Jára da Cimrman (Cimmerman) a revoluce

a neb kdo vlastně vystřelil z Aurory.
K.A.Pokorný

Teprve po rozpadu Sovětského Svazu, když nastala možnost nahlédnout do některých tajných archivů, vyšly najevo důležité, doposavad nezveřejněné skutečnosti. Velká říjnová revoluce byla vlastně vyvolána omylem. Sovětské vedení a ruští historici z pochopitelných důvodů tajili tuto pravdu o začátku tzv. VŘSR.
Až nyní vyšlo najevo, že v oné době byl v Petrohradu na pozvání cara Mikuláše také Jára Cimrman (v cizině Cimmerman). Měl pomoci vyřešit některé technické nedostatky v Zimním paláci. Car ho pozval proto, že se pravděpodobně inspiroval operou Alberta Lortzinga „Car a tesař“ (Zar und Zimmermann). Rozechvěn pořídil Jára tehdy i fotografii carské rodiny. Měl ale především v úmyslu navštívit svého dávného přítele u námořnictva, Potěmkina, a proto se vydal do přístavu. Zde viděl jak majestátně připlouvá křižník Aurora. Celý nadšen se kochal pohledem na přistávací manévr a nemohl se dočkat, až loď spustí kotvy. Když se tak stalo, nelenil, a odvážným skokem se octl na palubě. Byl fysicky velice zdatný, neboť jako přítel Tyrše (v cizině a původně Tiersch) a Fügnera denně cvičil a dokázal udělat i padesát kotrmelců najednou. Jak tak pozoroval obratné námořníky rovnající lana do úhledných svazků, a všiml si jejich značné nevrlosti. Zvědavě se vyptával co je toho příčinou a tu se dozvěděl, že jim byla snížena denní dávka vodky na jeden litr. Jára sice sám žil velice střídmě, alkoholické nápoje pil jenom v malých dávkách (ve známost vstoupil jeho slogan : “Alkohol podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“) ale námořníkům slíbil, že se pokusí jejich stížnost tlumočit na vyšších místech.
Od přírody zvědavý, chodil po palubě a prohlížel si všechny pro něho tolik zajímavé předměty. Námořníci mu ochotně vše vysvětlovali on si dělal poznámky. Nešťastnou náhodou se při psaní opřel o nějakou páku a tu došlo k nehodě, která změnila dějiny. Vyšla rána z kanonu a všichni se zděsili. Nejvíce Jára, ten se celý zděšený dal na útěk. Kapitán vyběhl z kabiny a řval, kdo to, setsakra, vystřelil. Mužstvo ukazovalo na utíkajícího Járu a volalo :“To je von“. Kapitán ječel : „ Chyťte ho!“. Nastalo stíhání. Jára běžel o život. Ale jak si už osud zahrává, došlo k další komplikaci: Jára někde ztratil klíče od brány paláce, pokoušel se jí tedy rychle přelézt (což se mu podařilo), ale dav námořníků, ke kterým se přidávalo stále více chodců narůstal, přelézal bránu a domáhal se vydání vinníka.
Palácová stráž v rozpacích čekala na někoho, kdo by jim dal k něčemu rozkaz. Důstojníci, kteří se zrovna vraceli z hampýzu se ptali, co se děje. Vyslechli rozhořčený dav dožadující se vydání nešťastného střelce z kanonu a snažili se lidi uklidnit, ale situaci jen zhoršili. Car vyrušen hlukem se také přišel podívat co se děje. Jen vystrčil nos, hodil po něm někdo láhev od vodky. Stráž zahájila palbu do davu - a nyní začalo to, co později vešlo do dějin jako Velká Říjnová Socialistická Revoluce. Přidávalo se stále více lidí, v celém Petrohradě docházelo k pouličním bojům. Armáda byla ve zmatku, bezmocná, s něčím podobným nikdo nepočítal. Bojovalo se, jak je ve válce i v revoluci zvykem, dosti krutě. Vojsko, které bylo naprosto desorientováno, střílelo na všechny strany. Jeden den byli bílí, druhý den rudí. Pak zase Eseři, zkrátka zmatek. Zbytek jste jistě už mockrát slyšeli.
