jsou toho důkazem. Mnozí spoluobčané nevzpomínají jen tzv. sociálních jistot a falešné solidarity státu, ale i stavu nízké kriminality, a nic více je nevyděsí, než zjištění, že ten, kdo je má chránit, je ohrožuje.
Porušování zákonů je málo, mnohdy vůbec, postihováno a zneužívání pravomoci veřejných činitelů není vyšetřováno ani policií, ani státním zastupitelstvím, protože i tyto orgány pracují neodborně a často závisle a ignorují tak zákony ČR. Vedoucí místa u všech státních orgánů včetně soudů jsou obsazována leckdy na základě kamarádství a protekce, nikoli podle odborné úrovně. Zákonem není stanovena plná osobní odpovědnost pracovníků státních orgánů za rozhodování, ani jejich odpovědnost za jimi způsobenou škodu. Záležitosti občanů se řeší většinou povrchně a demagogicky, málokdy však věcně. K věcnému řešení se přistupuje často až po zveřejnění v médiích, takže z donucení.

Každý si je jistý, že může beztrestně porušovat zákony a základní lidská práva, protože tento stav je v celé ČR od roku 1993 masově praktikován či aspoň tolerován.
Pracovníci státních orgánů, kteří chtějí dodržovat zákony, jsou různými způsoby šikanováni, izolováni od informací, diskriminováni, sledováni, znemožňováni, odvoláváni, pronásledováni a pracovně likvidováni.

Podle zákona o soudech a soudcích je k trestnímu stíhání soudců v ČR potřebný souhlas prezidenta republiky, což zcela odporuje zásadě rovnosti před zákonem, která je zaručena Listinou práv a svobod a má vždy přednost před jakýmkoli jiným zákonem.

Soudci se v ČR stali fakticky, tak i pracovně-právně nepostižitelnými a trestně nestíhatelnými.Státní zástupci a policie málokdy vyšetřují podezření z nezákonných rozhodnutí příslušníků státního aparátu a většinou je odloží. V případě, že občan proti takovému konečnému rozhodnutí státního zástupce podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, ústavní soudci ji odmítají a případem se nechtějí zabývat. .Absolutně libovolná rozhodnutí státních zástupců se tak v ČR stávají zcela nepřezkoumatelnými nejen ze strany obecných soudů, ale i ze strany Ústavního soudu ČR. Mnohá rozhodnutí ignorují základní zásady trestního řádu, namísto řádného odůvodnění příslušných usnesení, se třeba omezují na jednovětné výroky, aniž by se vyrovnaly s argumenty podání.

8/ ČR má velmi nedostatečnou úpravu institutu škody, což je zřejmě způsobeno nejen dosud platným socialistickým občanským zákoníkem, ale patrně i obavou politiků z novelizace rozšiřující dosavadní pojem škody, která by mohla občanu poskytnout větší možnost satisfakce a odškodnění a státu tak odejmout další finanční prostředky z tohoto důvodu. Velkým dluhem české legislativy je absence institutu odškodnění za morální škodu, což je způsobeno tím, že pojem morální škody české zákony vůbec neznají. Jen tak se může stát, že obviněný nebo odsouzený, který strávil určitou dobu ve vazbě nebo ve výkonu trestu (což může trvat i roky) a pak se ukázalo, že byl odsouzen neprávem, je odškodněn jen ušlým výdělkem. To, že nemohl žít normálním životem, že byl vystaven ponižujícímu zacházení, že dostával vězeňskou stravu a nemohl se starat o své blízké a musel trávit veškerý čas s osobami kriminálně závadovými, mu nikdo nenahradí.

9/ Ještě více však Českou republiku poškozují rozsudky Evropského soudu ve Štrasburku, které za pomalost a zdlouhavý výkon spravedlnosti přiznávají dalším a dalším stěžovatelům odškodnění. Namísto pomalé justice a nevýkonných soudců tyto škody musí uhradit daňoví poplatníci. Přenesení tohoto finančního poškození na osoby odpovědné by bylo namístě.
Zvýšení odpovědnosti veřejných činitelů a soudců vůbec by mělo vyloučit jejich libovůli nebo i zvůli, která nesmí nahrazovat ústavně zaručenou nezávislost a svobodu soudcovského svědomí.

10/ Nejtíživější a nejsmutnější je situace v oblasti obchodního a trestního práva. Přetížené obchodní soudy a zdlouhavost vyřizování jejich agendy ztěžují transformaci ekonomiky, jejíž rychlé zapojení do ekonomiky EU a jejím s ekonomikou USA. Nejviditelnější a také mediálně nejsledovanější oblastí
práva je právo trestní. Denně o něm referují noviny a TV a případné nespravedlivé rozsudky jsou veřejnosti přímo na očích. V každé zemi velké trestní procesy jsou zdrojem pozornosti a někdy, jako u nás v případě za vraždu odsouzeného již legendárního Kájínka vedou až k vytváření fanklubů takových odsouzených. Snad se v jeho případě podaří prokázat, zda-li byl opravdu vinen, nebo že je nevinen. Stále bude totiž platit zásada, že je lépe neodsoudit vinného než odsoudit nevinného. Ze svých vlastních kaus ve mně však klíčí podezření, že odsouzených nevinných je nad míru. Nad míru, která je tolerovatelná v i demokratickém státě s vysokou právní kulturou. Někdy se jedná o rozsudky do nebe volající. Nejsou důstojné členského státu EU a jejich vynášení je možné jen v důsledku flagrantního porušování zákona soudci, v nichž se protínají všechny neduhy české justice, o kterých jsme se zmínili. Jako MENE TEKEL současné justice je možno uvést případ soudkyně, které ani studium na právnické fakultě UK nevštípilo základní zásadu trestního řízení – in dubio pro reo – totiž, že v případě neodstranitelných pochyb o vině obžalovaného je nutno rozhodnout v jeho prospěch, kdy tato soudkyně odůvodnila prodloužení vazby obviněného argumentem: …“ protože se nepodařilo zjistit, jaké trestné činnosti se obžalovaný dopustil, ponechává se ve vazbě.“
K tomu je nutno dodat, že šlo o vazbu několikaletou.
Věřím, že členství v EU a kultivace českého práva právem evropským, případně obohaceným o prvky anglosaského práva a jeho procesu, nedovolí, aby se v ČR naplnilo anglické úsloví (kterými jsem začal) : „Judges and criminals are the only people who take the law into their own hands“.
JUDr.Milan Hulík

