Ponorka v Česku

Karel A. Pokorný
„Jó móře, proč nebydlíme u móře“, říká nostalgicky, jeden z hrdinů Malostranských povídek Jana Nerudy, myslím že pan Rybář. Smutek a touha po slané vodě a modrých dálkách se u obyvatel té malé země uprostřed pevniny, bez vlastního přístupu k moři odedávna různě projevoval a stále ještě projevuje. Chorvatsko je v létě naše. Mare nostrum. Celebrity ovšem s plebsem nekomunikují a tráví své dovolené na Seychelách, či na Madagaskaru.
Také ministryně obrany Vlasta Parkánová, zřejmě sžírána touhou po moři a pravděpodobně též proto, aby navázala na slavné tradice českého vojenského námořnictva, podnikla v tomto směru rázný krok. Dohodla se svým albánským kolegou, že česká armáda dostane od Albánie darem jednu vyřazenou ponorku , kdysi německou. Bude umístěna ve vojenském museu v Lešanech, což je na Benešovsku, u Týnce nad Sázavou. Možná, že má ta loď připomínat doby, kdy prý, podle zaručených zpráv z hospodských análů, u českého námořnictva existovala i ponorková hudba. Domnívám se, že by se exponáty měly později rozšířit ještě o mateřskou letadlovou loď, aby všichni viděli, že na to máme a co je možné, když má zem moře a mořské pobřeží. Ředitel musea v rozhovoru s novináři jenom dost dobře nevěděl, jak tu ponorku do Česka přepravit. Dokonce uvažoval o tom, že by se museum spokojilo jenom s kusem trupu. Taková ostuda, takový nesmysl. Buď celá ponorka, nebo nic. Nejsme žádní troškaři.
Představil jsem si, jak budou tu ponorku složitě dopravovat do Lešan, a přitom jsem si vzpomněl na jednu velice zajímavou operaci, o které jsem četl. Probíhala v roce 1942 v Německu a některých dalších státech, kterými protéká řeka Dunaj. Byla to jedna z nejbizarnějších operací v druhé světové válce. Za přísného utajování poslali nacisté v roce 1942 šest ponorek do Černého moře, po vodě a částečně i po souši, maskované, na obřích podvozcích, do pohybu uváděných silnými tahači. Na přiložených autentických fotografiích vidíte, že to s tím utajováním nebylo nijak snadné. Většina lidí si prý tehdy myslela, že se po silnicích i po řekách přepravuje ta proslulá, všemi očekávaná tajná zbraň, která určitě zajistí konečné vítězství.
Tato trochu šílená akce byla pokusem postavit se sovětské Černomořské flotile na druhé straně Bosporu. Hitler totiž zažil v začátcích války s SSSR nemilé překvapení, když zjistil, že se Sovětskému námořnictvu podařilo v říjnu 1941 z obklíčené Oděsy evakuovat pomocí válečných lodí přes 80.000 rudoarmějců. Lodi byly pryč z jeho dosahu, vojáci také. Německo, které počítalo s tím, že sovětské lodi ukořistí, nemělo tedy v Černém moři žádnou námořní flotilu. Pryč byla i možnost, se kterou Hitler jistě počítal, a to, že bude za pomoci lodí zásobovat jednotky Wehrmachtu, postupující na Kavkaz a dále na Stalingrad. Už tehdy totiž jejich zásobování po souši stagnovalo. Aby co nejrychleji dostal válečné lodě na Černé moře, rozhodl se poslat do boje proti ruskému námořnictvu šest ponorek po souši. Po moři to bylo nebezpečné a dlouho by to trvalo. Nejdříve byla ještě vedena složitá diplomatická jednání s Tureckem. Německo tedy nabídlo Turecku do prodeje oněch šest ponorek, vlastně je chtělo vyměnit za jejich lodi v Černém moři. Jenže Turecko, vzhledem ke své tehdejší neutralitě tenhle handl odmítlo, nechtělo být kompromitováno. A Německu na té neutralitě záleželo ze strategických důvodů také, udržovala totiž ruské lodi uvnitř a britské venku z Černého moře.
Hitler se proto rozhodl k transportu. Šest ponorek typu B II., které až dosud sloužily jako školní lodí, se vydalo na neobvyklou plavbu z válečných přístavů Pilau a Gotenhafen v Baltickém moři, napříč Evropou, až do Rumunska. Byla to cesta dlouhá 2.500 kilometrů, logistický úkol, podobný jednomu z úkolů Herkulových. Nejdříve lodi zakotvily v Kielu, kde z nich byla vymontována některá zařízení, ve snaze snížit celkovou váhu, a takto odlehčená plavidla se vydala na cestu Nord-Ostsee kanálem. Cíl byl Hamburg a odtud pak proti proudu Labe do Drážďan. Až sem proběhla cesta bez viditelných problémů, ponorky jsou na vodě ve svém živlu. Ale pak nastaly opravdové problémy. Bylo totiž potřeba dostat těžké ponorky z vody na transportéry. Podařilo se to až po velké námaze. Jednalo se o speciální nízkopodlažní vleky na 32 plnogumových kolech tažených každý čtyřmi speciálními tahači.
Od Drážďan – Übigau, kde byly lodi naloženy, se pokračovalo po specielně postavené spojce až k výjezdu na dálnici Dresden – Neustat. Nyní začal zdlouhavý pozemní transport do 300 km vzdáleného Ingolstadtu. Rychlost transportu byla 8km za hodinu. Cestou lidé pozorovali podivný transport a dohadovali, co se skrývá pod plachtami. Dokonce zajímavé je, že prý opravdu nikdo, s výjimkou zúčastněných, opravdu neměl tušení, o co se jedná. Tak perfektně byla celá cesta utajena.
