Cimmerman málem zakládá prapůvodní Benelux

K.A.Pokorný
Jára Cimmerman byl tak hluboce dojat projevy sympatií, kterých se mu dostalo od místních obyvatel, že se rozhodl na tomto místě nějaký čas setrvat. Rozhlížel se z Vaalsbergu a uviděl západním směrem příjemnou krajinu. Byl to zajímavý kousek zeměkoule, velikosti 3,37 čtverečního kilometru, který se svojí špičkou dotýkal nejvyššího bodu Nizozemí a nazýval se Moresnet. Jára tento kousek krajiny zakoupil a zakreslil osobně do katastrální mapy, jak vidíte na obrázku. Jako milovník rovných linií byl toho názoru, že rovné státní hranice, narýsované pokud možno podle pravítka, zabraňují potyčkám se sousedícími státy. Nejideálnější by bylo, mínil, stanovit všechny hranice na rýsovacím prkně, jako tomu bylo někdy při kolonizaci Afriky. Tím pádem by zmizely z evropských map místa svárů, různé vyvřeliny ve tvaru karfiólu, jako Šluknovský, Ašský, Broumovský či Frýdlantský výběžek. Usnadnila by se ostraha hranic, hlídky by chodily stále rovně. Pozdější politický vývoj mu dal za pravdu.
V Evropě to tehdy vřelo jako vždycky, a Jára, který byl po matce Rakušan a po otci Čech zachoval dokonalé utajení, vystupoval jako vždy inkognito. Tentokrát se vydával za německého tajného zdravotního radu, Dr.Wilhelma Mollyho, který byl v místě oblíbeným důlním lékařem, lidumilem. Vizte nahoře obrázek muže s vousem. Cimmerman byl vskutku dítkem štěstěny. Až po uzavření kupní smlouvy se totiž dozvěděl, že na tomto jeho náhodně zakoupeném kousku země se nalézá velice prosperující zinkový důl.
Celkově tehdy žilo v Moresnetu jen 250 lidí, což bylo pro Cimmermanovy velké plány málo. Proto vyhlásil v zemi neutralitu, která měla za následek, že se během krátké doby zvýšil počet obyvatel na dva a půl tisíce. Jako správného Čecha ho pochopitelně okamžitě v tu chvíli začala trápit skutečnost, že pro tolik obyvatel je na území jenom jedna hospoda. Uvědomil si, že když bude více hospod, bude se těžit nejen zinková ruda, ale i daň z vypitého piva. Proto vehementně podporoval otevírání nových hospod, jejichž počet v krátkém čase vzrostl na 60. Jako další zdroj příjmu pro státní pokladnu vybudoval kasino. Kasino bylo malebně položeno na břehu umělého jezera. Bohužel se zachovala jenom kresba budovy. Jezero existuje dosud..
Ve velmi krátkém čase začal státeček prosperovat a úroveň obyvatelstva stoupala. Jára pro ně nechal vybudovat i jednu tramvajovou linku, která vozila lidi do kopce zdarma, jen při jízdě z kopce museli cestující platit - a platili velice rádi, těšíce se z toho, že jednu cestu pojedou zadarmo.
Další věc, která nedala našemu geniovi spát byla skutečnost, že poměrně malý počet obyvatel na jeho území se domlouvá třemi jazyky. Německy, francouzsky ( a flámsky, což je skoro jako holandsky) mu ti jeho občané mluvili. Rozhodl se ustanovit jeden úřední jazyk. Zamítl češtinu, aby nebyl považován za šovinistu, a též proto, aby neprozradil své inkognito. Jako Slovan zpočátku uvažoval o nějakém jazyku bratrském, například o srbštině, ale pak si uvědomil, že by se lidé museli naučit psát azbukou. Což by sice nebyl velký problém ani pro analfabety, ale velice by se to prodražilo, vzrostl by totiž počet poštovních úředníků, kteří by přepisovali na obálkách adresy do ciziny latinkou. Ano i pošta zde už byla, vydali si i vlastní známky, jak je vidět na ilustracích.