Evropě to předvedeme

Karel A. Pokorný
8.9.2008
Od ledna 2009 převezme Česká republika od Francie na půl roku předsednictví Evropské Unie, do které, přes varovné skuhrání Vševěda z Hradu a přes poměrnou nechuť části občanů vstoupila. Možná, že je k tomu kroku vedla především vidina peněz, které budou jako členové od EU čerpat a nekontrolovatelně utrácet, či možnost typicky českým kverulantstvím sabotovat doposavad poměrně bezkonfliktní chod této instituce. V každém případě se na to Češi pečlivě připravují. Tak trochu jako Husité do boje. Pan Topolánek se nechal slyšet, že důležitost tohoto českého předsednictví EU se dá přirovnat k údobí vlády Karla IV., krále českého a císaře římského. Češi budou prý mít v Evropě stejně významné postavení, jako tehdy.
Z toho důvodu se vláda asi rozhodla k natočení spotu, který má propagovat Česko , či upozorňovat na české předsednictví EU. Možná, že i varovat? Mělo to být něco mimořádného, vtipného, neobyčejného, každému srozumitelného, zkrátka Češi se předvedou a Evropa uvidí. Tak se tedy vymyslelo a pak natočilo něco skutečně do puntíku českého. Musely to být krásné debaty o tom ryze českém tématu, které nakonec vybrali. Děj spotu je jednoduchý : Za lesklým předsednickým stolem s vlajčičkami české republiky sedí různí světoznámí Češi, zřejmě elita, tak zvané celebrity, od sportovců až po umělce. Sedí nad šálky s kávou. Za zvuků Ódy na radost si různě hrají s kostkami cukru. Hokejista Jágr kostičku například lžičkou vystřelí. Jedna z přítomných dam, známá architektka, si z kostek staví jakousi budovičku a přítomná modelka si nakonec poslední kostku cukru z misky strčí do pusy. Celý tento geniální krátký film končí oznámením, či výhružkou : My to Evropě osladíme.
Česky umím stále ještě dobře. Znám klasická česká pořekadla a rčení. Když za mých časů někdo někomu řekl : „Já ti to osladím“, tak se dotyčný neměl vůbec nač těšit. Překvapilo by mě, kdyby tomu i přes tu sametovou revoluci bylo dnes jinak.
Ministerský předseda Topolánek spot shlédl, shledal skvělým a pravil, že kampaň má minimálně dvě vnitřní souvislosti. Ta jedna je trochu provokativní. Na jiném místě a jindy zase mínil, že je lehce poťouchlá. Místopředseda vlády Saša Vondra, známý infant terrible, zvaný v kuloárech „Vondrovo dítě“ se v televisní besedě o tomto spotu vyjádřil skutečně vhodně. Lapidárně oznámil, že ten, kdo to nechápe je blbec. Pak se ale zřejmě zatvrdil a na kladené otázky stereotypně odpovídal: „My obsah nekomunikujeme.“
Spot stál jen pakatel, 11 miliónů Kč. My na to máme. Jiní zástupci vlády zase tvrdí, že spot byl třeba, protože dokazuje, co všechno Češi světu dali. Jako kostkový cukr, ryze český vynález.
Škoda, že se nikdo z tvůrců tohoto propagačního filmu lépe neinformoval, než začal vymýšlet poťouchlá šprťouchlata. Je sice pravda, že první kostkový cukr byl vyroben na nynějším českém území, ale nebyl to vůbec ani trochu Čech, kdo na to přišel, jak cukr „kostkovat“.
Začneme od začátku : za milého starého Rakouska v roce 1833 dovolil hrabě Dalberg-Ostein, jistému Františku Grebnerovi zřízení rafinerie cukru v tehdejším městečku Datschitz (nyní Dačice) v jižních Čechách. Byl to mimochodem dost nešťastný nápad, ta rafinerie, protože v okolí není půda, vhodná k pěstování cukrové řepy a musel se tam tedy zpracovávat dovážený cukr třtinový.
1.března 1840 se stal ředitelem cukrovaru Jacob Christoph Rad. Kupodivu to nebyl ani zatracený Němec, ani Rakušák, jak si někteří vlastenci teď myslí, ale Švýcar, který přišel do Dačic z Vídně, kam se v roce 1808 ze Švýcarska odešel učit drogistou. Pak pár let získával zkušenosti po světě a do Vídně se vrátil až roku 1835 . Ve Vídni se také roku 1839 oženil a za rok potom, 1840, přijal místo ředitele té rafinerie v Dačících. Což z něj ale také Čecha neudělalo. Za jeho vedení se u firmy vyrábělo ročně 10 tisíc centů homolového a tak zvaně kloboukového cukru. Kdo si ještě pamatuje na homolový cukr, ví, jak byly homole tvrdé a jaký to byl problém nasekat cukr tak, aby se dal vůbec použít ke slazení čaje nebo kávy
Hezká historie se vypravuje o tom, jak a proč došlo k vynálezu kostkového cukru. Manželka Jakoba Christopha Rada, jménem Julie, se jednoho dne ošklivě zranila, když asi dost nešikovně sekala cukr k čaji dámám, se kterými besedovala v salonu. Služka měla asi volno. Rozčilená hostitelka běžela s obvázaným prstíkem za manželem a resolutně na něm vyžadovala, aby konečně udělal něco, co by usnadnilo manipulaci s tím zatraceným homolovým cukrem. Pochopitelně to požadovala německy.
Zanedlouho po této události, v říjnu 1841, položil Jacob Rad před manželku slavnostně schránku, ve které bylo 300 kostek cukru, které sám vyrobil za pomoci mosazné formy. Ta měla 400 čtvercových děr, do kterých se nasypal cukr a pak stlačil. Bylo to tedy, abych nelhal, trochu složitější, takže to trvalo několik měsíců, než se mohlo začít se sériovou výrobou. Mezitím si pan Rad zažádal o patentování svého vynálezu, a patent také konečně 23. ledna 1843 dostal. Ale hned 3. října téhož roku dotyčný patent prodal rafinerii. Zajímavé je, že na tom patentu je datum 9. duben 1844. Koncesi potom zakoupilo Sasko, Bavorsko, Prusko, Švýcarsko, Anglie a také jeden český cukrovar na Zbraslavi. Takže tak je to s tím ryze českým vynálezem. Plodem chronické a neúnavné české vynalézavosti a zlatých českých ručiček. Patří Švýcarovi. Českost se rozplynula , jako kostka v čaji.
Možná, že by bylo lépe, kdyby tvůrci propačního filmu zvolili jako téma spotu nějaký prokazatelně a zaručeně český vynález. Například známý Semtex. Jak by to bylo krásné, kdyby se na obrazovce prolínal ostře řezaný profil pana profesora z Hradu s profilem vynálezce této výbušniny, Stanislava Brebery. Pak bychom třeba viděli, jak si Brebera hraje se svým vynálezem, Semtexem, způsobuje rozkošné malé i větší výbuchy, mezitím co v pozadí by přihlíželi spokojení zákazníci: Lybijec Muammar al Kadáfí, různí Palestinci, kluci z Hamasu, radostně po Afgánistanu pobíhající Binládínkovi hoši z Al Kajdy, a vůbec příslušníci všech teroristických organizací, takové spolehlivé výbušniny milujících.
Nakonec by přes obrazovku, na které by bylo vidět dohořívající trosky letadla společnosti PANAM u Lockerbie, (toho,které teroristé vyhodili za letu do povětří jen 400 gramy Semtexu), běžel text : My vám Evropu rozbijeme.
Čili , my vám to osladíme. Takový spot by se určitě líbil i Putinovi. A Evropa by opravdu koukala, jak se v Česku také často říká „na drát.“

