Procházka zapomenutou minulostí

Karel A. Pokorný
Jsou místa, která působí dojmem, že v sobě skrývají nějaké tajemství a nutí poutníka k tomu, aby povolil uzdu fantasii. Tato místa jsou rozeseta po celém světě. Města, opuštěná před sto a více lety, a přesto vzbuzují dojem, že si obyvatelé odskočili a zase se vrátí. Mám na mysli „města duchů“ (ghost city) v Americe, kde všechno svědčí o dřívějším bouřlivém životě. Při našich toulkách po Americe v nás například zanechalo hluboký dojem městečko Bodie (z roku 1880), které po zrušení dolů opustili všichni obyvatelé a zůstalo po nich všech 150 domů i s metodickým kostelem. Objevili jsme je náhodou cestou k jezeru Mono Lake. Vývěsní štíty, zachované domy, vyloženě vyzývají k vstoupení dovnitř a přitom nikde živáčka. Je to divný pocit.
Ale podobná místa můžeme najít v Pyrenejích, kde odcházejí mladí lidé za snazší prací do údolí a ve vesničkách dožívají jenom staří lidé. I ve francouzských Alpách je možno vidět podobné jevy.
Něco jiného je, procházíme-li pohraniční oblasti v Čechách. Je skoro neuvěřitelné, že ve středu Evropy, v oblastech po staletí obydlených, mohlo dojít k tak cílevědomému a barbarskému likvidování historické krajiny, vesnic a městeček. Srovnáváme-li nynější stav s mapami a fotografiemi z nedaleké minulosti, padá na člověka smutek
Je to divný smutek, jdeme-li po cestách, které náhle a nesmyslně končí a vidíme-li zídky z vysbíraného kamení, které, spolu s pahýly jabloní hrušní a zbytky keřů angreštu či rybízu svědčí o tom, že zde ještě nedávno žili lidé. S mírným pocitem provinění si někdy dovolíme utrhnout pár zralých plodů a představujeme si, jak to zde asi dříve vypadalo. Lesy a křoviny zarůstají zbytky osad a vesnic. Na místech, kde kdysi vládl čilý ruch, na někdejších návsích a na místech, kde dříve bylo slyšet varhany doprovázející mše a zpěv věřících, slyšíme jenom šelest větru v korunách stromů. Cílevědomě došlo k ochuzení o tradiční zástavbu sídel, o hodnotné památky lidové architektury. Záměrně se zanedbávala údržba, což mělo za následek rozpad i některých památek, dokonce chráněných státem.
Vyhnáním původních obyvatel vyvstal státu problém, jak nahradit ztrátu těchto skoro 3 milionů lidí (zhruba 30 % veškerého obyvatelstva republiky). První pováleční osídlenci byli dobrodruzi, kteří se po krátké době vraceli zpět do vnitrozemí. Proto se pokusila vláda o osídlení českými krajany ze slovanských zemí. Zemědělství potřebovalo kolem 500-600 tisíc pracovních sil pro zemědělství a slíbilo proto každému z nově příchozích 20-30 hektarů půdy. Největší skupinu reemigrantů tvořilo skoro 30 tisíc volyňských Čechů. K tomu je nutno připočíst reemigranty i z jiných zemí. Problémy vystaly tím, že většina nově příchozích byla zvyklá na jiný způsob zemědělství než v horských oblastech. Proto jich dost odcházelo do vnitrozemí. Zajímavá je jejich politická orientace. Při volbách v roce 1946 většina volyňských Čechů v pohraničních oblastech volila národně socialistickou stranu, mezitím co Češi a Slováci volili KSČ.
Počátkem 50 let počal stát systematicky likvidovat opuštěné a vykradené stavby a budovy, které stály všude v pohraničních oblastech. Tyto objekty stály většinou na samotách nebo v hůře přístupných místech. Budovy byly vyhozeny do vzduchu, srovnány se zemí a jako němí svědci zůstaly jen zarostlé cesty. Podle usnesení ÚV KSČ z května 1956 rozhodla vláda veškeré zchátralé a opuštěné stavby v pohraničí zbourat. V první etapě bylo zlikvidováno armádními jednotkami civilní obrany více než 17 000 objektů a v druhé 17 615. Maximální výška zbylého zdiva směla být 1 metr. Také se doporučovalo, aby se o výročích 1. máje nebo VŘSR demonstrativně zbouraly všechny ruiny v obcích.
Nejhůře na tom byly církevní stavby, kostely, kaple a drobné sakrální památky v krajině, jako boží muka, kříže a podobné. Ateistický komunistický režim tyto objekty plánovitě likvidoval. S bouráním kostelů se začalo v Českém středohoří již v 5O letech, tato barbarská činnost vyvrcholila v polovině 70 let 20 století, kdy byl například zlikvidován kostel sv. Kateřiny v Merbolticích, postavený v roce 1709. V 80 letech pak došlo ke zničení jedinečného areálu barokního poutního kostela Nejsvětější Trojice z let 1732 na Božím vrchu u Verneři.
Jenom několik dalších příkladů plánovaného ničení:
Cetviny, obec založená ve 13 století a roku 1418 dekretem Rožmberků prohlášena městysem. Po vyhnání Němců a neúspěšnými pokusy o osídlení volyňskými Čechy, byla celá obec v letech 1955-56 až na kostel a dvě budovy srovnána se zemí. Kostel Narození Panny Marie do roku 1989 údajně sloužil pro porážku prasat. V roce 1995 bylo započato s rozsáhlou rekonstrukcí kostela.