O tom, jak usilovně se myšlenkou jednotného jazyka ve dne i v noci zabýval, svědčí skutečnost, že jednou ze spánku zvolal : „Esperanto“! „Ano“, zajásal probuzenec, „tento jazyk sjednocuje přece všechny lidi“. Aby pro tuto myšlenku nadchl i spoluobčany, nařídil, aby se celý týden čepovalo zdarma pivo. Tato zpráva se rychle roznesla po okolí a přibývalo stále více lidí, z okolních států, kteří chtěli této lákavé příležitosti využít. Byly raženy mince a první úspěch se dostavil, když byl stát, v esperantu nazvaný Amikejo, uznán Mezinárodní esperantskou centrálou jakož i zednářskou loží „Tři světové koule“. Povzbuzen tímto nečekaným úspěchem neustával Jára Cimmerman ve svých reformních snahách. V budoucnu plánoval s nesmírnou předvídavostí utvoření federace mezi Belgií, Nizozemím a Lucemburkem. Aby byla rovnoprávnost mezi těmito státy zachována, navrhl, aby jejich jméno bylo rotačním systémem každý rok měněno: postupně tedy Benelux, poté Luxbened a Nebelux. Je pochopitelné, že velmoci se zalekly nečekané konkurence tak malého státu. Informovány od svých tajných služeb protestovaly u mezinárodních tribunálů a pod hrozbou násilí donutily Járův malý a prosperující stát ke zrušení poštovních známek a vlastní měny. Ten se ale nenechal odradit a svoji zvelebovací činnosti přenesl na jiné pole. Cesta do Moresnetu vede údolím, kterým protéká říčka (lépe řečeno strouha) Hervé, která se dokáže i rozvodnit. Ta často způsobovala, že si poutníci namočili nohy i s botama a jejich obuv nasákla jakýmsi nepříjemným pachem. Odkud se vzal? Sedláci do říčky vypouštěli odpadovou vodu z výroben sýrů, které je Cimmerman naučil vyrábět. Bylo to dobře? Zde se názory rozcházejí. Labužníci považují sedláky vyráběný sýr Hervé (vlastně český Romadúr), za lahůdku, právě pro jeho intensivní a penetrantní vůni, mezitím co odpůrci tvrdí, že smrdí jako bolavá noha. A právě z tohoto důvodu, jakož i z obav o zdraví a vzhled poutníků, kteří přicházeli do Moresnetu s čistými botami a upraveni, se Jára rozhodl vybudovat viadukt. Je to dodnes nejdelší viadukt v Belgii a je možno vidět ho na snímku, který též pořídil sám náš genius.
Cimmerman byl ale stále více znechucen nepochopením závistivých velmocí, jakož i pozoroval, že zásoba zinkové rudy se podezřele tenčí. Rozhodl se proto využít pozvání barona, Baltia, generála v.v. aby se přestěhoval k němu do Belgie, na jeho hrad Reinhardstein. Baron byl dlouholetý přítelem našeho genia a proto Jára s radostí jeho pozvání vyhověl. Naložil svůj majetek na několik prostých, koňmi tažených vozíků, rozloučil se s plačícím obyvatelstvem a vydal se na cestu. Na snímku, který pořídil jeden z obyvatel, kterému podle zaručených zpráv žalem puklo srdce, je vidět odjezd Járy a jeho skromné domácnosti z Moresnetu. Mířil za novými vědeckými úkoly do Belgie. Ještě se stačil rozloučit políbením hraničního kamene a vydal se vstříc nejistému osudu, (hrad byl totiž již 300 let pouhá ruina) za svým dalším posláním. Na snímku kámen, který Jára políbil.

Vlevo vidíte absolutní důkaz činnosti našeho českého génia v neutrálním Moresnetu: pohlednici se třemi vladaři, s holandskou královnou Wilhelminou v levém rohu nahoře, pod ní belgický král Leopold II., vpravo nahoře Kaiser Wilhelm II.. a v pravém dolním rohu portrét našeho Járy da Cimmermana. Jako vždy docela skromně, inkognito, zcela neviditelně . Též Moresnet, Járův zničený neutrální sen je jasně vyznačen.