... a dodatek ...
zpráva z MfD ze dne 11. září 2008

Evropa nás pocítí, paroduje europoslanec vládní reklamu
Známý zastánce Olomouckých syrečků, europoslanec Jan Březina přispěchal s vlastním vyjádřením nesouhlasu s vládní kampaní k předsednictví Evropské unii. Heslem "Evropa nás pocítí" parafrázuje heslo "Evropě to osladíme". "Chtěl jsem ukázat, že lze vymyslet i větší hloupost," řekl Březina iDNES.cz.
Heslo ´Evropě to osladíme´, kterým českým vláda chtěla popíchnout své partnery v Evropské unii před tím, než 1. ledna 2009 nad ní převezme vládu, lidovecký europoslanec Jan Březina nepovažuje za povedené.
V kampani, kterou doprovází i videospot s hokejistou Jaromírem Jágrem nebo modelkou Terezou Maxovou, hraje hlavní roli kostka cukru - český vynález.
Už v pondělí se proti myšlence kampaně vyjádřili jeho kolegové z KDU-ČSL. Těm se ale navíc nelíbí, že s nimi koaliční partneři slogan ani spot neprobrali předem
Rodák od Loštic, kde se vyrábí známé Olomoucké syrečky, si proto s tímto oblíbeným produktem pohrál a udělal si ze vzkazu Topolánkova kabinetu legraci. "Chtěl jsem v recesi pánům ve vládě ukázat, že lze vymyslet ještě větší hloupost," vysvětlil Březina iDNES.cz.
Kolik višní tolik třešníEuroposlance k tomu mimo jiné přivedla i debata s kolegy v Bruselu, kteří ho žádali, ať jim Topolánkovo popíchnutí vysvětlí a správně přeloží. "Ale říkejte jim, co znamená: Kolik višní tolik třešní," připomněl Březina známý film Jáchyme, hoď ho do stroje.
Ironii, nadsázku nebo odlehčený tón, jak kampaň popisoval Mirek Topolánek, prý Březina nevidí. Místo toho v ní prý slyší útočný, konfliktní tón ladící s nálepkou potížisty, která je Česku v EU často přiřazována.
Podle Březiny je nešťastně zvolen i samotný motiv kostky cukru. "S ohledem na zdecimované české cukrovarnictví v důsledku zemědělské politiky EU není kostka cukru tím pravým nástrojem propagace našeho předsednictví," míní europoslanec.