Městečko Pohoří na Šumavě. Zde založila česká šlechtická rodina Buquoyů roku 1693 sklárnu a později dominikální osadu. V roce 1783 byl postaven kostel Panny Marie Dobré Rady. Zdejší sklárny se proslavily za hranicemi obrázky malovanými na skle. V roce 1978 byla většina obce zbourána. Věž polozbořeného kostela se zřítila 30.5. 1999.
Strážný, městečko položené v srdci Šumavy, původní, pro zdejší kraj typická dřevěná zástavba shořela a v roce 1965 byl zbořen i kostel Nejsvětější Trojice. Původní obyvatele nyní nahradili vietnamští trhovci, kasina a veřejné domy.
Bučina, nejvýše položená osada na Šumavě, založená v polovině 18.století, proslavená pašeráctvím, byla po vyhnání Němců, až na jeden dům, srovnána se zemí.
Stodůlky, velká osada v údolí říčky Křemelné musela udělat prostor prý pro vojenské účely. Byla celá srovnána se zemí.
Zhůří, nejstarší záznamy o tomto osídlení jsou z roku 1613. Zde byla veliká sklárna, v roce 1762 postaven v obci kostel Nejsvětější Trojice. Po vyhnání německého obyvatelstva byla obec zcela zbořena.
Zrovna tak zmizel Prostibořský kostel, či historický střed Přimdy, který byl srovnán se zemí v roce 1947. V Doupovských horách vznikl ohromný vojenský prostor a většina osad a obcí byla také srovnána se zemí. Z obce Martinov nezbylo také nic, žijí zde jen zmije, vysoká zvěř a dokonce několik čápů černých. Zmizelá obec Radnice, blízko Kadaně, je také od padesátých let srovnána se zemí, údajně to bylo bájné místo Vogastisburg . To bylo jenom namátkou vybráno několik míst na Šumavě. Pokračujeme-li dále, zjistíme, že i v jiných oblastech se vesele likvidovala celá řada obcí. Zda si někdo vzpomene, že nedaleko Kadaně byly obce Žďár, Radnice a Rolava.; Vše zmizelo bezohledně v nenávratnu.
Bývalé lázně Kyselka, nyní chátrající následkem katastrofálního privatizování lázeňských objektů, které se rozpadají a nechce se věřit, že zde bylo centrum kulturního života a turistického ruchu. Jenom stáčírna vynikající minerálky Matoni je stále v provozu
Také jinde než v západním pohraničí se dají najít stopy cílevědomého ničení. Habřina v Krušných horách, o které je možno nalézt první záznamy v 15.století a kde slovenský kněz Ján Borot z Pezinoku založil evangelickou farnost. Její působnost sahala od Chomutova až po Rumburk. Nyní je vše v desolátním stavu. Kostel byl využíván jako sklad, a nyní je v havarijním stavu. Také v Mukařově se minulý režim proslavil. Kostel sv. Františka Serafínského přestavený v roce1754 na náklady hraběte de Sweerts-Sporcka do barokní podoby, byl v 80.letech minulého století zbořen. Gotická zvonice se zřítila v roce 2002.
Zajímavou historii má synagoga v Úštěku. Ta zde byla postavena v roce 1764 pro sedm židovských rodin. Synagoga přetrvala obě světové války a málem byla zničena, nebýt listopadu 1989. V roce 2003 byla dokončena její rekonstrukce.
Jednou z mála vyjímek je snad vesnička Třebín, kde se vedle sadařství také pěstoval chmel. Zde se vytvořilo občanské sdružení Čechů a Němců, které se snaží obnovit vymizelé historické kořeny za spolupráce s bývalými německými rodáky.
Obří bouda v Krkonoších, kam jsme tak rádi jezdili lyžovat, také nepřežila 40 let reálného socialismu, z toho 21 let normalisace. V polovině 80 let byla zbourána.
Škoda, že ve městě Žacléři byly zbourány (až na dva domy) roubené chalupy s podloubím v Ulici J. A. Komenského. Mohly patřit k architektonicky zajímavým, ba unikátním stavebním památkám.
Štěstí mělo občanské sdružení v Broumově, které prosadilo obnovení zahrad, náležejících k benediktinskému klášteru. Bez této občanské angažovanosti by zahrady, díky lhostejnosti městské správy úplně zpustly.
Nevím, zda někdo ze čtenářů pamatuje chatu Vřesová Studánka v Jeseníkách. Vždy jsme se zde zastavovali na našich toulkách po Jeseníkách. Marně bychom tuto chatu dnes hledali. Byla zbourána v roce 1988 a zbyl jenom kříž na místě dřevěné kaple,jejíž kopii je možno nalézt v Německu.
Je mnoho takových míst, která jsou odsouzena k tomu, aby se zapomnělo na to, že zde spolu žili lidé, kteří svou prací a pílí utvářeli krajinu, která bohužel zarůstá a zmizí a za několik desítek let nikoho nenapadne, že třeba stojí na místě, kde jsou pochováni bývalí obyvatelé. Je škoda, že z oněch 400.000 Čechů, kteří byli Němci v roce 1938 vyhnáni, se skoro žádný nevrátil, aby mohl svůj bývalý domov zachránit. Vždyť se jednalo vlastně jenom o šest let vyhnanství.,

