Jedno zapomenuté výročí

Karel A. Pokorný
Je zajímavé, o čem všem se v minulém roce psalo ve spojitosti s nějakým datem. Ale na jeden poměrně důležitý vynález, který také měl jubileum, se snad z důvodů falešného studu zapomnělo. I když o tom studu při pohledu na stránky dnešních novin a časopisů , jakož i na obrazovku televize, silně pochybuji. Byl bych ale nerad považován mravokárci na těchto stránkách za nemravu či chlípníka, jenom proto, že tady budu povídat o intimní součástce dámského oblečení , která právě v minulém roce oslavovala své stoleté trvání. Tedy existenci. O čem vlastně? No přece o podprsence.
Při zkoumání všech okolností vzniku tohoto kusu dámského spodního prádla, zjistíme spoustu zajímavých podrobností. Musíme se ponořit do minulosti a začít od začátku. Pak například zjistíme to, že předchůdkyně podprsenek byly bandáže, později latinsky zvané „fascia pectoralis“ , které zamezovaly pohyby ňader, a které používaly sportovkyně při olympijských hrách již ve starém Řecku. Na Sicílii, ve městě s divným jménem Piazza Armerina jsou dodnes ve vile Casale k vidění nesmírně dobře zachované římské mozaiky z doby 400 let po Kristu, na některých jsou sportovkyně v krásných a celkem i z dnešního hlediska velice moderních plavkách, také nepochybně s těmi „fascia pectoralis“, čili prvobytnými podprsenkami. Takže zase tak moderní vynález to není. Středověk ale potom mnoho zkazil, nejen co se týká oblečení. Jisté je, že všechny ženy , především ty urozené, zabalil do spousty látek a jen některé módní epochy dávaly vyniknout ženských ňadrům. V některých dobách se ňadra dokonce zplošťovala, aby ženy vypadaly jako nevyvinutá děvčátka. Jen se podívejte na některé staré malby.
Nejhorší bylo, že se to všechno dělo snad proto, aby na sebe ženy upoutávaly pozornost mužů svými půvaby, a to především tak zvanými druhotnými sexuálními znaky jako jsou ňadra a boky. O jednom veledůležitém znaku pomlčíme…Tak tedy snad také proto byly ženy po celá staletí nuceny do oblečení, které je různě omezovalo a sešněrovávalo. Byly to zejména korsety a šněrovačky. Proto také, zcela mimochodem řečeno, tehdy ženy tak často omdlévaly. Nemohly totiž, sešněrovány, pořádně dýchat. Proslýchá se, že korsety a šněrovačky zavedla Kateřina Medicejská, protože její manžel, francouzský král Jindřich II. vyžadoval, aby se v jeho společnosti a v paláci pohybovaly jen ženy se štíhlými pasy. Lépe na tom byly ženy z venkova, kde se na takovéto věci moc nedalo, při práci na poli i v domácnosti by se taková ušněrovaná dívka asi moc neuplatnila, ale ve městech, kde dívenky především vyšívaly, bylo nutno zajistit dívkám především “zaopatření“, čili mohovitého ženicha , a tam se proto tyto různé části oděvu používaly.
Bylo mnoho způsobů jak ženské vnady uplatnit a fantasie tvůrců korsetů se mohla vyřádit. Dámy ale také potřebovaly k tomu, aby je někdo do toho korsetu ušněroval, buď služebnou, či někoho z rodiny, ty rozvernější pak používaly služeb pánů, nejraději ztepilých důstojníků. Kteří, mimochodem, ty korsety nosili také, aby vypadali v uniformě pěkně.
Ale zpět k naší jubilantce. Cesta od korsetu k bh, jak se říká tady u nás ( zkratka slova Bustehouder, v Německu pak Bustenhalter), byla dlouhá a trnitá.
V roce 1876 představila jistá Hariet Schandevyl v USA svůj návrh na upevnění poprsí, a že to nebylo nic jednoduchého, můžete vidět na přiložené ilustraci. Nápadu bylo mnoho, že by se z toho mohla zrodit objemná kniha, ale já se pokusím být velice stručný. V roce 1887 byl přihlášen v Anglii „Bust improver“, který měl podporovat ňadra, je možno ho obdivovat na snímku vlevo. V roce 1891 dostal zase jistý Hugo Schindler z Čech císařský patent číslo 62641 za svůj přístroj na ochranu ňader. Je vidět že se tímto delikátním objektem zabývala spousta lidí, ale stále to nebylo to pravé.
Další české jméno můžeme najít v roce 1893, kdy jakási Marie Tucek ohlásila v USA patent na ochranu prsů. V roce 1899 pak dostala slečna Hermine Hardt z Drážďan patent na živůtek, který „udržuje poprsí v přirozené poloze a neškrtí“. K této konstrukci použila lněnou látku na košíčky a jinak použila na přidržování pánské šle, což mělo výhodu v tom, že se látkové košíčky daly odepnout a prát. Ale moc sexy to tedy nevypadalo. Podprsenka s pánskými kšandami, to teda prostě nemůže vypadat dobře.