Jedno zapomenuté výročí

Karel A. Pokorný
Je zajímavé, o čem všem se v minulém roce psalo ve spojitosti s nějakým datem. Ale na jeden poměrně důležitý vynález, který také měl jubileum, se snad z důvodů falešného studu zapomnělo. I když o tom studu při pohledu na stránky dnešních novin a časopisů , jakož i na obrazovku televize, silně pochybuji. Byl bych ale nerad považován mravokárci na těchto stránkách za nemravu či chlípníka, jenom proto, že tady budu povídat o intimní součástce dámského oblečení , která právě v minulém roce oslavovala své stoleté trvání. Tedy existenci. O čem vlastně? No přece o podprsence.
Při zkoumání všech okolností vzniku tohoto kusu dámského spodního prádla, zjistíme spoustu zajímavých podrobností. Musíme se ponořit do minulosti a začít od začátku. Pak například zjistíme to, že předchůdkyně podprsenek byly bandáže, později latinsky zvané „fascia pectoralis“ , které zamezovaly pohyby ňader, a které používaly sportovkyně při olympijských hrách již ve starém Řecku. Na Sicílii, ve městě s divným jménem Piazza Armerina jsou dodnes ve vile Casale k vidění nesmírně dobře zachované římské mozaiky z doby 400 let po Kristu, na některých jsou sportovkyně v krásných a celkem i z dnešního hlediska velice moderních plavkách, také nepochybně s těmi „fascia pectoralis“, čili prvobytnými podprsenkami. Takže zase tak moderní vynález to není. Středověk ale potom mnoho zkazil, nejen co se týká oblečení. Jisté je, že všechny ženy , především ty urozené, zabalil do spousty látek a jen některé módní epochy dávaly vyniknout ženských ňadrům. V některých dobách se ňadra dokonce zplošťovala, aby ženy vypadaly jako nevyvinutá děvčátka. Jen se podívejte na některé staré malby.
Nejhorší bylo, že se to všechno dělo snad proto, aby na sebe ženy upoutávaly pozornost mužů svými půvaby, a to především tak zvanými druhotnými sexuálními znaky jako jsou ňadra a boky. O jednom veledůležitém znaku pomlčíme…Tak tedy snad také proto byly ženy po celá staletí nuceny do oblečení, které je různě omezovalo a sešněrovávalo. Byly to zejména korsety a šněrovačky. Proto také, zcela mimochodem řečeno, tehdy ženy tak často omdlévaly. Nemohly totiž, sešněrovány, pořádně dýchat. Proslýchá se, že korsety a šněrovačky zavedla Kateřina Medicejská, protože její manžel, francouzský král Jindřich II. vyžadoval, aby se v jeho společnosti a v paláci pohybovaly jen ženy se štíhlými pasy. Lépe na tom byly ženy z venkova, kde se na takovéto věci moc nedalo, při práci na poli i v domácnosti by se taková ušněrovaná dívka asi moc neuplatnila, ale ve městech, kde dívenky především vyšívaly, bylo nutno zajistit dívkám především “zaopatření“, čili mohovitého ženicha , a tam se proto tyto různé části oděvu používaly.
Bylo mnoho způsobů jak ženské vnady uplatnit a fantasie tvůrců korsetů se mohla vyřádit. Dámy ale také potřebovaly k tomu, aby je někdo do toho korsetu ušněroval, buď služebnou, či někoho z rodiny, ty rozvernější pak používaly služeb pánů, nejraději ztepilých důstojníků. Kteří, mimochodem, ty korsety nosili také, aby vypadali v uniformě pěkně.
Ale zpět k naší jubilantce. Cesta od korsetu k bh, jak se říká tady u nás ( zkratka slova Bustehouder, v Německu pak Bustenhalter), byla dlouhá a trnitá.
V roce 1876 představila jistá Hariet Schandevyl v USA svůj návrh na upevnění poprsí, a že to nebylo nic jednoduchého, můžete vidět na přiložené ilustraci. Nápadu bylo mnoho, že by se z toho mohla zrodit objemná kniha, ale já se pokusím být velice stručný. V roce 1887 byl přihlášen v Anglii „Bust improver“, který měl podporovat ňadra, je možno ho obdivovat na snímku vlevo. V roce 1891 dostal zase jistý Hugo Schindler z Čech císařský patent číslo 62641 za svůj přístroj na ochranu ňader. Je vidět že se tímto delikátním objektem zabývala spousta lidí, ale stále to nebylo to pravé.
Další české jméno můžeme najít v roce 1893, kdy jakási Marie Tucek ohlásila v USA patent na ochranu prsů. V roce 1899 pak dostala slečna Hermine Hardt z Drážďan patent na živůtek, který „udržuje poprsí v přirozené poloze a neškrtí“. K této konstrukci použila lněnou látku na košíčky a jinak použila na přidržování pánské šle, což mělo výhodu v tom, že se látkové košíčky daly odepnout a prát. Ale moc sexy to tedy nevypadalo. Podprsenka s pánskými kšandami, to teda prostě nemůže vypadat dobře.
A nyní přicházíme do moderní doby. A k tomu datu, které potřebujeme. V roce 1907 se poprvé objevila fotografie podprsenky na titulní stránce Voque.
Jistá odvážná, teprve devatenáctiletá dívka jménem Mary Phelps Jacobs, mimochodem z velmi bohaté rodiny, se rozhodla definitivně nahradit korset něčím příjemnějším, než jsou monstra, plná kostic a jiných mučidel a odmítla též ten ohavný model s kšandami. Radikálně se rozhodla, že použije co nejméně materiálu, spojila dva větší kapesníky několika páskami a bylo hotovo. Že to byla pohledná dívka můžete vidět na připojeném snímku, zrovna tak jako její vlastnoruční nákres podprsenky, který přihlásila k patentování. Je zajímavé, že právě ona, ze všech těch jmenovaných lidí je považována za vynálezkyni této zajímavé součástky dámského oblečení. Výrobce korsetů Warner Bross jí nabídl , že patent odkoupí. Přistoupila na jeho nabídku a dostala 1.500 dolarů. Během několika let měla firma Warner Bross milionový obrat a když byla Mary tázána, zda prodeje patentu nelituje, odpověděla, že to stejně objevila náhodou a že má jiné zájmy. Delší dobu se ještě zabývala návrhy na různé modely podprsenky a její výrobky byly žádaným objektem pro sběratele. Vynořila se spousta alternativ, ale největším problémem bylo, jak měřit velikost košíčků. Módní návrháři a návrhářky jako Paul Poiret a Madeleine Vionnet sice navrhovali nádherné roby, kdy vlastně odstranili různé „podpůrné“ pomůcky a nechali ňadrům volnost, ale neuspěli. Již v roce 1914 začala firma May Jacobs s průmyslovou výrobou podprsenek, ale problémem stále zůstávalo přizpůsobení se přirozenému tvaru. Až v roce 1923 přišla ruská emigrantka Ida Rosenthal se systémem měření velikosti prsů. Je dokonce znám její výrok, kde tvrdí: „ Když už příroda obdarovala ženy poprsím, považuji za svou povinnost tento velký dar zdůraznit “. Vypracovala celý složitý měřící systém, který také praktikovala určování velikostí spodního prádla, a to jak u žen tak u mužů. Zajímavé je, že tento způsob se s jistými obměnami používá i v dnešní době.
Pak přišla dvacátá léta devatenáctého století a móda najednou požadovala u žen chlapecké postavy a podle toho se i vyvíjela móda. Nastala epocha volných, rovných splývavých šatů. Výhodu měly ty ženy a dívky, které nebyly moc obdařeny ženskými znaky. Nebyly v módě ani boky, ani poprsí. Částečně, se vrátila doba, kdy ňadra byla bandážována. Pak ale, zejména prý vlivem filmů, hlavně těch z USA, byla ňadra ale opět rehabilitována a ženy nemusely své sekundární pohlavní znaky nijak skrývat. V roce 1937 byl v USA poprvé použit jako tkanina pro podprsenky nylon. Další taková menší zajímavost je, že ve válečném roce 1940 bylo v Anglii zakázáno používat jako výztuhy pro podprsenky kovu, který tehdy patřil ke strategické surovině.
V roce 1959 začal Du Pont používat nový zázračný pružný materiál, Lycru. Snad žádná tak poměrně malá část spodního oblečení nezažila tolik změn. Šlo by o tom napsat moře různých drobných zpráv a zpráviček, které kdysi hýbaly tiskem, protože jsme ještě neměli televizi.
Existují proslulé nositelky nádherných exemplářů tohoto znaku ženskosti, a chtěl bych zdůraznit, že tím vůbec, ani v nejmenším nemyslím ňadra silikonová či jiná umělá, taková, jaká se dostala do módy zejména v poslední době. Hezké je právě to, že od přírody existují rozdíly, že jsou ňadra něžná a drobná, patřící k majitelce se stejně něžnými proporcemi, stejně tak jako výbojné exempláře, nadměrných velikostí, které vzbuzují pozornost nejen u mužské části obyvatel zeměkoule. Jeden velice známý snímek tohoto se týkající vám nemohu upřít. Jsou na něm dvě světoznámé herečky, jedna z nich ještě žije a je jí možno vidět při různých příležitostech, velice vyštafírovanou, i když už je ve věku babiček. Kdysi, v té době kdy byl snímek pořízen, se rozhodla, že si pořídí to, co má i ta druhá. Jen se podívejte, jak se dívá do výstřihu kolegyni, herečce Jean Mansfield a celý její obličej vyjadřuje větu : „Tohle si musím pořídit taky!“ A taky že to udělala. Jistě jste na fotografii poznali mladičkou Sofii Loren . Jean Mansfield na snímku vypadá, jako když žádnou podprsenku nemá. Jak to udělala nevím, ale vypadá to zatraceně dobře. Jinak je známo, že pro jinou velice známou a krásnou herečku, Jean Russel konstruoval podprsenky její přítel, výstřední a nešťastný milionář Howard Hughes. Taky mi není jasné, proč to ta holka potřebovala. Vizte vpravo.
Což mne dovedlo k tomu, abych napsal o tom, že počátkem sedmdesátých let vzniklo v Nizozemí hnutí, nazvané Dolle Mina (radikální feministické levicové ženy) které bojovalo za větší práva žen a proti jejich utiskování ze strany mužů a takové ty běžné stížnosti. Zkrátka emancipace. V rámci tohoto boje tyto statečné válečnice odmítaly vůbec nosit podprsenky a veřejně je spalovaly . Podobná hnutí a pálení podprsenek, či jejich prosté ignorování, existovalo tehdy po celém západním světě. Na východě se zase v tu dobu spíš nějaké ty hezké podprsenky sháněly v Tuzexu. Pak to zase potichu přešlo, protože ženy, co se týká podprsenek zjistily, že existuje síla, zvaná přitažlivost zemská, a ta dělá svoje, bez ohledu na pokroková hnutí. J
V roce 1977 byla na trhu nabízena tak zvaná Jogbra, podprsenka, vyrobená pro sportovkyně. Ale již kdysi, roce 1964 se objevila na trhu Wonderbra (Bra se používá v anglicky mluvících zemích pro podprsenku) která svou konstrukcí opravdu pomáhala opticky zvětšovat ňadra. Zázračná podprsenka, která z malého činila velké. Taková podprsenka dobračka, podporující chudé. Jenže jejímu rozšíření prý zabránila tehdy dost nová možnost implantovat silikonové protézy. Protože nic jiného, než protéza ta umělá poprsí nejsou. Svoji největší slávu ale zažil tento zázrak později, až po několika desítkách let. Tehdy se na scéně objevilo opět staré známé „wonderbra“ A tentokrát se tato pomůcka rychle rozšířila, také díky české modelce Evě Hercigové, která jí s úspěchem předváděla. Prodává se dodnes. Kdo nemá na plastického chirurga, ten si zakoupí tuhle podprsenku a je vyhráno. Teď se dokonce vyrábí wonderbra s vodní náplní. Musí to být osvěžující, když dojde k porušení téže….
A pak přišly časy, kdy zpěvačka, která si říká Madonna, usoudila, že je doba zralá na to, aby se opět něco změnilo, nebo vrátilo nazpět, čert ví. Jisté je, že na svých koncertech začala vystupovat v korsetu s příšerně špičatými ňadry, výrobkem známého excentrického módního návrháře J.P.Gaultiera. Že by to vypadalo hezky a nebo dokonce lákavě, to se tedy říct nedá. Od té doby se k ní přidaly jiné různé umělkyně toho lehkého žánru, a změnily tak vlastně své „koncerty“ v prezentaci spodního prádla, takže se člověk, který se na jejich představení dostane omylem, právem domnívá, že se dostal do nějakého podezřelého podniku, řekněme přímo, že do bordelu. Ne, že by se mi hezké holky nelíbily. Naopak. Ale nesmějí se tak moc nabízet.
To bylo v roce 1990. O sedm let později se začaly vyrábět podprsenky beze švů a v roce 2007 přišly na trh první ekologické podprsenky z látky, vyráběné z bambusových vláken. Je pochopitelné, že fantasie návrhářů nacházela a nachází stále nové možnosti jak tento zajímavý kus oblečení udělat atraktivní.
Legrační, ale ne nesmyslná se mi zdá akce dvou Holanďanek, Louise van Roy a Giny Ghyllyer, které se pokusily 30.dubna 2006 na Kypru rozvěsit, či teda někam venku zavěsit co největší počet podprsenek. Podařilo se jim to, sehnaly celkem 114.782 kousků tohoto kdysi intimního prádla a rozvěsily je na délce 111km. Jejich akce měla ale opravu hlubší smysl. Touto akcí získaly totiž 70.000 Euro, které od nich pak dostala organizace Pink Ribbon. Což je ta organizace, která podporuje výzkum rakoviny prsu, a organizuje též různé možnosti včasného zjištění této zákeřné nemoci a pochopitelně i různou léčbu rakoviny prsu. Takže končím trochu vážně, ale to mi dámy jistě prominou. Mnohé z nich totiž zatraceně dobře vědí, oč jde.

