Jedno zapomenuté výročí

Karel A. Pokorný
Je zajímavé, o čem všem se v minulém roce psalo ve spojitosti s nějakým datem. Ale na jeden poměrně důležitý vynález, který také měl jubileum, se snad z důvodů falešného studu zapomnělo. I když o tom studu při pohledu na stránky dnešních novin a časopisů , jakož i na obrazovku televize, silně pochybuji. Byl bych ale nerad považován mravokárci na těchto stránkách za nemravu či chlípníka, jenom proto, že tady budu povídat o intimní součástce dámského oblečení , která právě v minulém roce oslavovala své stoleté trvání. Tedy existenci. O čem vlastně? No přece o podprsence.
Při zkoumání všech okolností vzniku tohoto kusu dámského spodního prádla, zjistíme spoustu zajímavých podrobností. Musíme se ponořit do minulosti a začít od začátku. Pak například zjistíme to, že předchůdkyně podprsenek byly bandáže, později latinsky zvané „fascia pectoralis“ , které zamezovaly pohyby ňader, a které používaly sportovkyně při olympijských hrách již ve starém Řecku. Na Sicílii, ve městě s divným jménem Piazza Armerina jsou dodnes ve vile Casale k vidění nesmírně dobře zachované římské mozaiky z doby 400 let po Kristu, na některých jsou sportovkyně v krásných a celkem i z dnešního hlediska velice moderních plavkách, také nepochybně s těmi „fascia pectoralis“, čili prvobytnými podprsenkami. Takže zase tak moderní vynález to není. Středověk ale potom mnoho zkazil, nejen co se týká oblečení. Jisté je, že všechny ženy , především ty urozené, zabalil do spousty látek a jen některé módní epochy dávaly vyniknout ženských ňadrům. V některých dobách se ňadra dokonce zplošťovala, aby ženy vypadaly jako nevyvinutá děvčátka. Jen se podívejte na některé staré malby.
Nejhorší bylo, že se to všechno dělo snad proto, aby na sebe ženy upoutávaly pozornost mužů svými půvaby, a to především tak zvanými druhotnými sexuálními znaky jako jsou ňadra a boky. O jednom veledůležitém znaku pomlčíme…Tak tedy snad také proto byly ženy po celá staletí nuceny do oblečení, které je různě omezovalo a sešněrovávalo. Byly to zejména korsety a šněrovačky. Proto také, zcela mimochodem řečeno, tehdy ženy tak často omdlévaly. Nemohly totiž, sešněrovány, pořádně dýchat. Proslýchá se, že korsety a šněrovačky zavedla Kateřina Medicejská, protože její manžel, francouzský král Jindřich II. vyžadoval, aby se v jeho společnosti a v paláci pohybovaly jen ženy se štíhlými pasy. Lépe na tom byly ženy z venkova, kde se na takovéto věci moc nedalo, při práci na poli i v domácnosti by se taková ušněrovaná dívka asi moc neuplatnila, ale ve městech, kde dívenky především vyšívaly, bylo nutno zajistit dívkám především “zaopatření“, čili mohovitého ženicha , a tam se proto tyto různé části oděvu používaly.
Bylo mnoho způsobů jak ženské vnady uplatnit a fantasie tvůrců korsetů se mohla vyřádit. Dámy ale také potřebovaly k tomu, aby je někdo do toho korsetu ušněroval, buď služebnou, či někoho z rodiny, ty rozvernější pak používaly služeb pánů, nejraději ztepilých důstojníků. Kteří, mimochodem, ty korsety nosili také, aby vypadali v uniformě pěkně.
Ale zpět k naší jubilantce. Cesta od korsetu k bh, jak se říká tady u nás ( zkratka slova Bustehouder, v Německu pak Bustenhalter), byla dlouhá a trnitá.
V roce 1876 představila jistá Hariet Schandevyl v USA svůj návrh na upevnění poprsí, a že to nebylo nic jednoduchého, můžete vidět na přiložené ilustraci. Nápadu bylo mnoho, že by se z toho mohla zrodit objemná kniha, ale já se pokusím být velice stručný. V roce 1887 byl přihlášen v Anglii „Bust improver“, který měl podporovat ňadra, je možno ho obdivovat na snímku vlevo. V roce 1891 dostal zase jistý Hugo Schindler z Čech císařský patent číslo 62641 za svůj přístroj na ochranu ňader. Je vidět že se tímto delikátním objektem zabývala spousta lidí, ale stále to nebylo to pravé.
Další české jméno můžeme najít v roce 1893, kdy jakási Marie Tucek ohlásila v USA patent na ochranu prsů. V roce 1899 pak dostala slečna Hermine Hardt z Drážďan patent na živůtek, který „udržuje poprsí v přirozené poloze a neškrtí“. K této konstrukci použila lněnou látku na košíčky a jinak použila na přidržování pánské šle, což mělo výhodu v tom, že se látkové košíčky daly odepnout a prát. Ale moc sexy to tedy nevypadalo. Podprsenka s pánskými kšandami, to teda prostě nemůže vypadat dobře.