Namáhavá cesta ke světovosti

Věra Pokorny-Scheufler
V týdeníku, který mi kdosi poslal z Česka, jsem našla reportáž napsanou žurnalistou, jehož v jeho vlastním zájmu raději nejmenuji. Pojednávala o nejdražších a nejlepších restauracích v Česku. Tedy v Praze. Prý se v nich skvěle najíte, ale také za to hodně zaplatíte. Hošík tam byl zajisté na účet redakce, takže ho to moc nebolelo.

Jako první jmenuje restaurant Allegro v procovském novém hotelu Four Seasons. To je taková zastrčená elegance, hnedka za Karlovým mostem u Vltavy, spala tam prý Madonna, když v Praze vystupovala. Tamní restaurace prý byla už několikrát vyhlášena za nejlepší restauraci v zemi. Reportér píše „u nás“, chvilku jsem se domnívala, že myslí u nich doma. Ale asi ne, vaří tam totiž italský kuchař. A novinář asi nebude z rodiny, která by si mohla vydržovat svého kuchaře. Diví se totiž věcem, které bývaly dříve i v docela obyčejných českých rodinách docela běžné. Poučuje čtenáře, že v takové restauraci si nedáte utopence, tlačenku či guláš. Neví o tom, že dobrý guláš je delikatesa i v prvotřídním podniku. Nedávno prozrazovali na německé televizi různí známí kuchaři, co jejich oblíbené jídlo – a víte, co vyhrálo? Ordinérní karbanátky.

Minerálky mají tam v těch chrámech jídla prý dokonce dvojí, cizích značek Evian a Vitell udivuje nás milý reportér. Prý na přání seženou i vodu z grónského ledovce. No, už je vidím, jak natáčejí vodu z vodovodu, přidávají k tomu ledovou tříšť s trochou modré barvy a příšerně se chechtají.To tedy zas tak moc velký výběr není, dvě minerálky mají u nás v městečku i v boudě s pommes frittes.
Vín mají prý 600 druhů a za láhev vína je možno dát i čtvrt milionu, praví synek. Namátkou uvádí Saint-Julien z roku 1934 za 156 000 Kč. Že tak staré víno by otevřel k obyčejné, byť i drahé večeři jen blbec, to náš světák netuší..
Ten dotyčný italský kuchař vaří v Praze už šest let a chce se prý měřit s New Yorkem, Londýnem nebo Paříží, ne s ostatními restauracemi v Praze. No, tak nevím, ale zatím nemá v Česku ani jeden restaurant hvězdičku od Guide Michelin, přes veškerou světovost a jedinečnost té jejich kuchyně.