Jára se ukrýval v paláci, tušil, co udělal. Pár dnů se tak schovával v jantarové komnatě, ale když viděl jak se vše vyvíjí, rozhodl se raději vyklidit pole. Rychle sbalil nejnutnější a převlečen za ruskou babku matrjošku se vydal na nádraží. Zde nastoupil, stále maskován, do vlaku s vojáky, kterým nabídl, že jim bude vařit čaj. Vydal se na dlouhou a strastiplnou cestu domů. Tam přibyl ještě včas, těsně před Masarykem.
Trvalo mu dost dlouho, než se z tohoto šoku zotavil. Mnohdy upadal do stavu, kdy nevnímal okolí a byl velice trudnomyslný. Ani jeho přítel Sigmund Freud, za kterým jezdil do Vídně, mu nemohl nijak pomoci. Analyzoval ho, jak mohl, ale po sezeních s Járou býval i on sám trudnomyslný. Jára jako v transu stále opakoval: „Takovej malér, takovej malér, nejmíň na 80 let je všechno v háji“. Na to neměl Sigmund jinou odpověď, než trudný povzdech: „Ty vole“, což Járovi opravdu moc nepomohlo.
Jára da Cimrman (Cimmerman) tušil, že komunističtí revolucionáři vlastně zneužili jeho nešikovného zakopnutí na Auroře k prosazení svého dávného záměru. Bylo to malé zakopnutí pro Járu, ale velký malér pro celé lidstvo.
Nyní je konečně trochu jasné, proč se tyto skutečnosti tak dlouho utajovaly a proč se revoluce, která vypukla v listopadu nazývá říjnová. Nic nepomůže zdůvodňování kalendářem gregoriánským. Byl to prostě ruský bordel.
Jára zůstal apolitický, ale furt mu vrtalo hlavou, jak může něco tak hrozného vzniknout vlastně náhodou. Později o tom napsal knihu „Velký třesk, velké následky, úměra přímá“, ale nikdo mu to nechtěl vydat. Nakonec rukopis sežraly myši. A z té revoluce dneska už taky moc nezbylo.

Emerich Rath - Neni Rath jako Rath

K.A. Pokorný
Jsem přesvědčen o tom, že většina lidí, kteří v Praze procházejí z Příkopů na Ovocný trh „Rathovou pasáží“, vůbec netuší, proč se ta pasáž tak jmenuje, kdo to vůbec byl Emerich Rath. Není Rath jako Rath. Rozhodně nemá nic společného s bývalým ministrem zdravotnictví, který byl na veřejnosti „zmackován“ panem Fackem.
V této pasáži býval, od roku 1929, unikátní obchod. Mekka sportovců, všech trampů, skautíku a vůbec milovníků dobrodružství v přírodě. Pozornost upoutávaly dva velké indiánské totemy po stranách výkladu. V obchodě člověku připadalo, že se ocitl někde v zálesáckém obchodě na Divokém Západě. Všechny ty krásné předměty prodával urostlý starší muž, vždy milý a usměvavý. Všude kolem něj, i na stěnách, byly věci potřebné pro život v přírodě. Když jsme o mnoho let později v jednom překrásném „zálesáckém obchodě“ v kalifornském Yosemitském národním parku potřebovali doplnit zásoby, musel jsem si bezděky vzpomenout na pražský Rathův obchod. Vypadalo to tam skoro úplně stejně. Jako by se zastavil čas. Pocítil jsem opět to dávné napětí a objevitelské nadšení, s jakým jsme jako kluci všechno prolézali a prohlíželi. Tolik krásných věcí tam bylo, a skoro všechny jsme je my kluci nutně, velice nutně potřebovali.
Kdo byl majitelem tohoto unikátního pražského obchodu? Jaký byl jeho osud? Co se s ním stalo? Je to dost smutná historie typická pro zemi a město, kde spolu dlouhá léta žily a prolínaly se tři kultury. Pro časy, které byly.