Povídání o různých značkách

Karel.A. Pokorný
Mám ve svém archivu dost všelijakých kuriosních dopravních i jiných značek, a když je tak prohlížím, vybavují se mi, skoro ke každé nějaké historky, buď moje, nebo přátel, kteří mi je zaslali. Třeba hned vedlejší značka. Vždy jsem se v duchu tázal proč se říká: “To je pro mne španělská vesnice“.Teď je mi to už jasné. Abych to ale zjistil, musel jsem se ocitnout až nedaleko španělské Pamplony, o které krásně psal Hemingway ve svém románu Fiesta. Až na ten jeho obdiv ke corridě, býčím zápasům. Vůbec se mi nelíbí, ani světoznámá „La fiesta los Sanfermines“, pořádaná k poctě patrona města, San Fermina, kdy je v Pamploně hnáno 6 býků a 12 krav se zvonci ulicemi města, před nimi a okolo rozvášnění muži, kteří se snaží běžet co nejtěsněji vedle nich. Ženou je tak denně, od 6. do 14. července, úzkými uličkami starého města až do arény, kde jsou pak býci při corridě barbarsky zabiti. Vždy se zadostiučiněním kvituji zprávy v televisi, které oznamují, že býci někoho pošlapali či potrkali. Aspoň se svým trýznitelům mohli při poslední cestě pomstít. Mezi rokem 1924 a 2006 zahynulo při této nesmyslné “zkoušce odvahy“ 14 lidí. Zraněných je spousta. Je to turistická atrakce.
Ale odbíhám od věci. Na silnici jsme tam narazili na zajímavé ukazatele a nemohli jsme se dopídit, proč je to tam dvakrát - a k tomu ještě v jiném slovosledu. Protože je to baskická oblast, bylo by možné, že si Baskové vymysleli jiný slovosled. Ale Pamplona se v řeči Basků jmenuje Iruňa. Ta se ale na těch cedulích nevyskytuje. Podobnou duplicitu s upozorněním na možnost dvou objížděk jsem našel u vesničky Britzingen, dole v Německu, ve Schwarzwaldu. Zde se dávala lidem možnost vybrat si objížďku podle jejich vlastního zaměření. Pravděpodobně to udělali pro politicky pravicově a levicově orientované . Tomu se říká demokracie.

Nový Zéland je nejen překrásná příroda, ale v poslední době je i rájem pro lidi, kteří hledají trochu vzruchu. Adrenalinový šok. Skákat z mostu (bungee jumping) už je dost nudné, zrovna tak jako paragliding, není to asi to pravé pro to, čemu mládež říká „kik“. Tuto značku mi poslal jeden přítel. Neviděl tam prý sice zrovna žádné auto snášet se na padáku, ale aspoň vyfotografoval unikátní značku. Myslím, že v tomto případě je nejdůležitější mít v pořádku airbagy.
Návštěvníci Nizozemska mohou zase najít roztomilou varovnou značku ve Vlissingen, i jinde na plážích u moře.
Je to, jak vidíte, graficky velmi hezky vyvedená značka, která upozorňuje na vlny, způsobené obřími kontejnerovými loděmi a tankery. Taková vlna, varuje názorně značka, dokáže spláchnout člověka, který si klidně sedí pod slunečníkem, rychleji, než si uvědomí co se děje. Přímo si na něj brousí zuby a otvírá tlamu…
Bylo by určitě zajímavé, dát dohromady nějaký seznam, či archivovat zajímavé dopravní značky z celého světa. Už s tím začínají různí lidé na internetu.
Je také spousta značek, které jsou pro místní obyvatele běžné, ale chudák cizinec, ten aby se jenom dohadoval, co představují.

Značka s vlající korunou stromu v argentinských horách, ve výšce 4727 metrů nad mořem je celkem pochopitelná. Panují tam nárazové větry, které mohou automobilistu i chodce nepříjemně překvapit.
Ovšem, strom tam není široko daleko vůbec žádný. Možná, že to také znamená : bejvávaly tu stromy, ale už nejsou, takhle je to odfouklo.
Ale jinak tam není žádné vysvětlení nebo varování, jen ten ohnutý strom.

To na Kanárských ostrovech je k vidění jedna varovná značka, mnohem pochopitelnější.
Protože neumím moc španělsky, tak se domnívám, že se jedná o zákaz vstupu do místa, kde za dešťů dochází k sesunu půdy. Jen nám tady necirkulujte v autech, když moc prší. Basta.
Zákazy a příkazy jsou mnohdy ještě přizdobeny místními vtipálky, kteří neodolají aby nepřidali svoji alternativu. Viděl jsem jich v životě mnoho, ale musím říci, že nejvíce tvůrčí fantasii je možno nalézt v Evropě. V Americe jsou asi přísnější, kdežto v Africe je vše ponecháno místním výrobcům, kteří se pak vyřádí po svém.

Různé ručně malované cedule mají něco do sebe, jsou takové lidštější a proto si představuji toho, kdo je vyráběl, jak se vyžíval a ve své bujné fantasii si vymýšlel různé variace a jistě je tvořil s láskou. Někdy v naději, že se budou zákazníci jen hrnout. Improvizační schopnosti některých tvůrců silně připomínají tvorbu naivních malířů a jistě by stálo za to, udělat z nich kalendář, nebo něco podobného
V Peru u Colca Canyonu (prý nejhlubší rokli na světě, asi 3.000m!) je cedule, nad kterou jsem dost dlouho přemýšlel, když přišla po internetu od přítele. Koho to mohlo napadnout prodávat v takové pustině Glühwein (svařené víno s kořením)? To se přece prodává jenom v zimě především na vánočních trzích v Německu a v Rakousku. a které možná znají také ti, kteří jezdi do Rakouska na lyže. Ale steak z alpaky? Ubohé zvíře. Myslel jsem, že je chráněné.
To taková tabule v Tanzanii, která upozorňuje na školu , je také dokladem lidové tvořivosti. Připadá mi velmi lidská. Děti na ní jsou veselé, jako by tančily.

Samozřejmé, že někdy někoho napadne upozornit na různá nebezpečí, velice výjimečná a často se neopakující. Což je pochopitelná snaha zabránit nějakému úrazu či nehodě. Rád bych ale věděl, jestli je vůbec možno nějak připravit hráče golfu na všechna možná nebezpečí na rozlehlém hřišti. Na snímku vidíte, že ten medvěd to s nimi nemyslel jistě nijak dobře. Vypadá dost naštvaně, asi se do něj strefili míčkem a on si to s nimi šel vyřídit. Ale nikde jsem nenašel k tomu snímku z překažené partie golfu v USA nějaké vysvětlení, zda tam bylo dáno upozornění pro medvědy, že tam lítají golfové míčky. Či tak něco.