Bydlím v zemi téměř stejných rozměrů. Kulinárně nic moc, ale i ve městě kde žiji, se 40 000 obyvateli, máme restauraci, která má tyto michelinské hvězdy dokonce dvě. Vůbec je těch hvězd po Holandsku rozeseto poměrně dost, kupodivu. V Čechách a na Moravě není zatím ani jediná. Čím to je, to teda nevím.
Také podávají v té restauraci Allegro, praví český kulinární badatel, maso ze zvířat jménem wagyu. Poučuje čtenáře, že jsou to zvířata chovaná v Americe(!), kterým se k jídlu dává pít pivo a saké. Škoda, že ho to saké nepřivedlo k tomu, že to spíš budou asi ta proslulá hovězí dobytčata z Japonska. Tam se tento druh dobytka do roku 1912 pěstoval jen pro členy císařské rodiny. Vyvážet se zvířata nesměla, pod trestem smrti. Až v roce 1993 na žádost Washingtonské university bylo vyvezeno několik kusů, pro vědecké účely. Pak přišli na to, že mohou vyvézt embrya, což se jim po několika letech podařilo. Teď se pěstují wagyu v USA, Jižní Americe, v Belgii a v Holandsku – kousek od nás je farma De drie Morgen, kde je najdete také. Nevěříte? Jen se podívejte do website www.wagyufarm.nl. Do Prahy kvůli tomu jezdit nemusíme. A oni by to zase nemuseli dovážet z Ameriky.

Reportér dál nadšeně vypravuje o tom, jak se v těchto podnicích vaří z čerstvých surovin, ryby prý přímo z moře, šunka z Parmy. České není nic, jen prý trochu nějaké zeleniny a zvěřina. Humry prý vozí z Itálie. To je taky divné, protože tam nikdy žádné humry nepěstovali, ti žijí jen v chladné vodě. Jestli to nebude langusta?
Největším hitem je ale kuře z Breese. Píše opravdu několikrát Breese. Jenže on je to Bresse, můj milej, nepozornej! Kuře prý přinesou hostům celé, ještě s hlavou a za krkem s peřím a s nohama s drápy, které jsou zabarvené do modra, což prý znamená, že za života běhalo a hrabalo. Modré nohy, ne drápy, jsou pro tuto rasu příznačné, milý hochu. Tobě jde namluvit taky úplně všechno. A nebo jsi zatraceně nedával pozor.
Číšník se prý dokonce „málem klaněl.“ Hocha tedy překvapuje, jak se chovají číšníci „málem slušně“. Což připomíná, že v českých restauracích vede spíš model Paroubek. S chováním u stolu si nemáte dělat moc starostí, stačí prý shlédnout film Světáci a víte dost. Ruce neolizovat, utřít do ubrousku, ten je na to. Aha. Když jíte venku na terase a náhodou začne pršet, tak nesmíte „popadnout talíř se svou porcí a jít dovnitř“ to prý by na vás koukali jako na blázna. Však my se to naučíme.

Druhá jmenovaná restaurace pro milionáře a celebrity je Zlatá studně, což je, pokud se pamatuji, někde nahoře u Hradu. Tam zas mají steaky z Argentiny a prý podávají čekanku, košírovanou v červeném víně. Též košírují hrušky. Tu čekanku prý hosti nechtěli. Nedivím se. Kdyby to zkusili pošírovat, tak snad by to lidi pozřeli. Hoch zase nedával pozor a nebo příliš využíval nabídky lihovin zdarma.
Zlatá studně je o trochu sympatičtější, už proto, že kuchař je Čech a netají se tím, že si po práci rád zajde na tlačenku. A má prý recepty ještě od babičky. Jenže, když se ho reportér ptá na nějaký typický a jednoduchý recept, tak uvede „ Pečenou kambalu na bramborovo-tomatovém pyré s pórkovo-mátovou pěnou“. Svatá prostoto!

A nakonec se náš reportér dopouští chyby, pro Česko příznačné : plete si gurmána (gourmand) s gurmé (gourmet). Omluven je tím, že i ve slovníku cizích slov, kterým mi kdysi mávala před nosem moje pražská švagrová, stojí, že obě slova mají stejný význam. Přitom vám v Česku každý franštinář řekne, že gurmán je člověk, který rád hodně jí (například Gargantua byl gurmán) a gurmé je labužník.
Takže když gurmáni hlasují o nejlepší restauraci, hlasují o tom, kde dostanou nejvíc jídla, ne jídla nejvybranější a nejlépe připravená. Inspektoři, kteří udělují tu michelinskou hvězdu prý chodí do restaurace Allegro každý rok, ale stále cosi chybí. Co to asi bude?

Vzpomínám na kuře s nádivkou, které dělávala moje babička. Předtím nebylo nikde v Bresse, ale běhalo u nás po dvoře, ani nemělo modré pazoury. Bylo absolutní, nezapomenutelné, na vyznamenání. Poulet de Bělčice.

Máme v Holandsku přísloví: chovej se obyčejně, to je bláznivé až dost. Co kdyby to zkusili s naší obyčejnou, ale poctivou a kvalitní, českou kuchyní? Recepty si mohou vyžádat v Rakousku, kde ji dodneška vaří a mají v úctě. Nebo najít nějakou původní Sandtnerku.