Emerich Rath se narodil v Praze, 5. listopadu 1883 jako druhé dítě německých rodičů. Jeho otec byl obuvník, tehdy se říkalo švec. Příliš se mu nedařilo a proto se rozhodl že se celá rodina odstěhuje do Broumova, kde měl příbuzné. Ševcovství nestačilo uživit rodinu ani tam a otec byl rád, když dostal v Broumově místo ošetřovatele v soukromém sanatoriu. Malý Emerich byl v Broumově šťastný. Chodil do přírody, naučil se plavat a když v roce 1903 dostal od jednoho spolužáka, původem z Vídně, lyže , naučil se na nich brzy sám jezdit. Takže byl také jedním z prvních lyžařů (opomineme-li hrabě Harracha, který přivezl lyže do Čech už v roce 1892). Již roku 1907 se Rath zúčastnil mistrovství království českého v lyžování.Vyhrál běh na 5 km, v závodech na 10 a 50 km obsadil druhé místo.
Když bylo Emerichovi 14 let, vrátil se do Prahy. Ve známém železářství „U Rotta“ se vyučil příručím. Za první světové války narukoval do Krakova, ale byl záhy převelen do Alp, kde působil jako vojenský lyžařský instruktor. Po válce zůstal ještě nějaký čas v Bolzanu, věnoval se horolezectví, jízdě na bobech a lyžování. Odtud odešel Rath na čas do Berlína, kde se seznámil se svou pozdější manželkou, Františkou Krausovou. Vrhnul na trénink všemožných sportů : atletiky, plavání, veslování, (vesloval za slavnou osmu Hellady) pozemního a ledního hokeje, kanoistiky a rychlobruslení. Musíme si uvědomit, že tehdy nebylo nutné mít na každý druh sportu tak speciální oblečení jako dnes, boty, ochranou přilbu a jiné utensilie V roce 1905 se zúčastnil chodeckého závodu z Liberce do Ústí nad Labem. 108 kilometrů urazil za 12 a půl hodiny a závod vyhrál. Proslulé „Běchovice“ závod na deset kilometrů, běžel poprvé v roce 1904 a skončil třetí, za 40: 52 minut. Naposledy se zúčastnil tohoto závodu v roce 1954, kdy mu bylo už 71 let a přiběhl do cíle za necelou 1 hodinu.Bez třinácti sekund. Za půl století se tedy jeho čas zhoršil jen o 20 minut.
V šestnácti letech přišel do styku s vegetariánským hnutím a rozhodl se, že bude také vegetarián, nekuřák a abstinent. Toto své rozhodnutí dodržel po celý život. Vegetariánské organizace ve světě se o něm dodnes zmiňují, například španělská Vegetariana Canaria ho v historickém přehledu sportovců - vegetariánů řadí k atletům takových jmen, jako Paavo Nurmi, Abebe Bikila a Edwin Moses.
Byl opravdu náruživým sportovcem a zajímal se všemožné druhy sportu, neustále hledal nějaký další, nový sport. Byl členem několika klubů, českých i německých, byl ve Slávii Praha, v Lyžařském závodním klubu, kde se stal později prvním tajemníkem. Kdyby se mělo psát o všech sportech, ve kterých vynikal, mohlo by to vzbudit podezření, že se jedná o Járu Cimrmana.
Byl též vynikajícím běžcem na dlouhé tratě, vyhrál několik závodů na 50 a 100 kilometrů. Roku 1912 se stal mistrem Německa v boxu, v kategorii těžké váhy. Celkem získal kolem 500 různých mistrovských titulů. Zajímavé je, že startoval jak za Německo, tak za Rakousko a po založení republiky za Československo. V roce 1908 se zúčastnil olympiády v Londýně, ve Stockholmu běžel v roce 1912 marathón. Zúčastnil se také nešťastného mezinárodního lyžařského závodů v Krkonoších, v březnu roku 1913, kdy při náhlé změně počasí, ve vánici a mlze zahynul závodník Bohumil Hanč a při pokusu pomoci mu i jeho přítel Vrbata.. Rath, jeden z šesti závodníků, který sám tento závod pro strašné počasí vzdal, byl jedním ze tři lidí, kteří se s nasazením vlastního života pokoušeli Hanče zachránit. Sám při tomto pokusu málem zahynul. Celý příběh je popsán v knize Miroslava Rampa : „Drama na Zlatém návrší.“ Ve filmu „Synové hor“, natočeném v roce 1956 , není o Rathovi, který se s nasazením vlastního života pokoušel Hanče zachránit pochopitelně ani zmínka. Bývalý živnostník a na indexu byl tabu.