Varování před střetem s různou zvěří je spousta. Je pochopitelné, že srazit se s hrochem je horší, než narazit na bobra. Hroch je prý, jak jsme se dozvěděli v Africe, nejnebezpečnější zvíře a těch tam žijících a má na svědomí nejvíc lidských životů.

Některé značky jsou až dojemné, především hluboce lidské. Například v Irsku nedaleko Belfastu můžeme najít značku podobné té z Německa. Je vidět, že problém s lidmi, alkoholem zmoženými, je všude, jde jen o to, se k tomu přiznat. Naproti tomu značka nabádající automobilisty podívat se před odjezdem z parkoviště pod auto, zda tam nespí nějací pingvíni, teda jak jsem jako malý říkal, tučňáci , svědčí i o určitém ohledu na milá tato zvířátka, která v Jižní Africe lezou úplně všude, do zahrad a do domů, do garáží a dělí se také o pláže s jinými návštěvníky.
Je zajímavé kolik značek se zabývá různými upozorněními na kolem se pohybující zvěř. Zde u nás je kupříkladu přejetí srnky či divokého prasete nutno ohlásit na příslušném policejním či lesním úřadě a přejetá zvěř se musí nechat na místě. Vzít ji sebou a těšit se na pečínku, by bylo trestáno jako lesní pych

Návštěvníkovi západoněmeckého města Wuppertalu bude určitě vrtat hlavou co znamená značka upozorňující na padajícího slona. Přitom je vysvětlení velice logické. Opravdu se to stalo. Bylo to 21. července v roce 1950, kdy hostoval ve Wuppertalu cirkus Althoff. Ve snaze o co nejlepší propagaci jejich představení se rozhodl ředitel cirkusu pro mimořádnou akci. Ve Wuppertalu totiž mají zavěšenou pouliční dráhu, tak zvanou „Schwebebahn“, která chytře vede, zavěšena na železné konstrukci nad říčkou Wupper, kde nepřekáží pouliční dopravě. Byla dána do provozu už v roce 1900.

Ředitel Althoff se tehdy dohodl s městskou správou a spolu se čtyřletou slonicí Tuffi a ošetřovatelem si tehdy zakoupili u pokladny dohromady 6 jízdenek, dvě pro sebe a zbytek pro slonici, která prý chobotem předala peníze a vzala jízdenky. Poté vystoupili po schodech na nástupiště za velkého zájmu diváků. Když přijela souprava, všichni nastoupili do zvláštního, pro ně vyhraženého vozu a jelo se. Zpočátku byla Tuffi klidná, ale po chvilce se jí to přestalo líbit, asi se nudila. Začala protestovat tím, že rozebrala zařízení vagonu, vyrazila dveře a hup ven.
Na fotografii vidíte, že to bylo dost vysoko. Všichni byli šokováni, mysleli, že je po ní. Ale Tuffi bezpečně přistála ve vodě, kde se klidně cachtala, než k ní přiběhl zoufalý majitel cirkusu Althoff a její ošetřovatel.
Jako zázrakem se slonici nic nestalo a při zpáteční cestě ulicemi města procházela špalíry diváků, kteří nadšeně tleskali. Cirkus měl pochopitelně dostatečnou reklamu a všechna představení byla vyprodaná.
Na přiložených snímcích můžete vidět onen skok a na druhém snímku pak vyvádění slona na břeh.
Snímek zachráněného slona je bohužel dost nekvalitní. Z čehož můžeme soudit, že ten perfektní snímek padajícího slona je trochu zfalšovaný. Ale stalo se to doopravdy. A proto tam umístili tuhle značku, co dávám docela na konec. Varuje před padajícími slony. Takže pozor při návštěvě Wuppertalu.