Trocha historie nikoho nezabije.

Karel A. Pokorný
Tohle je historka, za kterou by se nemusel stydět ani proslulý Jára Cimerman. Je docela možné, že v tom měl prsty, že také opravdu stál u zrodu tohoto malého, pozoruhodného státu. Jedná se o kuriositu, která vznikla nepozorností, či tedy vlastně nedopatřením.
Po skončení první světové války si rozdělily vítězné státy, v tomto případě Francie a Amerika oblasti, které měly spadat pod jejich pravomoc, také na východním břehu Rýna v provincii Hessen – Nassau.. Američané, kteří měli hlavní stan v Koblenci a Francouzi v Mainzu (Mohuči) vzali tehdy kružítko, učinili na mapě kruh a dohodli se tak na třicetikilometrové kruhové oblasti od svých hlavních stanů, kterou budou míti pod kontrolou. A zde došlo k té fatální chybě. Kruhy se neprotínaly, u Laufenseldenu, směrem k Rýnu vznikla neokupovaná oblast v podobě hrdla od lahve (Flaschenhals). Pohlédněte laskavě na přiloženou mapku. V tomto kousíčku Německa žilo tehdy kolem 8.000 obyvatel, kteří okamžitě využili této chyby a prohlásili tento zvláštní útvar za Freistaat Flaschenhals (Svobodný stát lahvové hrdlo, či chcete-li, hrdlo od flašky). Račte si povšimnout, že lahve i flašky nají vždy hrdla, ne krky. Stát tvořilo celkem jedenáct obcí, z nichž nejdůležitější byly Lorch a Kaub. Později zjistili Američané a Francouzi, že došlo k nemilé chybě a snažili se jí nějak napravit. Narazili ale na tuhý odpor obyvatel tohoto hrdloflaškovitého kousku země. Zástupce Německa v mírové komisi, generál von Winterfeld prosadil 10.1.1919 stávající situaci, na které se nesmělo nic měnit. Lorchský starosta Pnischek (Pníšek !) byl pověřen funkcí hejtmana pro celé území. Okamžitě začal fungovat, nechal vytisknout vlastní peníze, a postaral se o to, aby byla obnovena poštovní a telegrafní služba. Tehdy vytištěné bankovky mají v nynější době vysokou sběratelskou cenu a skoro vůbec nejsou na prodej. Jako odvetu za neúspěšné jednání nedovolili vítězné mocnosti vlakům, které projížděly tímto svobodným územím, zastavovat, takže nový svobodný stát byl vlastně bez dodávek potravin. Nejbližší nádraží bylo v Limburg a/d Lahn, což je vzdálenost 60 km, tehdy po polních cestách. Ale dalo se dělat ledacos. Dokonce se prý jednou stalo, že vlak se 23 vagony uhlí, určenými jako válečné reparace pro Itálii, který zastavil v Rüdersheimu byl „unesen“ strojvůdcem do svobodného státu.. Protože „okupanti“ nemohli kontrolovat dopravu po vodě, která patřila svobodnému státu, pašovalo se vesele na lodích, které přijížděly v noci a kotvily v Lorchu. Doslova před očima vojáků byly lodě vykládány. Francouzi sice z druhého břehu svítili na pašeráky, vykládající v noci lodi, silnými reflektory, ale těm to moc nevadilo. Vypráví se dokonce, že někteří zvlášť nezbední „Flaschenhalsníci“ na ně vystrkovali , jsouce v bezpečné vzdálenosti na druhém břehu řeky, holé zadky.