A nyní přicházíme do moderní doby. A k tomu datu, které potřebujeme. V roce 1907 se poprvé objevila fotografie podprsenky na titulní stránce Voque.
Jistá odvážná, teprve devatenáctiletá dívka jménem Mary Phelps Jacobs, mimochodem z velmi bohaté rodiny, se rozhodla definitivně nahradit korset něčím příjemnějším, než jsou monstra, plná kostic a jiných mučidel a odmítla též ten ohavný model s kšandami. Radikálně se rozhodla, že použije co nejméně materiálu, spojila dva větší kapesníky několika páskami a bylo hotovo. Že to byla pohledná dívka můžete vidět na připojeném snímku, zrovna tak jako její vlastnoruční nákres podprsenky, který přihlásila k patentování. Je zajímavé, že právě ona, ze všech těch jmenovaných lidí je považována za vynálezkyni této zajímavé součástky dámského oblečení. Výrobce korsetů Warner Bross jí nabídl , že patent odkoupí. Přistoupila na jeho nabídku a dostala 1.500 dolarů. Během několika let měla firma Warner Bross milionový obrat a když byla Mary tázána, zda prodeje patentu nelituje, odpověděla, že to stejně objevila náhodou a že má jiné zájmy. Delší dobu se ještě zabývala návrhy na různé modely podprsenky a její výrobky byly žádaným objektem pro sběratele. Vynořila se spousta alternativ, ale největším problémem bylo, jak měřit velikost košíčků. Módní návrháři a návrhářky jako Paul Poiret a Madeleine Vionnet sice navrhovali nádherné roby, kdy vlastně odstranili různé „podpůrné“ pomůcky a nechali ňadrům volnost, ale neuspěli. Již v roce 1914 začala firma May Jacobs s průmyslovou výrobou podprsenek, ale problémem stále zůstávalo přizpůsobení se přirozenému tvaru. Až v roce 1923 přišla ruská emigrantka Ida Rosenthal se systémem měření velikosti prsů. Je dokonce znám její výrok, kde tvrdí: „ Když už příroda obdarovala ženy poprsím, považuji za svou povinnost tento velký dar zdůraznit “. Vypracovala celý složitý měřící systém, který také praktikovala určování velikostí spodního prádla, a to jak u žen tak u mužů. Zajímavé je, že tento způsob se s jistými obměnami používá i v dnešní době.
Pak přišla dvacátá léta devatenáctého století a móda najednou požadovala u žen chlapecké postavy a podle toho se i vyvíjela móda. Nastala epocha volných, rovných splývavých šatů. Výhodu měly ty ženy a dívky, které nebyly moc obdařeny ženskými znaky. Nebyly v módě ani boky, ani poprsí. Částečně, se vrátila doba, kdy ňadra byla bandážována. Pak ale, zejména prý vlivem filmů, hlavně těch z USA, byla ňadra ale opět rehabilitována a ženy nemusely své sekundární pohlavní znaky nijak skrývat. V roce 1937 byl v USA poprvé použit jako tkanina pro podprsenky nylon. Další taková menší zajímavost je, že ve válečném roce 1940 bylo v Anglii zakázáno používat jako výztuhy pro podprsenky kovu, který tehdy patřil ke strategické surovině.
V roce 1959 začal Du Pont používat nový zázračný pružný materiál, Lycru. Snad žádná tak poměrně malá část spodního oblečení nezažila tolik změn. Šlo by o tom napsat moře různých drobných zpráv a zpráviček, které kdysi hýbaly tiskem, protože jsme ještě neměli televizi.
Existují proslulé nositelky nádherných exemplářů tohoto znaku ženskosti, a chtěl bych zdůraznit, že tím vůbec, ani v nejmenším nemyslím ňadra silikonová či jiná umělá, taková, jaká se dostala do módy zejména v poslední době. Hezké je právě to, že od přírody existují rozdíly, že jsou ňadra něžná a drobná, patřící k majitelce se stejně něžnými proporcemi, stejně tak jako výbojné exempláře, nadměrných velikostí, které vzbuzují pozornost nejen u mužské části obyvatel zeměkoule. Jeden velice známý snímek tohoto se týkající vám nemohu upřít. Jsou na něm dvě světoznámé herečky, jedna z nich ještě žije a je jí možno vidět při různých příležitostech, velice vyštafírovanou, i když už je ve věku babiček. Kdysi, v té době kdy byl snímek pořízen, se rozhodla, že si pořídí to, co má i ta druhá. Jen se podívejte, jak se dívá do výstřihu kolegyni, herečce Jean Mansfield a celý její obličej vyjadřuje větu : „Tohle si musím pořídit taky!“ A taky že to udělala. Jistě jste na fotografii poznali mladičkou Sofii Loren . Jean Mansfield na snímku vypadá, jako když žádnou podprsenku nemá. Jak to udělala nevím, ale vypadá to zatraceně dobře. Jinak je známo, že pro jinou velice známou a krásnou herečku, Jean Russel konstruoval podprsenky její přítel, výstřední a nešťastný milionář Howard Hughes. Taky mi není jasné, proč to ta holka potřebovala. Vizte vpravo.