V roce 1914 na mistrovství Evropy v ledním hokeji , které se konalo v Berlíně, měly nastoupit čtyři země: Německo, Belgie, Švýcarsko a Čechy. Potom, co Švýcarsko odřeklo, bylo jako čtvrté mužstvo do soutěže povoláno hokejové mužstvo Berlinr SC. Rath tehdy nastoupil za české mužstvo, přestože byl hráčem onoho berlínského, tedy německého mužstva. Češi to mistrovství tenkrát vyhráli. Vítězství oslavovali v berlínské restauraci Čecha pana Krátkého, samozřejmě za účasti Emericha Ratha a jeho maželky. Pro dnešní dobu je to možná trochu nepochopitelný propletenec.
V roce 1920 startoval za Československo v marathónu. Závodně plaval, zápasil, hrál rugby, na skládacím kajaku sjel řeku Tiberu z Citta di Castello do Říma (což je 460km !) za šest dní. Dále sjel v roce 1921 také řeku Etsch z Bolzana do Verony. Na počest zahájení Olympiády v Paříži, roku 1924, kam byl delegován jako zpravodaj, sjel na kajaku po Seině 360 km. Za tento výkon dostal od barona Pierra de Courbentina diplom.
Tento opravdu všestranný sportovec se vrátil v roce 1923 do Prahy, krátce pracoval ještě u Rotta v nově zřízeném oddělení sportovních potřeb, ale v roce 1929 si otevřel vlastní obchod se sportovními, tábornickými a trampskými potřebami.
V té době se začínalo jezdit do přírody, rozvíjelo se trampské hnutí a romantika zálesáckého života vstoupila se všemi svými elementy do života mladých, většinou tehdy, v době hospodářské krize nezaměstnaných, lidí. Jezdilo se stanovat, spalo se i „pod širákem“.
Budovaly se svépomocí chaty v okolí Prahy, hlavně na Sázavě, kde si postavil svůj srub také Emerich Rath. Na pozemcích okolo měl volejbalové hřiště, lehkoatletickou dráhu a místo pro trénink skoku a vrhu koulí. Velice brzo se tomuto místu začalo říkat Rathův ranč. Návštěvník, který se zde ocitl, si připadal jako v kanadské divočině. Totemy, pravé indiánské teepee, uvnitř srubu různé indiánské atributy a sám Rath zde chodil v indiánském oblečení, celý rok, i ve sněhu bos - byl pochopitelně také členem spolku otužilců . U táborového ohně se zpívalo a vyprávělo a všichni respektovali Rathův požadavek abstinence. Je zajímavé, že i nyní je možno se o Emerichu Rathovi dočíst v mnoha mezinárodních publikacích, zabývajících se vegetariánstvím a zdravou výživou.
Po celou válku ukrýval ve svém obchodě, ve skladu židovského přítele Borise Efenbergera, kterému po skončení války ještě pomohl odjet do Švédska. Proto směl jako antifašista zůstat po válce v Československu. Bylo to dost nešťastné privilegium.
Až do roku 1948 byl jeho obchod střediskem trampů a skautů, kteří zde nacházeli spoustu potřebných věcí. Z přebytků americké armády získal Rath na tehdejší dobu vzácné kapokové spací pytle, Us-torny (které v pozdějších létech policie na nádraží v Bráníku trampům zabavovala), stanové dílce, nože ( sám jsem si kdysi u něj koupil za těžce našetřené peníze pravý Bowie nůž), sněžnice, zálesácké oblečení, tak zvané kanadské kabáty, boty „kanady“, ozdobné kovbojské pásky, pravé stetsony, skautské klobouky, zkrátka ráj, výzva k cestě za dobrodružstvím.