A nyní přicházíme do moderní doby. A k tomu datu, které potřebujeme. V roce 1907 se poprvé objevila fotografie podprsenky na titulní stránce Voque.
Jistá odvážná, teprve devatenáctiletá dívka jménem Mary Phelps Jacobs, mimochodem z velmi bohaté rodiny, se rozhodla definitivně nahradit korset něčím příjemnějším, než jsou monstra, plná kostic a jiných mučidel a odmítla též ten ohavný model s kšandami. Radikálně se rozhodla, že použije co nejméně materiálu, spojila dva větší kapesníky několika páskami a bylo hotovo. Že to byla pohledná dívka můžete vidět na připojeném snímku, zrovna tak jako její vlastnoruční nákres podprsenky, který přihlásila k patentování. Je zajímavé, že právě ona, ze všech těch jmenovaných lidí je považována za vynálezkyni této zajímavé součástky dámského oblečení. Výrobce korsetů Warner Bross jí nabídl , že patent odkoupí. Přistoupila na jeho nabídku a dostala 1.500 dolarů. Během několika let měla firma Warner Bross milionový obrat a když byla Mary tázána, zda prodeje patentu nelituje, odpověděla, že to stejně objevila náhodou a že má jiné zájmy. Delší dobu se ještě zabývala návrhy na různé modely podprsenky a její výrobky byly žádaným objektem pro sběratele. Vynořila se spousta alternativ, ale největším problémem bylo, jak měřit velikost košíčků. Módní návrháři a návrhářky jako Paul Poiret a Madeleine Vionnet sice navrhovali nádherné roby, kdy vlastně odstranili různé „podpůrné“ pomůcky a nechali ňadrům volnost, ale neuspěli. Již v roce 1914 začala firma May Jacobs s průmyslovou výrobou podprsenek, ale problémem stále zůstávalo přizpůsobení se přirozenému tvaru. Až v roce 1923 přišla ruská emigrantka Ida Rosenthal se systémem měření velikosti prsů. Je dokonce znám její výrok, kde tvrdí: „ Když už příroda obdarovala ženy poprsím, považuji za svou povinnost tento velký dar zdůraznit “. Vypracovala celý složitý měřící systém, který také praktikovala určování velikostí spodního prádla, a to jak u žen tak u mužů. Zajímavé je, že tento způsob se s jistými obměnami používá i v dnešní době.
Pak přišla dvacátá léta devatenáctého století a móda najednou požadovala u žen chlapecké postavy a podle toho se i vyvíjela móda. Nastala epocha volných, rovných splývavých šatů. Výhodu měly ty ženy a dívky, které nebyly moc obdařeny ženskými znaky. Nebyly v módě ani boky, ani poprsí. Částečně, se vrátila doba, kdy ňadra byla bandážována. Pak ale, zejména prý vlivem filmů, hlavně těch z USA, byla ňadra ale opět rehabilitována a ženy nemusely své sekundární pohlavní znaky nijak skrývat. V roce 1937 byl v USA poprvé použit jako tkanina pro podprsenky nylon. Další taková menší zajímavost je, že ve válečném roce 1940 bylo v Anglii zakázáno používat jako výztuhy pro podprsenky kovu, který tehdy patřil ke strategické surovině.
V roce 1959 začal Du Pont používat nový zázračný pružný materiál, Lycru. Snad žádná tak poměrně malá část spodního oblečení nezažila tolik změn. Šlo by o tom napsat moře různých drobných zpráv a zpráviček, které kdysi hýbaly tiskem, protože jsme ještě neměli televizi.
Existují proslulé nositelky nádherných exemplářů tohoto znaku ženskosti, a chtěl bych zdůraznit, že tím vůbec, ani v nejmenším nemyslím ňadra silikonová či jiná umělá, taková, jaká se dostala do módy zejména v poslední době. Hezké je právě to, že od přírody existují rozdíly, že jsou ňadra něžná a drobná, patřící k majitelce se stejně něžnými proporcemi, stejně tak jako výbojné exempláře, nadměrných velikostí, které vzbuzují pozornost nejen u mužské části obyvatel zeměkoule. Jeden velice známý snímek tohoto se týkající vám nemohu upřít. Jsou na něm dvě světoznámé herečky, jedna z nich ještě žije a je jí možno vidět při různých příležitostech, velice vyštafírovanou, i když už je ve věku babiček. Kdysi, v té době kdy byl snímek pořízen, se rozhodla, že si pořídí to, co má i ta druhá. Jen se podívejte, jak se dívá do výstřihu kolegyni, herečce Jean Mansfield a celý její obličej vyjadřuje větu : „Tohle si musím pořídit taky!“ A taky že to udělala. Jistě jste na fotografii poznali mladičkou Sofii Loren . Jean Mansfield na snímku vypadá, jako když žádnou podprsenku nemá. Jak to udělala nevím, ale vypadá to zatraceně dobře. Jinak je známo, že pro jinou velice známou a krásnou herečku, Jean Russel konstruoval podprsenky její přítel, výstřední a nešťastný milionář Howard Hughes. Taky mi není jasné, proč to ta holka potřebovala. Vizte vpravo.