Ponorka v Česku

Karel A. Pokorný
„Jó móře, proč nebydlíme u móře“, říká nostalgicky, jeden z hrdinů Malostranských povídek Jana Nerudy, myslím že pan Rybář. Smutek a touha po slané vodě a modrých dálkách se u obyvatel té malé země uprostřed pevniny, bez vlastního přístupu k moři odedávna různě projevoval a stále ještě projevuje. Chorvatsko je v létě naše. Mare nostrum. Celebrity ovšem s plebsem nekomunikují a tráví své dovolené na Seychelách, či na Madagaskaru.
Také ministryně obrany Vlasta Parkánová, zřejmě sžírána touhou po moři a pravděpodobně též proto, aby navázala na slavné tradice českého vojenského námořnictva, podnikla v tomto směru rázný krok. Dohodla se svým albánským kolegou, že česká armáda dostane od Albánie darem jednu vyřazenou ponorku , kdysi německou. Bude umístěna ve vojenském museu v Lešanech, což je na Benešovsku, u Týnce nad Sázavou. Možná, že má ta loď připomínat doby, kdy prý, podle zaručených zpráv z hospodských análů, u českého námořnictva existovala i ponorková hudba. Domnívám se, že by se exponáty měly později rozšířit ještě o mateřskou letadlovou loď, aby všichni viděli, že na to máme a co je možné, když má zem moře a mořské pobřeží. Ředitel musea v rozhovoru s novináři jenom dost dobře nevěděl, jak tu ponorku do Česka přepravit. Dokonce uvažoval o tom, že by se museum spokojilo jenom s kusem trupu. Taková ostuda, takový nesmysl. Buď celá ponorka, nebo nic. Nejsme žádní troškaři.
Představil jsem si, jak budou tu ponorku složitě dopravovat do Lešan, a přitom jsem si vzpomněl na jednu velice zajímavou operaci, o které jsem četl. Probíhala v roce 1942 v Německu a některých dalších státech, kterými protéká řeka Dunaj. Byla to jedna z nejbizarnějších operací v druhé světové válce. Za přísného utajování poslali nacisté v roce 1942 šest ponorek do Černého moře, po vodě a částečně i po souši, maskované, na obřích podvozcích, do pohybu uváděných silnými tahači. Na přiložených autentických fotografiích vidíte, že to s tím utajováním nebylo nijak snadné. Většina lidí si prý tehdy myslela, že se po silnicích i po řekách přepravuje ta proslulá, všemi očekávaná tajná zbraň, která určitě zajistí konečné vítězství.
Tato trochu šílená akce byla pokusem postavit se sovětské Černomořské flotile na druhé straně Bosporu. Hitler totiž zažil v začátcích války s SSSR nemilé překvapení, když zjistil, že se Sovětskému námořnictvu podařilo v říjnu 1941 z obklíčené Oděsy evakuovat pomocí válečných lodí přes 80.000 rudoarmějců. Lodi byly pryč z jeho dosahu, vojáci také. Německo, které počítalo s tím, že sovětské lodi ukořistí, nemělo tedy v Černém moři žádnou námořní flotilu. Pryč byla i možnost, se kterou Hitler jistě počítal, a to, že bude za pomoci lodí zásobovat jednotky Wehrmachtu, postupující na Kavkaz a dále na Stalingrad. Už tehdy totiž jejich zásobování po souši stagnovalo. Aby co nejrychleji dostal válečné lodě na Černé moře, rozhodl se poslat do boje proti ruskému námořnictvu šest ponorek po souši. Po moři to bylo nebezpečné a dlouho by to trvalo. Nejdříve byla ještě vedena složitá diplomatická jednání s Tureckem. Německo tedy nabídlo Turecku do prodeje oněch šest ponorek, vlastně je chtělo vyměnit za jejich lodi v Černém moři. Jenže Turecko, vzhledem ke své tehdejší neutralitě tenhle handl odmítlo, nechtělo být kompromitováno. A Německu na té neutralitě záleželo ze strategických důvodů také, udržovala totiž ruské lodi uvnitř a britské venku z Černého moře.
Hitler se proto rozhodl k transportu. Šest ponorek typu B II., které až dosud sloužily jako školní lodí, se vydalo na neobvyklou plavbu z válečných přístavů Pilau a Gotenhafen v Baltickém moři, napříč Evropou, až do Rumunska. Byla to cesta dlouhá 2.500 kilometrů, logistický úkol, podobný jednomu z úkolů Herkulových. Nejdříve lodi zakotvily v Kielu, kde z nich byla vymontována některá zařízení, ve snaze snížit celkovou váhu, a takto odlehčená plavidla se vydala na cestu Nord-Ostsee kanálem. Cíl byl Hamburg a odtud pak proti proudu Labe do Drážďan. Až sem proběhla cesta bez viditelných problémů, ponorky jsou na vodě ve svém živlu. Ale pak nastaly opravdové problémy. Bylo totiž potřeba dostat těžké ponorky z vody na transportéry. Podařilo se to až po velké námaze. Jednalo se o speciální nízkopodlažní vleky na 32 plnogumových kolech tažených každý čtyřmi speciálními tahači.
Od Drážďan – Übigau, kde byly lodi naloženy, se pokračovalo po specielně postavené spojce až k výjezdu na dálnici Dresden – Neustat. Nyní začal zdlouhavý pozemní transport do 300 km vzdáleného Ingolstadtu. Rychlost transportu byla 8km za hodinu. Cestou lidé pozorovali podivný transport a dohadovali, co se skrývá pod plachtami. Dokonce zajímavé je, že prý opravdu nikdo, s výjimkou zúčastněných, opravdu neměl tušení, o co se jedná. Tak perfektně byla celá cesta utajena.
Pak byly ponorky konečně v Ingolstadtu spuštěny na Dunaj. Vodní stav byl naštěstí příhodný takže se většina mostů dala dobře podplout. Celý transport byl neuvěřitelně dobře organizován a do podrobností promyšlen. Muselo se například počítat také s tím, že na Dunaji jsou prastaré kamenné mosty, proto se musely trupy lodí s velkou námahou o 90° pootočit, aby pod oblouky mostu projely. V Regensburgu, kde má tamní proslulý Kamenný most velmi nízké , ploché oblouky, se všichni jistě pořádně zapotili. V plánech se muselo počítat s každým centimetrem. Také byly různé jiné překážky, jako Welteburgská úžina ve tvaru S, se zrádnými peřejemi. Celá trasa byla hlídána vojskem, také proto, aby se omezil počet zvědavců podél cesty.
Podle plánu byly lodi při zakotvení ve Vídni a také v Linci opět uvedeny do bojového stavu, což znamená, že byly zamontovány věž, kánony a veškeré vnitřní vybavení. Plavba po Dunaji proběhla dobře, jenom místy muselo být použito vlečných lodí, například v místech, jako jsou proslulá „Železná vrata“. Konečně celý transport skončil v rumunském přístavu Konstanci.
První ponorka z této flotily vyplula 27.října 1942 na první honbu nepřítele. Během své činnosti, to je vcelku 23 měsíců, potopilo těchto šest německých ponorek celkově 26 lodí s 45.426 tak zvaných BRT (Brutto registrovaných tun). Nejednalo se žádné významné akce, ale Hitler chtěl jenom dokázat že mohou jeho lodě také operovat v moři mezi Krymem a Istanbulem. Strategicky tato akce neměla příliš velký význam.
Ale veškeré operace před ruským pobřežím skončily po velké sovětské letní ofensivě v roce 1944, kdy Rudá armáda překročila 22. srpna Dněpr a obsadila dřívější Besarábii, území kde je dnes Moldávie a část Ukrajiny a dorazila až k Dunaji.
Rumunsko okamžitě změnilo strany, vyhlásilo Německu válku a tím byla 30. ponorková flotila uzavřena a neměla možnost uniknout. Velitel celé německé flotily a kapitán jedné z ponorek U - 23 Arendt sice uvažoval o husarském kousku, a sice o tom, že by se pokusil pod vodou projet Bosporskou úžinu a Dardanely a dostat se tak do Středozemního moře, ale admirál Dönitz mu tento dobrodružný pokus zakázal. Zároveň také odmítl žádost velitele, aby tedy směl nabídnout lodě ke koupi Turkům, , jaksi obrácený nápad, který už měl před lety Hitler. Ale v Istanbulu stejně nebyl zájem, Turci počítali s tím, že jim lodi automaticky padnou do rukou jako zralé ovoce, protože ponorky měly jen jednu jedinou možnost: vjet do jednoho z tureckých přístavů. které tehdy na nátlak USA přerušilo styky s Německem.
Ruské letectvo provedlo na ponorky několik náletů a lehce je poškodilo. Kapitáni tří poškozených lodí se rozhodli svoje plavidla potopit. Mužstvo se pak pokoušelo v malých skupinkách proniknout k Středomořskému pobřeží, ale byli brzy zajati Turky. „Proč jste ty zatracené lodě potápěli,“ divil se jeden z tureckých důstojníků kteří je vyslýchali „mohli jste za ně dostat tisíce tureckých lir.“
Zbylé tři téměř nepoškozené lodi odjely na moře, kde se v noci mezi 10. a 11. zářím 1944 dobrovolně potopily. Aby turecké námořnictvo nemohlo lodi později vyzvednout a dát si je do pořádku, zatajili všichni internovaní námořníci, kde přesně byly potopeny. Z toho potom vznikla mezi zasvěcenými pověst o „Hitlerově ztracené flotile“.Námořníci se sice zachránili, ale byli zajati a internováni. Tím celé dobrodružství definitivně skončilo.
Tak tohle všechno mne napadlo při četbě zprávy, že Česko bude mít ve vojenském museu ponorku. Bude to totiž ponorka stejného typu, jako ta z té Černomořské flotily Wehrmachtu.
V minulém roce oznámil turecký inženýr Seluck Kolay, na „International Shipwreck Konference“ v Plymouthu, že v únoru 2008 zveřejní, kde se nalézá jedna z potopených ponorek, U-20. Má ležet asi dvě míle od tureckého přístavního města Agva, v 22 metrové hloubce. Kolay tvrdí, že už také objevil v dvojnásobné hloubce U-23 a určil pozici třetí ponorky, U-19, tři míle od města Zonguldack. Kapitán Arendts by byl jistě raději, kdyby jeho loď zůstala odpočívat v klidu na mořském dně a nestala se turistickou atrakcí.
Možná, že by stálo za úvahu vyzvednout z Baltického moře jedinou letadlovou loď, kterou Německo kdy mělo. Jmenovala se Graf Zepellin, a byla potopena, aniž by kdy zasáhla do bojů. Pro dobrodružné potápěče by to byl jistě nádherný kick a žádného kapitána by to netrápilo.