Ale rok 1948 udělal všemu konec. Rathův obchod byl uzavřen, pro ohrožování mládeže a propagaci amerického způsobu života, jakož i tehdy již zakázaného skautingu. Emerich Rath byl na rok poslán do „výchovného zařízení“ ve sv. Janu pod Skalou. Po propuštění už svůj obchod vůbec nenašel, komunisté prostě většinu věcí rozkradli a obchod zavřeli. Rathovi byl přiznán důchod, celých 370 korun. Jeho manželka zemřela a Rath se živil jako metař a pomocný dělník na stavbách.
V roce 1960 dostal Rath od Mezinárodního Olympijského výboru osobní pozvání na Olympiádu do Říma. Těšil se, že tam pojede na kole a na zpáteční cestě udělá o olympiádě ještě několik přednášek ve Švýcarsku, Rakousku a Francii. Emerich Rath totiž mluvil plynně česky, německy, italsky, francouzsky, polsky a rusky. Ale „byla tehdy taková doba“, jak se s oblibou dnes říká. Do „kapitalistické ciziny“ cestovali jen ti režimem oblíbení. Jaké muselo být Emerichovo zklamání, když mu československé komunistické úřady tuto cestu, jistě jednu z posledních, kterou by byl v životě podnikl, nepovolily. Nebylo to „v zájmu republiky“.
Na sklonku života se odstěhoval do Broumova, kde bydlel nějaký čas u svého bratrance,který ho k sobě pozval, ale starý strom, jak známo, lze jen těžko přesadit. Potom, co se s bratrancem nepohodli, žil jako bezdomovec, spal na lavičkách a na ulici, myl se v kašně. Policie ho proto násilně převezla do domova důchodců. Zbývaly mu už jen čtyři měsíce života. Zemřel 21.prosince 1962. Šedivý vlk, jak mu říkali jeho přátelé, odešel do věčných lovišť.
Dnes ho v Broumově, na domě v Soukenické ulici, kde prožil své dětství, připomíná pamětní deska. S jeho jménem, daty narození a úmrtí a třemi prostými slovy :
Olympionik, všestranný sportovec, Evropan

Zapomenutá hranice

Karel A. Pokorný
Jednoho slunečního odpoledne jsme se s manželkou při procházce „naším“ lesem, který se táhne z Holandska až přes hranice do Belgie, dostali velmi daleko, na podivné místo, kde jsme ještě nikdy nebyli. Přišli jsme k potoku, přes který k našemu údivu vedly elektrické dráty v délce asi šedesáti metrů. Na informační tabuli, která u nich byla, jsme se dočetli, že se jedná o rekonstrukci státní hranice z drátů, nabitých kdysi dokonce elektrickým proudem, která za první světové války oddělovala Belgii od neutrálního Holandska. Protože jsem o tom nikdy předtím neslyšel, nedalo mi to, a začal jsem o této podivné hranici shánět informace. Naše přítelkyně Marleen, ředitelka gymnasia v belgickém Overpeeltu, mi zapůjčila knihu vzpomínek pamětníků první světové války, ale nebylo v ní nic podrobnějšího.
Předem upozorňuji, že nejsem militarista, neobdivuji uniformy a válečná tažení, spíš právě naopak. Zajímají mne obyčejné lidské osudy, které se odehrávají za velkými dějinnými zvraty, ve válkách a jiných zlých dobách.
Trpělivě jsem pátral na internetu. Vytrvale jsem prolézal knihovny a archivy, až se mi podařilo posbírat celou řadu zajímavých věcí. Kdo má zájem, může si nyní přečíst smutnou historii jedné, naštěstí už zmizelé hranice. Předchůdkyně mnoha podobných hranic dalších.
První světová válka byla strašná tím, že vyvrátila z kořenů celý svět a navždy ukončila to krásné údobí, kdy byla ještě naděje.Druhá světová válka byla svědectvím toho, že je lidstvo i v moderní době nepoučitelné.