Pak byly ponorky konečně v Ingolstadtu spuštěny na Dunaj. Vodní stav byl naštěstí příhodný takže se většina mostů dala dobře podplout. Celý transport byl neuvěřitelně dobře organizován a do podrobností promyšlen. Muselo se například počítat také s tím, že na Dunaji jsou prastaré kamenné mosty, proto se musely trupy lodí s velkou námahou o 90° pootočit, aby pod oblouky mostu projely. V Regensburgu, kde má tamní proslulý Kamenný most velmi nízké , ploché oblouky, se všichni jistě pořádně zapotili. V plánech se muselo počítat s každým centimetrem. Také byly různé jiné překážky, jako Welteburgská úžina ve tvaru S, se zrádnými peřejemi. Celá trasa byla hlídána vojskem, také proto, aby se omezil počet zvědavců podél cesty.
Podle plánu byly lodi při zakotvení ve Vídni a také v Linci opět uvedeny do bojového stavu, což znamená, že byly zamontovány věž, kánony a veškeré vnitřní vybavení. Plavba po Dunaji proběhla dobře, jenom místy muselo být použito vlečných lodí, například v místech, jako jsou proslulá „Železná vrata“. Konečně celý transport skončil v rumunském přístavu Konstanci.
První ponorka z této flotily vyplula 27.října 1942 na první honbu nepřítele. Během své činnosti, to je vcelku 23 měsíců, potopilo těchto šest německých ponorek celkově 26 lodí s 45.426 tak zvaných BRT (Brutto registrovaných tun). Nejednalo se žádné významné akce, ale Hitler chtěl jenom dokázat že mohou jeho lodě také operovat v moři mezi Krymem a Istanbulem. Strategicky tato akce neměla příliš velký význam.
Ale veškeré operace před ruským pobřežím skončily po velké sovětské letní ofensivě v roce 1944, kdy Rudá armáda překročila 22. srpna Dněpr a obsadila dřívější Besarábii, území kde je dnes Moldávie a část Ukrajiny a dorazila až k Dunaji.
Rumunsko okamžitě změnilo strany, vyhlásilo Německu válku a tím byla 30. ponorková flotila uzavřena a neměla možnost uniknout. Velitel celé německé flotily a kapitán jedné z ponorek U - 23 Arendt sice uvažoval o husarském kousku, a sice o tom, že by se pokusil pod vodou projet Bosporskou úžinu a Dardanely a dostat se tak do Středozemního moře, ale admirál Dönitz mu tento dobrodružný pokus zakázal. Zároveň také odmítl žádost velitele, aby tedy směl nabídnout lodě ke koupi Turkům, , jaksi obrácený nápad, který už měl před lety Hitler. Ale v Istanbulu stejně nebyl zájem, Turci počítali s tím, že jim lodi automaticky padnou do rukou jako zralé ovoce, protože ponorky měly jen jednu jedinou možnost: vjet do jednoho z tureckých přístavů. které tehdy na nátlak USA přerušilo styky s Německem.
Ruské letectvo provedlo na ponorky několik náletů a lehce je poškodilo. Kapitáni tří poškozených lodí se rozhodli svoje plavidla potopit. Mužstvo se pak pokoušelo v malých skupinkách proniknout k Středomořskému pobřeží, ale byli brzy zajati Turky. „Proč jste ty zatracené lodě potápěli,“ divil se jeden z tureckých důstojníků kteří je vyslýchali „mohli jste za ně dostat tisíce tureckých lir.“
Zbylé tři téměř nepoškozené lodi odjely na moře, kde se v noci mezi 10. a 11. zářím 1944 dobrovolně potopily. Aby turecké námořnictvo nemohlo lodi později vyzvednout a dát si je do pořádku, zatajili všichni internovaní námořníci, kde přesně byly potopeny. Z toho potom vznikla mezi zasvěcenými pověst o „Hitlerově ztracené flotile“.Námořníci se sice zachránili, ale byli zajati a internováni. Tím celé dobrodružství definitivně skončilo.
Tak tohle všechno mne napadlo při četbě zprávy, že Česko bude mít ve vojenském museu ponorku. Bude to totiž ponorka stejného typu, jako ta z té Černomořské flotily Wehrmachtu.
V minulém roce oznámil turecký inženýr Seluck Kolay, na „International Shipwreck Konference“ v Plymouthu, že v únoru 2008 zveřejní, kde se nalézá jedna z potopených ponorek, U-20. Má ležet asi dvě míle od tureckého přístavního města Agva, v 22 metrové hloubce. Kolay tvrdí, že už také objevil v dvojnásobné hloubce U-23 a určil pozici třetí ponorky, U-19, tři míle od města Zonguldack. Kapitán Arendts by byl jistě raději, kdyby jeho loď zůstala odpočívat v klidu na mořském dně a nestala se turistickou atrakcí.
Možná, že by stálo za úvahu vyzvednout z Baltického moře jedinou letadlovou loď, kterou Německo kdy mělo. Jmenovala se Graf Zepellin, a byla potopena, aniž by kdy zasáhla do bojů. Pro dobrodružné potápěče by to byl jistě nádherný kick a žádného kapitána by to netrápilo.