Zajímavé místo posledního odpočinku

Karel A. Pokorný
Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se už v nejednom svém vyprávění zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle některých mých přátel lehce morbidní. Navštěvuji totiž všade, kam se ve světa dostanu, místní hřbitovy. Tam se dozvíte mnoho o životě lidí, kteří v zemi ve městě, či v té krajině žili před vámi. A je také možno se tam zastavit a zamyslet se nad těmi hroby, nad životem i smrtí pochovaných i nás, ještě žijících. Je to místo klidu, i když bohužel ne věčného, pomyslíme-li na ty spousty zničených hřbitovů, například v českém pohraničí. Ale to je jiný příběh.
Teď bych se chtěl zmínit o hřbitově docela jiném, o hřbitově aut, který k tomu všemu tak docela nepatří, i když z něj na člověka jde také takový zvláštní smutek. Našel jsem ho opravdu docela náhodou.
Nalézá se ve Švýcarsku, nedaleko Bernu v údolí Gürbertal, u vesnice Kaufdorf. Tam se před poutníky najednou vynoří scenerie tak neskutečná, že si musí mnout oči,aby se přesvědčili , že nesní. Ocitnou se v lese, ale v prapodivném začarovaném lese, kde kam oko dohlédne stojí a leží různě rozházena všemožná stará auta. Nad kterými by zaplesalo srdce každého milovníka svědků zašlé slávy automobilů. Tyto Oldtimery tam odpočívají kupodivu jaksi v souladu přírodou. Stromy je chrání, sklání se nad nimi, shazují na ně rok co rok své listy, a také jimi prorůstají. Je to pro citlivější povahy trochu podivná, lehce děsivá atmosféra. Jak je vůbec něco takového v tak pořádné a uklizené zemi, jako Švýcarsko, možné? Zdá se totiž, jako by ta auta v lese tak trochu strašila.
Majitelem tohoto neskutečného království mrtvých aut je Franz Messerli, který vypráví :
Všechno začalo v roce 1933. Můj otec Walter Messerli, měl v tomto údolí statek, ale zároveň byl i milovníkem všeho mechanického, co se hýbalo, a začal proto shromažďovat nepojízdné automobily, rozebírat je na součástky, které se ještě daly použít. Protože se nerad s věcmi loučil, a také se domníval, že z toho ze všeho ještě někdy něco bude určitě potřebovat, začal ta vykuchaná auta ukládat na svém pozemku. Nesnesl prý také pomyšlení, že by auta, která věrně a dlouho sloužila člověku, byla rozdrcena lisy a sešrotována.
Na otázku, kolik je na bývalém pozemku jeho otce dohromady aut, nedovede Franz přesně odpovědět. Převzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovědností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi těmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hračky. S přáteli se je prý jednou snažili spočítat a nakonec odhadli jejich počet na 300 až 400. My počítali také a zjistili jsme , že jeho odhad počtu aut nemůže být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik těch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spočítat všechna, některá jsou už docela zarostlá křovím. Nakonec jsme svůj odhad zvýšili na 600.
Ze starých a jinak nepotřebných aut sestavoval Messerli senior nové vehikly podivně děsivého vzhledu, které ale ještě dobře sloužily, sedláci v okolí je používali na polích jako traktory. Zní to skoro neuvěřitelně, co všechno s těmi odloženými auty papá Messerli dělal. Uřízl třeba předek auta i s motorem a k němu přivařil kus obyčejného valníku - a už tu byl upotřebitelný vůz, který se dal používat při práci na poli. Ovšem, po veřejných cestách se s tím jezdit nesmělo.
Procházíme se lesem, mezi těmi bývalými tělesnými schránkami a také duchy aut. Spatříme lišku, která se na nás zvědavě a bez bázně dívá. Žije si zde v naprostém klidu, ví, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, že ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí různá malá zvířata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavně ptáci, bezpečná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláďat. Protože Franz Messerli byl vždy vytížen svým zaměstnáním, neměl čas věnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odložená auta v jejich spánku Šípkových Růženek.
Nejvíc je mu líto, že nemá, a už asi nikdy nebude mít dostatek financí na uskutečnění dávného snu svého otce, zřízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno připočíst také neochotu místních úřadů, které odmítají museum vůbec povolit tak jak je, v současném stavu, a žádají aby byl les vyčištěn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudělili. Je to stále sporná záležitost, přestože se jedná o soukromý pozemek .
Při prohlídce těchto pamětníků lepších časů jsem došel s přáteli k názoru, že ani moderní umělec s velmi bujnou fantasií by nedokázal něco takového vytvořit.
To, co je kolem nás nashromážděno, se postupem času, bez přispění lidských rukou, hlodáním zubu času, stalo artefaktem. Ve věčném spánku, v klidu a pokoji tu odpočívají mezi stromy americké limusiny vedle autíček DKW, Mercedesy vedle Fiatů 500 a dokonce tu najdeme i náš Tatraplán, ve kterém prý jezdil zeť legendárního a poněkud kontroversního švýcarského generála Henri Guisana ( 1874 – 1960). Protože hodnost generála normálně ve švýcarské armádě neexistuje, byla mu tato mimořádně propůjčena ve válečném čase, od roku 1939 do roku 1945). Ta kdysi slavná česká limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpočívá vedle Dodge ve kterém pro změnu prý zemřel na srdeční infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
Je zajímavé, že víc než přírodě, která ta auta již přijala a objímá je svojí vlídnou náručí kmenů a větví, vadí tato sbírka lidem. Někteří se rozčilují, že auta do přírody ani vlastně nepatří. Jsou to asi zastánci názoru, že auta nepatří vůbec nikam. Konají se různé podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštěstí hned sbírají podpisy příznivců tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Některá auta vypadají dost bojovně. Třeba vedlejší snímek náležitě ukazuje jak se strom vypořádal s odloženým motorem. Jako by držel palcát, který jistě nebude váhat použít proti nepřátelům. Stejně zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podařilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se někdo ještě pokusil nastoupit ?
Ale ten šneček, který se malebně umístil na zeleném mechovém koberečku na kapotě Dodge se jistě s tou směrovkou spřátelil. Jsou si docela podobní, nemyslíte?
Je pravděpodobné, že za několik století, či dokonce tisíciletí budou na tomto místě kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastně bylo? Zdali se zde například jednalo o nějaké rituální pohřebiště, kde se lidé dávali pohřbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marně pátrat po nějakých pozůstatcích zemřelých lidí.
Odborníci přijdou s různými teoriemi a budou lidstvo možná přesvědčovat o tom, že se tu konaly neuvěřitelné rituální obřady, kdy namísto lidí byla obětovány tyto zajímavé stroje, které sloužily k dnes už neznámým účelům. Možná, že se také kdysi samy pohybovaly, poháněny nějakou, dnes již neznámou energií.
Jiní budou tvrdit, že podle zápisů tehdy v okolí existovala jakási skupina fanatických dervišů, kteří si říkali ekologičtí aktivisté. Byli vedeni šíleným Guru Al Gorem a na tomto místě tajně shromažďovali ty nebezpečné předměty, které podle jejich názoru způsobovaly oteplování ovzduší a přispívaly tak k zániku země. Jistěže budou formulovány ještě jiné theorie, ale to už nás nemusí trápit. Jenom je škoda, že se toho nedožijeme, jistě bychom se pobavili.
A zatím to všechno není nic jiného, než bývalá skládka nepojízdných aut, vydaných volně na pospas přírodě. Za chvíli už nikdo neuvěří, že to kdysi byly dokonce použitelné věci , které trpělivě čekaly na kupce, jak o tom svědčí poslední snímek. Nepotřebujete náhodou ještě jedny dveře k vašemu autu? V Gürbertalu jich mají velkou zásobu.