Což mne dovedlo k tomu, abych napsal o tom, že počátkem sedmdesátých let vzniklo v Nizozemí hnutí, nazvané Dolle Mina (radikální feministické levicové ženy) které bojovalo za větší práva žen a proti jejich utiskování ze strany mužů a takové ty běžné stížnosti. Zkrátka emancipace. V rámci tohoto boje tyto statečné válečnice odmítaly vůbec nosit podprsenky a veřejně je spalovaly . Podobná hnutí a pálení podprsenek, či jejich prosté ignorování, existovalo tehdy po celém západním světě. Na východě se zase v tu dobu spíš nějaké ty hezké podprsenky sháněly v Tuzexu. Pak to zase potichu přešlo, protože ženy, co se týká podprsenek zjistily, že existuje síla, zvaná přitažlivost zemská, a ta dělá svoje, bez ohledu na pokroková hnutí. J
V roce 1977 byla na trhu nabízena tak zvaná Jogbra, podprsenka, vyrobená pro sportovkyně. Ale již kdysi, roce 1964 se objevila na trhu Wonderbra (Bra se používá v anglicky mluvících zemích pro podprsenku) která svou konstrukcí opravdu pomáhala opticky zvětšovat ňadra. Zázračná podprsenka, která z malého činila velké. Taková podprsenka dobračka, podporující chudé. Jenže jejímu rozšíření prý zabránila tehdy dost nová možnost implantovat silikonové protézy. Protože nic jiného, než protéza ta umělá poprsí nejsou. Svoji největší slávu ale zažil tento zázrak později, až po několika desítkách let. Tehdy se na scéně objevilo opět staré známé „wonderbra“ A tentokrát se tato pomůcka rychle rozšířila, také díky české modelce Evě Hercigové, která jí s úspěchem předváděla. Prodává se dodnes. Kdo nemá na plastického chirurga, ten si zakoupí tuhle podprsenku a je vyhráno. Teď se dokonce vyrábí wonderbra s vodní náplní. Musí to být osvěžující, když dojde k porušení téže….
A pak přišly časy, kdy zpěvačka, která si říká Madonna, usoudila, že je doba zralá na to, aby se opět něco změnilo, nebo vrátilo nazpět, čert ví. Jisté je, že na svých koncertech začala vystupovat v korsetu s příšerně špičatými ňadry, výrobkem známého excentrického módního návrháře J.P.Gaultiera. Že by to vypadalo hezky a nebo dokonce lákavě, to se tedy říct nedá. Od té doby se k ní přidaly jiné různé umělkyně toho lehkého žánru, a změnily tak vlastně své „koncerty“ v prezentaci spodního prádla, takže se člověk, který se na jejich představení dostane omylem, právem domnívá, že se dostal do nějakého podezřelého podniku, řekněme přímo, že do bordelu. Ne, že by se mi hezké holky nelíbily. Naopak. Ale nesmějí se tak moc nabízet.
To bylo v roce 1990. O sedm let později se začaly vyrábět podprsenky beze švů a v roce 2007 přišly na trh první ekologické podprsenky z látky, vyráběné z bambusových vláken. Je pochopitelné, že fantasie návrhářů nacházela a nachází stále nové možnosti jak tento zajímavý kus oblečení udělat atraktivní.
Legrační, ale ne nesmyslná se mi zdá akce dvou Holanďanek, Louise van Roy a Giny Ghyllyer, které se pokusily 30.dubna 2006 na Kypru rozvěsit, či teda někam venku zavěsit co největší počet podprsenek. Podařilo se jim to, sehnaly celkem 114.782 kousků tohoto kdysi intimního prádla a rozvěsily je na délce 111km. Jejich akce měla ale opravu hlubší smysl. Touto akcí získaly totiž 70.000 Euro, které od nich pak dostala organizace Pink Ribbon. Což je ta organizace, která podporuje výzkum rakoviny prsu, a organizuje též různé možnosti včasného zjištění této zákeřné nemoci a pochopitelně i různou léčbu rakoviny prsu. Takže končím trochu vážně, ale to mi dámy jistě prominou. Mnohé z nich totiž zatraceně dobře vědí, oč jde.