Což mne dovedlo k tomu, abych napsal o tom, že počátkem sedmdesátých let vzniklo v Nizozemí hnutí, nazvané Dolle Mina (radikální feministické levicové ženy) které bojovalo za větší práva žen a proti jejich utiskování ze strany mužů a takové ty běžné stížnosti. Zkrátka emancipace. V rámci tohoto boje tyto statečné válečnice odmítaly vůbec nosit podprsenky a veřejně je spalovaly . Podobná hnutí a pálení podprsenek, či jejich prosté ignorování, existovalo tehdy po celém západním světě. Na východě se zase v tu dobu spíš nějaké ty hezké podprsenky sháněly v Tuzexu. Pak to zase potichu přešlo, protože ženy, co se týká podprsenek zjistily, že existuje síla, zvaná přitažlivost zemská, a ta dělá svoje, bez ohledu na pokroková hnutí. J
V roce 1977 byla na trhu nabízena tak zvaná Jogbra, podprsenka, vyrobená pro sportovkyně. Ale již kdysi, roce 1964 se objevila na trhu Wonderbra (Bra se používá v anglicky mluvících zemích pro podprsenku) která svou konstrukcí opravdu pomáhala opticky zvětšovat ňadra. Zázračná podprsenka, která z malého činila velké. Taková podprsenka dobračka, podporující chudé. Jenže jejímu rozšíření prý zabránila tehdy dost nová možnost implantovat silikonové protézy. Protože nic jiného, než protéza ta umělá poprsí nejsou. Svoji největší slávu ale zažil tento zázrak později, až po několika desítkách let. Tehdy se na scéně objevilo opět staré známé „wonderbra“ A tentokrát se tato pomůcka rychle rozšířila, také díky české modelce Evě Hercigové, která jí s úspěchem předváděla. Prodává se dodnes. Kdo nemá na plastického chirurga, ten si zakoupí tuhle podprsenku a je vyhráno. Teď se dokonce vyrábí wonderbra s vodní náplní. Musí to být osvěžující, když dojde k porušení téže….
A pak přišly časy, kdy zpěvačka, která si říká Madonna, usoudila, že je doba zralá na to, aby se opět něco změnilo, nebo vrátilo nazpět, čert ví. Jisté je, že na svých koncertech začala vystupovat v korsetu s příšerně špičatými ňadry, výrobkem známého excentrického módního návrháře J.P.Gaultiera. Že by to vypadalo hezky a nebo dokonce lákavě, to se tedy říct nedá. Od té doby se k ní přidaly jiné různé umělkyně toho lehkého žánru, a změnily tak vlastně své „koncerty“ v prezentaci spodního prádla, takže se člověk, který se na jejich představení dostane omylem, právem domnívá, že se dostal do nějakého podezřelého podniku, řekněme přímo, že do bordelu. Ne, že by se mi hezké holky nelíbily. Naopak. Ale nesmějí se tak moc nabízet.
To bylo v roce 1990. O sedm let později se začaly vyrábět podprsenky beze švů a v roce 2007 přišly na trh první ekologické podprsenky z látky, vyráběné z bambusových vláken. Je pochopitelné, že fantasie návrhářů nacházela a nachází stále nové možnosti jak tento zajímavý kus oblečení udělat atraktivní.
Legrační, ale ne nesmyslná se mi zdá akce dvou Holanďanek, Louise van Roy a Giny Ghyllyer, které se pokusily 30.dubna 2006 na Kypru rozvěsit, či teda někam venku zavěsit co největší počet podprsenek. Podařilo se jim to, sehnaly celkem 114.782 kousků tohoto kdysi intimního prádla a rozvěsily je na délce 111km. Jejich akce měla ale opravu hlubší smysl. Touto akcí získaly totiž 70.000 Euro, které od nich pak dostala organizace Pink Ribbon. Což je ta organizace, která podporuje výzkum rakoviny prsu, a organizuje též různé možnosti včasného zjištění této zákeřné nemoci a pochopitelně i různou léčbu rakoviny prsu. Takže končím trochu vážně, ale to mi dámy jistě prominou. Mnohé z nich totiž zatraceně dobře vědí, oč jde.