Tato oblast je světoznámá svým vynikajícím vínem, vinaři vyráběli i tehdy pochopitelně stále své víno a pašovali ho po lesních cestách do svobodného státu, kde ho ukrývali před Francouzi ve sklepích . Produkce prý byla tehdy nebývalá, a kvalita výtečná, takže se muselo začít s rozšiřováním sklepů. Ještě v dnešní době je možno v této oblasti nakoupit velmi kvalitní vína, samozřejmě za mnohem vyšší cenu, než tehdy. Je zajímavé, že přes isolovanost tohoto státečku byli na tom obyvatelé lépe, než v okolních okupovaných místech a vůbec v celém tehdy první světovou válkou zbědovaném Německu. Svobodný stát, ležící v romantickém údolí Rýna byl těžko dostupný. Francouzům vadilo, že si občané v neobsazené oblasti žili, díky pašování, v poměrném blahobytu a proto se stále snažili dostat tento „svobodný stát“ pod svou kontrolu, což se jim konečně 25. února 1923 podařilo. Jak? Francouzi tehdy jednoduše bez ohledu na dohody vpochodovali do svobodného státu a zatkli nebohého starostu jménem Pnischeck i s celou obecní radou.
Tady vidíme cimrmanovštinu: je to podezřele české jméno, jestli on to nebyl vlastně ňákej Pníšek z Bechyně, dosazený tam Járou Cimrmanem? Všechny dosavadní členy městské a oblastní rady zbavili tehdy Francouzi funkcí a dosadili „svoje“ lidi, o kterých se domnívali že jsou jim nakloněni, a že je problém vyřešen. Ale to si jenom mysleli. Do roku 1924, kdy se Francouzi opět stáhli, museli vystřídat celkem 13 správ, protože dosazení úředníci veškerou spolupráci sabotovali. Všichni sesazení úředníci dostali domácí vězení, pak už se jich začalo nedostávat, nastala zmatená situace. Takže až stažení francouzského vojska ukončilo toto nekonečné střídání úředníků.
Odchodem vojska nastal pro bývalé svobodné občany vlastně zase normální život v té krásné romantické krajině, kde je největší kumulace hradů a zámků v celém Německu. Odedávna se snažili obyvatelé této skutečnosti využít. Je to vinařský kraj s opravdu dlouholetou tradicí, vinice zde založili již Římané. Je tu také výborná kuchyně, dostatek možností přespání v příjemných hotelích a možnost turistických vycházek i prohlídek hradů a zámků . Některé hrady jsou obydleny původními majiteli, jiné jsou vzorně udržovány majiteli novými a nebo spolky pro zachování památek a není tedy divu, že UNESCO prohlásilo střední úsek Rýna za světové kulturní dědictví.
Ale tím se dostáváme zpět k historii Freistaatu Flaschenhals. Ten byl totiž založen znovu. Na bývalou historii se už skoro zapomnělo, až někdy v sedmdesátých letech minulého století si řeklo několik pamětníků a dobrých obchodníků, že by jistě bylo možné nějak tuto historickou skutečnost využít pro turistický ruch. A tak vznikla občanská iniciativa, která nakonec vedla k obnovení svobodného státu Falschenhals.
Možná, že tato skutečnost také inspirovala později Bolka Polívku k založení jeho Valašského státu? Kdo ví? Možná, že v tom má prsty nějaký ten Pníškův potomek?
Dnes už nejsou vlastní bankovky ani známky, ale jsou raženy pamětní mince, které jsou platné jenom čtyři roky, protože tak dlouho tehdy trval ten první svobodný stát. Což znamená, že se každý čtvrtý rok razí nové. Také je pro každého turistu možné stát se občanem svobodného státu a zakoupit si za 15 € pas, při jehož předložení v restauracích dostávají hosté slevu na zvláštní menu o čtyřech chodech. Ale především mohou majitelé po předložení pasu výhodně nakupovat ve zdejších vinných sklepích víno.
Je to velice krásné údolí, nejen Freistaat Flaschenhals, ale celé údolí Rýna, zvláště na podzim, kdy se stráně zbarví dozlatova. Pak je nejpříjemnější sedět na terase jedné z nesčetných útulných vináren, či restaurací s pěkným výhledem a pozorovat jak se pozvolna stmívá nad řekou, a nad celou tou bláznivou historií, na které je nejhezčí, že v ní nebyla prolita ani kapka krve. Jen víno, a to ještě bílé.