Route 66

Karel A. Pokorny



Články o automobilismu a řidičích, které se občas na Seniortipu objevují, ve mně vyvolaly vzpomínky na různé zážitky z mého pohnutého života. V šedesátých letech se mi, díky kamarádovi v knihkupectví zaměstnanému, dostala do rukou kniha Jacka Kerouaca „Na cestě“ a později také od stejného autora „Říjen v železniční zemi“ . Vůbec jsem tehdy netušil, že se mi o mnoho let později splní mé nejvroucnější přání, vidět tu slavnou, legendární americkou Route 66, o které autor píše. A dokonce po ní jet . Psal o ní také John Steinbeck v „Hroznech hněvu“. Ale to jistě znáte, kniha z roku 1939 o zchudlých farmářích, byla v ČSR stále snadno k dostání. Také podle ní natočený film, s Henry Fondou v hlavní roli, jeden z prvních Road Movies, běžel u nás kdysi v kinech. Prý se měl původně jmenovat „Highway 66“. Byl vyznamenán dvěma Oskary, už v roce 1941.
Všechno o této silnici jsem tehdy četl a moc jsem si přál ji jednou aspoň vidět. V oněch dávných letech, kdy se zrodilo ve světě beatnické hnutí a do Prahy přijel Allen Ginsberg - který byl po několika dnech zase rychle z Československa vykázán - se mi mohlo o této legendární silnici opravdu jenom zdát.
Díky srpnu 1968, kdy jsme se rozhodli s manželkou opustit spřátelenými armádami obsazenou republiku, jsem odvážně začal v poměrně zralém věku nový život. Zase uplynulo několik let, a vida , nezdá se mi to, sen se splnil, sedím na motocyklu mých snů, na Harley-Davidson a opravdu jedu po Route 66. Neuvěřitelné stalo se skutkem.
Jedu docela sám, žena odmítla. Prý nebudeme jako čert a Káča. Ale já vím, že mi chtěla dát možnost vychutnat tu krásu sólově. Však já se pro ní vrátím, kousek spolu pojedeme na Harleyi a pak to vezmeme automobilem až do Kalifornie. A tak jsme to také udělali. Byla to velká nádhera.
Proč vlastně je ta silnice tak legendární? Ve dvacátých letech minulého století bylo potřeba konečně spojit východní pobřeží USA se západním, udělat spojení mezi Chicagem a Los Angeles, což představovalo skoro 4.000 kilometrů. Přesně 3940. Všechny tehdy už existující silnice byly propojeny, chybějící kusy vybudovány. Tehdy se začal nejen rozmáhat automobilismus, ale mnoho lidí šlo ze suchých, proslulým Dust Bowl postižených oblastí, z Oklahomy a z Texasu na západ, do Kalifornie, začít znovu. „Go West!“
Později se jednalo také o to, umožnit odlehlejším osadám spojení s většími, městy, aby farmáři mohli prodávat zemědělské produkty. Nebyl to zpočátku žádný luxus. V roce 1926 bylo asfaltováno jenom 1000 km silnice. Teprve v roce 1933 poslala vláda tisíce nezaměstnaných, aby vyasfaltovali „zbývajících“ tři tisíce kilometrů.