Povídání o různých značkách

Karel.A. Pokorný
Mám ve svém archivu dost všelijakých kuriosních dopravních i jiných značek, a když je tak prohlížím, vybavují se mi, skoro ke každé nějaké historky, buď moje, nebo přátel, kteří mi je zaslali. Třeba hned vedlejší značka. Vždy jsem se v duchu tázal proč se říká: “To je pro mne španělská vesnice“.Teď je mi to už jasné. Abych to ale zjistil, musel jsem se ocitnout až nedaleko španělské Pamplony, o které krásně psal Hemingway ve svém románu Fiesta. Až na ten jeho obdiv ke corridě, býčím zápasům. Vůbec se mi nelíbí, ani světoznámá „La fiesta los Sanfermines“, pořádaná k poctě patrona města, San Fermina, kdy je v Pamploně hnáno 6 býků a 12 krav se zvonci ulicemi města, před nimi a okolo rozvášnění muži, kteří se snaží běžet co nejtěsněji vedle nich. Ženou je tak denně, od 6. do 14. července, úzkými uličkami starého města až do arény, kde jsou pak býci při corridě barbarsky zabiti. Vždy se zadostiučiněním kvituji zprávy v televisi, které oznamují, že býci někoho pošlapali či potrkali. Aspoň se svým trýznitelům mohli při poslední cestě pomstít. Mezi rokem 1924 a 2006 zahynulo při této nesmyslné “zkoušce odvahy“ 14 lidí. Zraněných je spousta. Je to turistická atrakce.
Ale odbíhám od věci. Na silnici jsme tam narazili na zajímavé ukazatele a nemohli jsme se dopídit, proč je to tam dvakrát - a k tomu ještě v jiném slovosledu. Protože je to baskická oblast, bylo by možné, že si Baskové vymysleli jiný slovosled. Ale Pamplona se v řeči Basků jmenuje Iruňa. Ta se ale na těch cedulích nevyskytuje. Podobnou duplicitu s upozorněním na možnost dvou objížděk jsem našel u vesničky Britzingen, dole v Německu, ve Schwarzwaldu. Zde se dávala lidem možnost vybrat si objížďku podle jejich vlastního zaměření. Pravděpodobně to udělali pro politicky pravicově a levicově orientované . Tomu se říká demokracie.