Jak to začalo: 1.srpna 1914 obsadily německé jednotky neutrální Lucemburk, bez nějakého viditelného odporu. Není divu, že se nebránili, jak by se mohla tak malá země bránit značné německé přesile.
O dva dny později vyhlásilo Německo válku Francii a požádalo, zřejmě jen pro forma, neutrální Belgii o povolení průchodu k francouzským hranicím. Měli krásnou výmluvu, jejich zpravodajská služba prý zjistila, že se Francie chystá napadnout Německo přes Belgii. Což byla sprostá lež. Němci chtěli napadnout Francii obchvatem, zezadu, z neutrálního státu, odkud to Francie nečekala. Belgie samozřejmě odmítla a poukázala na svůj neutrální status. Německý císař vůbec nevzal toto odmítnutí na vědomí a dal rozkaz k obsazení Belgie. Jako první město byl na řadě Luik, též Liege, nebo Lütich, podle toho, v jaké řeči to chcete. Byl jen kousek od hranic a jeho pád uvedl Belgičany v paniku. Město bylo strašným způsobem poničeno, jako během války většina belgického území, zejména Flandry. Belgická armáda se sice statečně postavila na odpor daleko početnějšímu nepříteli, ale byli na válku špatně připraveni. Přesto došlo k těžkým bojům, se kterými Němci vůbec nepočítali a které je zdržovaly v cestě do Francie. Aby zlomili odpor Belgičanů, byly nasazeny i vzducholodi, které bombardovaly belgická města. Způsobené škody na budovách byly obrovské a zároveň také zahynulo hodně civilních občanů. Na obrázku vidíte jak vypadalo město Ipres po bombardování. Barevná fotografie ukazuje už obnovené město.
Došlo též k jedné kuriosní bitvě, která je vedena v archivech jako poslední svého druhu.14.srpna 1914 byla u města Halen zastavena a k ústupu donucena na tehdejší dobu moderně vyzbrojená německá armáda belgickým jezdeckým praporem. Jezdci na koních zaútočili na překvapený německý oddíl s tasenými šavlemi a zahnali protivníka na útěk. Ten po sobě na místě zanechal spoustu vojenského materiálu.
Mnoho Belgičanů se ale rozhodlo utéct do bezpečí, které poskytovalo sousední, zatím stále ještě neutrální Holandsko. V prvních měsících našlo v Holandsku asyl přes milion civilních obyvatel Belgie, z nichž skoro polovina zvolila později jako další cíl své anabase Anglii. K nim je nutno ještě připočíst dalších 40.000 mladých mužů, kteří se v Holandsku hlásili na anglickém vyslanectví do vojenské služby. Pro holandský stát to bylo veliké zatížení. Znamenalo to rozdělit uprchlíky rovnoměrně po celé zemi do sběrných táborů, zajistit lékařskou péči, potraviny, šatstvo a mnohé jiné potřebné věci.
Přestože v oné době byl v Holandsku poměrný blahobyt, zásobování takového počtu lidí představovalo problém, který bylo nutno řešit vydáním potravinových lístků a peněžní podporou. Na snímku je možno vidět tehdy narychlo vydané potravinové lístky a poukázky na podporu. Pro německou komandaturu znamenal stálý úbytek obyvatel Belgie velký problém. Odliv pracovních sil ohrožoval především průmysl.Také skutečnost, že hlavní stan anglické tajné služby byl v Rotterdamu, se Němcům nelíbila. Přísné kontroly na hranicích byly nutností,ale stály okupanty mnoho vojáků, které potřebovali jinde. Řešení problému navrhl jeden z agentů německé tajné služby, který žil dlouhou dobu v Bruselu.