Je pochopitelné, že dnes už není původní Route 66 celá sjízdná. Rozvoj automobilismu způsobil, že nevyhovovala, na některých místech byla široká jenom dva a půl metru, což byl značný problém pro protijezdce.
Jedeme-li po nové Highway, vidíme na mnoha místech směrovky upozorňující na starou Route 66. Původní silnice má v sobě stále něco nostalgického. V jejích počátcích byl problém s tankováním, nebylo kde přespat, nemenší problém přinášely různé nutné opravy motorových vozidel, či nákup základních potravin. Teprve postupně vznikaly benzinové stanice, a docela nový způsob ubytování, nová možnost jednoduchého přespání, motel. U toho různé obchůdky a opravny. Speciální „roadside architektura“. Spousta těchto „památníků“ stále ještě existuje a při pohledu na ně člověku připadá, že se zastavil čas. Je tu možno také potkat různé typy lidí, někteří vypadají jako když je tu někdo zapomněl, jiní jako hrdinové ze starých filmů. Nebo desperados.
Stává se ledacos. Nám se stalo, že jsme zastavili u jednoho malinkého, útulně vypadajícího motelu, kde jsme hodlali přenocovat. Zlákala nás totiž reklama, která hlásala, že mají „kingsize“ postele. Velice přátelská majitelka nám šla ochotně ukázat pokoj a co jsme neviděli: na té monarchistické posteli se rozvaloval vlčák, rozměrů stejně královských. Když nás uviděl, vstal a přátelsky se k nám přibližoval. Cestou se několikrát zastavil aby se podrbal - a nás začalo okamžitě také všechno svědět. Poděkovali jsme a rozloučili se značně rychle s milou majitelkou, mumlajíce nějakou nejapnou výmluvu. Ještě dlouho potom jsme se drbali a říkali si, že si ty blechy jenom namlouváme, což byla naštěstí pravda.
Když se dnes dívám na mapu, (celou Route 66 vlastně už na žádné mapě nenajdete), vidím všechno znovu před sebou. Jedu : z Oklahoma City přes Amarillo v Texasu, Albuquerkue a Gallup v Novém Mexiku do Arizony. V Arizoně existuje, mezi Seligman, Kingman, Oatman a břehem Colorada u Topocku nejmalebnější kus cesty, označený jako „ Historic Route 66“. Vede daleko od nové dálnice a šplhá částečně po strmých horských silničkách. Pak od Needles Mojavskou pouští, kolem legendárního café Bagdad do Barstow - a odtud jihozápadním směrem do San Bernardina…všechno končí v Los Angeles na pobřeží u Santa Monica.
Dodnes slouží zbytky Route 66 jako symbol svobody, volnosti a „dobrých starých časů“. Na mnoha místech najdete nejen obchůdky se suvenýry, ale i malá musea, věnovaná této legendě, legendě dlouhé cesty. Cesty napříč celou Amerikou, přes osm států : Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona, Kalifornie. Dodnes pro mne všechna ta jména znějí jako zaklínadlo. Když si na vzpomenu tuhle krásnou dovolenou, poprvé v životě v Americe, vím, že jsem prožil dny a týdny štěstí. Můj dávný sen se uskutečnil.
V roce 1946 jel po té silnici jistý Bobby Troup, do Los Angeles, s nadějí udělat tam kariéru jako muzikant. Věřil ve svůj úspěch. Měl dobrý pocit a náladu, kterou mu dala tato cesta, vložil do songu, ke kterému napsal hudbu i slova : Get your kiks on route sixty six.
Song se stal se opravdu proslulým a byl a je dodnes interpretován mnoha hudebníky, od Nat King Cole, přes Chuck Berryho až k Rolling Stones. Popisuje cestu i náladu celkem přesně. A tu kariéru Bobby také udělal. Byl muzikant a herec, měl dokonce i malou roličku v proslulém filmu M.A.S.H. Zemřel osmdesátiletý, roku 1999 v Los Angeles.
Mohu tedy doporučit všem snílkům :
If you ever plan to motor west ,
Travel my way, take the Hihghway that is best
Get your kicks on route Sixty-Six

Malá úvaha o komunikaci a přátelství

Věra Pokorný-Scheufler
Všimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky, jako fax, telefon mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS, a také jedna z nejmodernějších možností, e-mail selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější : čas? Totiž tomu tak eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.
Říkáme vždy, že jsme neměli čas, měli jsme přece tolik důležitých, neodkladných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteček, zatelefonovat, ani říci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A přidat podle nálady třeba malý smějící se obličejíček.
Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by tento hovor či e-mail, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutně neměli čas“ jen nepatrný, směšný zlomeček.
Malé dárky udržují přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času. Musíme se snažit ušetřit čas, říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude nedostávat? Abychom ke svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?
S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas. Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli jsme ho, nepotěšili,neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.
Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka : Na velkých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí Potom dojdeš do domu Nikdy.
Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.
Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli,nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit, aby zbytečně nečekali.
Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabělé.

Když jsem byl mladý a bylo milenko pod jabloní
u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvězd,
čas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti očích svých,
já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst
a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně
s chudobkami a s ječmenem
po řekách spadaného světla.

Ten čas, o kterém hovoří básník Dylan Thomas uplyne rychle. Řeka spadaného světla zmizí a Čas vás nenechá do nekonečna povykovat a lézt v radosti očí svých. Jak je to s vámi a vašimi Přáteli ? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou ?Máte na ně čas ? Občas? Včas?
Věra Pokorná
HolanskoVšimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky, jako fax, telefon mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS, a také jedna z nejmodernějších možností, e-mail selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější : čas? Totiž tomu tak eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.
Říkáme vždy, že jsme neměli čas, měli jsme přece tolik důležitých, neodkladných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteček, zatelefonovat, ani říci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A přidat podle nálady třeba malý smějící se obličejíček.
Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by tento hovor či e-mail, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutně neměli čas“ jen nepatrný, směšný zlomeček.
Malé dárky udržují přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času. Musíme se snažit ušetřit čas, říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude nedostávat? Abychom ke svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?
S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas. Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli jsme ho, nepotěšili,neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.
Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka : Na velkých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí Potom dojdeš do domu Nikdy.
Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.
Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli,nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit, aby zbytečně nečekali.
Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabělé.

Když jsem byl mladý a bylo milenko pod jabloní
u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvězd,
čas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti očích svých,
já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst
a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně
s chudobkami a s ječmenem
po řekách spadaného světla.

Ten čas, o kterém hovoří básník Dylan Thomas uplyne rychle. Řeka spadaného světla zmizí a Čas vás nenechá do nekonečna povykovat a lézt v radosti očí svých. Jak je to s vámi a vašimi Přáteli ? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou ?Máte na ně čas ? Občas? Včas?