Nový Zéland je nejen překrásná příroda, ale v poslední době je i rájem pro lidi, kteří hledají trochu vzruchu. Adrenalinový šok. Skákat z mostu (bungee jumping) už je dost nudné, zrovna tak jako paragliding, není to asi to pravé pro to, čemu mládež říká „kik“. Tuto značku mi poslal jeden přítel. Neviděl tam prý sice zrovna žádné auto snášet se na padáku, ale aspoň vyfotografoval unikátní značku. Myslím, že v tomto případě je nejdůležitější mít v pořádku airbagy.
Návštěvníci Nizozemska mohou zase najít roztomilou varovnou značku ve Vlissingen, i jinde na plážích u moře.
Je to, jak vidíte, graficky velmi hezky vyvedená značka, která upozorňuje na vlny, způsobené obřími kontejnerovými loděmi a tankery. Taková vlna, varuje názorně značka, dokáže spláchnout člověka, který si klidně sedí pod slunečníkem, rychleji, než si uvědomí co se děje. Přímo si na něj brousí zuby a otvírá tlamu…
Bylo by určitě zajímavé, dát dohromady nějaký seznam, či archivovat zajímavé dopravní značky z celého světa. Už s tím začínají různí lidé na internetu.
Je také spousta značek, které jsou pro místní obyvatele běžné, ale chudák cizinec, ten aby se jenom dohadoval, co představují.

Značka s vlající korunou stromu v argentinských horách, ve výšce 4727 metrů nad mořem je celkem pochopitelná. Panují tam nárazové větry, které mohou automobilistu i chodce nepříjemně překvapit.
Ovšem, strom tam není široko daleko vůbec žádný. Možná, že to také znamená : bejvávaly tu stromy, ale už nejsou, takhle je to odfouklo.
Ale jinak tam není žádné vysvětlení nebo varování, jen ten ohnutý strom.

To na Kanárských ostrovech je k vidění jedna varovná značka, mnohem pochopitelnější.
Protože neumím moc španělsky, tak se domnívám, že se jedná o zákaz vstupu do místa, kde za dešťů dochází k sesunu půdy. Jen nám tady necirkulujte v autech, když moc prší. Basta.
Zákazy a příkazy jsou mnohdy ještě přizdobeny místními vtipálky, kteří neodolají aby nepřidali svoji alternativu. Viděl jsem jich v životě mnoho, ale musím říci, že nejvíce tvůrčí fantasii je možno nalézt v Evropě. V Americe jsou asi přísnější, kdežto v Africe je vše ponecháno místním výrobcům, kteří se pak vyřádí po svém.

Různé ručně malované cedule mají něco do sebe, jsou takové lidštější a proto si představuji toho, kdo je vyráběl, jak se vyžíval a ve své bujné fantasii si vymýšlel různé variace a jistě je tvořil s láskou. Někdy v naději, že se budou zákazníci jen hrnout. Improvizační schopnosti některých tvůrců silně připomínají tvorbu naivních malířů a jistě by stálo za to, udělat z nich kalendář, nebo něco podobného
V Peru u Colca Canyonu (prý nejhlubší rokli na světě, asi 3.000m!) je cedule, nad kterou jsem dost dlouho přemýšlel, když přišla po internetu od přítele. Koho to mohlo napadnout prodávat v takové pustině Glühwein (svařené víno s kořením)? To se přece prodává jenom v zimě především na vánočních trzích v Německu a v Rakousku. a které možná znají také ti, kteří jezdi do Rakouska na lyže. Ale steak z alpaky? Ubohé zvíře. Myslel jsem, že je chráněné.
To taková tabule v Tanzanii, která upozorňuje na školu , je také dokladem lidové tvořivosti. Připadá mi velmi lidská. Děti na ní jsou veselé, jako by tančily.