Ten navrhl belgicko-nizozemskou hranici hermeticky uzavřít několika řadami ostnatého drátu, nabitého elektřinou. Tento drátěný plot by znemožnil nejen útěk obyvatelstva, ale i jiné aktivity, jako pašování a přechod špionů. Tahle hranice mezi nebyla jen hranicí mezi zeměmi, ale též hranicí mezi válkou a mírem, mezi chudobou a dostatkem a vlastně mnohdy mezi životem a smrtí. Zkoušku uzávěru hranic v délce 10 kilometrů německé vrchní velení vyzkoušelo v roce 1914 v Alsasku. Ale v Belgii se jednalo o hranici od Vaalsu až do Catzandu na mořském pobřeží. Což představovalo délku přes 200 kilometrů.
Zde se projevila německá organizační schopnost. Bylo vydáno nařízení, které přikazovalo obcím dodat na vybudování zábran na jejich katastru dva a půl metru vysoké kůly a postarat se o jejich zasazení do míst přesně určených armádními geometry. Při zabezpečení hranic se postupovalo důkladně. Hranice se skládala z pěti paralelních pruhů drátu, které stály mezi jedním a šesti metry od sebe. Byla téměř dva metry vysoká, probíhala lesy a řekami, dělila vesnice, rozdělila i několik klášterů. Existovalo jenom několik průchodů, které byly přísně střeženy a kontrolovány většinou staršími vojáky, kteří bez pardonu na každého stříleli. Dráty byly napájeny 2.000 volty! Je důležité vědět, že elektřinu mělo tehdy v Holandsku zavedenu jen něco přes 15% domácností ve městech, na venkově to bylo kolem 7%, v Belgii byla tato čísla ještě podstatně nižší.Elektřina byla tehdy, v roce 1915, pro většinu obyčejných lidí něčím neznámým, jen málokdo měl doma žárovku‚ (gloeipeer - zářící hrušku). Záhy bylo skoro dva tisíce lidí usmrceno elektrickým proudem, přes varovné cedule umístěné podél hranice. Vzhledem k těm obětem, které byly elektrickým proudem upáleny, byla tato hranice brzy nazvána „hranicí smrti“.Zároveň bylo také usmrceno mnoho dobytka i lesní zvěře, ti chudáci cedule číst nedokázali. Bezpečnostní opatření ale neodstranila pravidelné německé hlídky a kontroly. Přes hranici se totiž stále pokoušeli utéci další lidé. Zároveň se také pašovalo, protože v Holandsku ve srovnání s okolními zeměmi vládl blahobyt. Pašovala se ale i pošta, která by byla neprošla německou censurou a různé tajné zprávy, důležité pro vojenské pány. A lidé umírali dál. Vlevo vidíte malé dívenky s dřeváčky na nohou, které vyfotografovali v roce 1917 ve francouzském sirotčinci. Všechny jsou dětmi těch, kteří zahynuli na té „hranici smrti“.
Obětí se stávali i pouzí zvědavci, kteří se chtěli přesvědčit na vlastní kůži,v čem vlastně to neviditelné nebezpečí vězí. Také děti považovaly hry u elektrických drátů za zkoušku odvahy. Začaly všemožné úspěšné i neúspěšné pokusy o bezpečné překonání této překážky. Různé sudy bez dna, žebříky a deky, přes dráty hozené, dřevěné konstrukce, pobité pneumatikami z jízdních kol. Teprve až na začátku roku 1918 objevili pašeráci a převaděči výhodu gumových holinek a rukavic, které umožňovaly přechod hranic poměrně bezpečně. Jsou známy příběhy o lidech, kteří si z toho udělali zaměstnání, přecházeli hranici dokonce několikrát denně. Německé hlídky sice střílely, ale musely si dávat velký pozor, aby kulky nelétaly na Holandské, neutrální území.
Když bylo v roce 1918 konečně po válce, byla elektrická hranice rychle odstraněna, rozebrána. Většiny sloupků a drátů, tentokrát už bez těch 2000 voltů, použili sedláci na ohraničení pastvin a jiných pozemků.
Na všechny ty tak zbytečné oběti upomíná jenom šedesát metrů drátu v lese na hranicích mezi Belgií a Nizozemím. A pak ještě v Sippenaken u Plombières v lese jsme objevili malý monument, připomínající oběti toho zatraceného plotu.