Samozřejmé, že někdy někoho napadne upozornit na různá nebezpečí, velice výjimečná a často se neopakující. Což je pochopitelná snaha zabránit nějakému úrazu či nehodě. Rád bych ale věděl, jestli je vůbec možno nějak připravit hráče golfu na všechna možná nebezpečí na rozlehlém hřišti. Na snímku vidíte, že ten medvěd to s nimi nemyslel jistě nijak dobře. Vypadá dost naštvaně, asi se do něj strefili míčkem a on si to s nimi šel vyřídit. Ale nikde jsem nenašel k tomu snímku z překažené partie golfu v USA nějaké vysvětlení, zda tam bylo dáno upozornění pro medvědy, že tam lítají golfové míčky. Či tak něco.

Varování před střetem s různou zvěří je spousta. Je pochopitelné, že srazit se s hrochem je horší, než narazit na bobra. Hroch je prý, jak jsme se dozvěděli v Africe, nejnebezpečnější zvíře a těch tam žijících a má na svědomí nejvíc lidských životů.

Některé značky jsou až dojemné, především hluboce lidské. Například v Irsku nedaleko Belfastu můžeme najít značku podobné té z Německa. Je vidět, že problém s lidmi, alkoholem zmoženými, je všude, jde jen o to, se k tomu přiznat. Naproti tomu značka nabádající automobilisty podívat se před odjezdem z parkoviště pod auto, zda tam nespí nějací pingvíni, teda jak jsem jako malý říkal, tučňáci , svědčí i o určitém ohledu na milá tato zvířátka, která v Jižní Africe lezou úplně všude, do zahrad a do domů, do garáží a dělí se také o pláže s jinými návštěvníky.
Je zajímavé kolik značek se zabývá různými upozorněními na kolem se pohybující zvěř. Zde u nás je kupříkladu přejetí srnky či divokého prasete nutno ohlásit na příslušném policejním či lesním úřadě a přejetá zvěř se musí nechat na místě. Vzít ji sebou a těšit se na pečínku, by bylo trestáno jako lesní pych

Návštěvníkovi západoněmeckého města Wuppertalu bude určitě vrtat hlavou co znamená značka upozorňující na padajícího slona. Přitom je vysvětlení velice logické. Opravdu se to stalo. Bylo to 21. července v roce 1950, kdy hostoval ve Wuppertalu cirkus Althoff. Ve snaze o co nejlepší propagaci jejich představení se rozhodl ředitel cirkusu pro mimořádnou akci. Ve Wuppertalu totiž mají zavěšenou pouliční dráhu, tak zvanou „Schwebebahn“, která chytře vede, zavěšena na železné konstrukci nad říčkou Wupper, kde nepřekáží pouliční dopravě. Byla dána do provozu už v roce 1900.

Ředitel Althoff se tehdy dohodl s městskou správou a spolu se čtyřletou slonicí Tuffi a ošetřovatelem si tehdy zakoupili u pokladny dohromady 6 jízdenek, dvě pro sebe a zbytek pro slonici, která prý chobotem předala peníze a vzala jízdenky. Poté vystoupili po schodech na nástupiště za velkého zájmu diváků. Když přijela souprava, všichni nastoupili do zvláštního, pro ně vyhraženého vozu a jelo se. Zpočátku byla Tuffi klidná, ale po chvilce se jí to přestalo líbit, asi se nudila. Začala protestovat tím, že rozebrala zařízení vagonu, vyrazila dveře a hup ven.
Na fotografii vidíte, že to bylo dost vysoko. Všichni byli šokováni, mysleli, že je po ní. Ale Tuffi bezpečně přistála ve vodě, kde se klidně cachtala, než k ní přiběhl zoufalý majitel cirkusu Althoff a její ošetřovatel.
Jako zázrakem se slonici nic nestalo a při zpáteční cestě ulicemi města procházela špalíry diváků, kteří nadšeně tleskali. Cirkus měl pochopitelně dostatečnou reklamu a všechna představení byla vyprodaná.
Na přiložených snímcích můžete vidět onen skok a na druhém snímku pak vyvádění slona na břeh.
Snímek zachráněného slona je bohužel dost nekvalitní. Z čehož můžeme soudit, že ten perfektní snímek padajícího slona je trochu zfalšovaný. Ale stalo se to doopravdy. A proto tam umístili tuhle značku, co dávám docela na konec. Varuje před padajícími slony. Takže pozor při návštěvě Wuppertalu.