Pro radost a potěšení

23. Vědecké symposium v Holansku

2008-11-26T12:16:00.001-08:00

V roce 1985 se rozhodla skupina nezávislých Čechů a Slováků v Nizozemí vytvořit neutrální půdu, na které by se mohli pravidelně setkávat zástupci různých názorů a přesvědčení. Plánovali pořádat každý rok populárně – vědecké symposium, a dali si za úkol poukázat především na ty krajany, kteří svou odbornou prací positivně přispívají k vývoji holandské společnosti a tím upevňují identitu Čechů a Slováků natrvalo žijících v Nizozemí.
Vznikla tak symposia, naplněná již po dvacet tři let přednáškami o historii, literatuře a výtvarném umění, hudbě, o lékařství, sociologii,, psychologii a psychiatrii, otázkách ekologie a mnohém jiném. Součástí programu je panelová diskuse, které se mohou zúčastnit všichni přítomní. Symposium je také pokaždé osvěženo malým koncertem, většinou českých hudebníků. Ještě před “sametovou revolucí” přijížděl na symposia obětavý Václav Hora z Frankfurtu s českými, většinou v exilových nakladatelstvích vydanými knihami.
Od roku 1990 symposia navštěvují i zástupci ambasád a od desátého symposia spolupracujeme s MZV . Po roce 1989 jsme uvítali možnost zvát také přednášející a umělce ze staré vlasti.
Symposium, které navázalo na aktivity různých organizací československého exilu, se stalo v průběhu osmdesátých a devadesátých let jednou z nejúspěšnějších krajanských akcí v Nizozemí. Je navštěvováno převážně starší generací, ale v poslední době také přednášeli mladí, v Holandsku vystudovaní vědečtí pracovníci, děti emigrantů.

4. října 2008 se konalo u Baarnu již 23. symposium, kde jedním z přednášejícím byl JUDr. Milan Hulík, právník, který před rokem 1989 obhajoval disidenty, a dnes se zabývá právem v zemi, která svoji cestu ke spravedlnosti a právu stále ještě hledá.
Svoji přednášku původně přednesenou na konferenci „EU a USA“ nazval:
Rozjímání nad tolerancí a intolerancí.

Dámy a pánové,
možná se může zdát, že česká justice, která je tématem mého projevu, není to pravé téma pro konferenci „EU a USA“. Ale ani problematika velké politiky, vlastně té nejdůležitější, jakou pro integrující se Evropu představují její vztahy ke Spojeným státům, nemůže pominout „mikropolitiku“ jednotlivých států EU pro jejíž běžné demokratické fungování je bezpodmínečně nutné, aby v jejích státech fungovala institucionální spravedlnost vykonávaná státem – tedy jejím justičním aparátem. Věděli to již staří Římané a právě od nich pochází rčení „Iustitia regnorum fundamentum“ – spravedlnost je základem států. ČR pomalu a bolestně, za cenu ztráty stovek vytunelovaných miliard vrací svoji ekonomiku do soukromých rukou a propojuje ji s ekonomikou EU a USA. Ještě se však nikde nepodařilo privatizovat hledání spravedlnosti a proto její nalézání po listopadové revoluci v ČR je na rozdíl od ekonomiky stále v rukou, státu respektive jeho představiteli jmenovaných soudců. A soudce v každé zemi představuje zvláštní symbiózu státního úředníka, zároveň ovšem na státu nezávislého, jehož nejvyšší autoritou je jeho vlastní svědomí. Řekněme rovnou – mělo by být ! Právě míra závislosti soudce na státní moci a stupeň jeho ochoty tuto moc respektovat – tedy poslouchat vrchnost nebo do svého rozhodování promítnout jen vytušené přání vrchnosti na úkor svého soudcovského svědomí je oním prizmatem, který dělí závislou justici, justici státní od skutečně nezávislé justice, byť státem placené. Jsem si vědom toho, že pro účastníky této konference ze států, které ve své historii nezažily totalitní režim, mohou být moje slova těžko srozumitelná. Mluvím o míře respektu soudců ke státní moci, která za minulého režimu v ČR existovala v podobě poslušnosti soudců a vynášení rozsudků podle diktátu komunistické moci. Když jsem jednou v Kanadě líčil svým tamějším kolegům osudy svých klientů – disidentů, které jsem obhajoval a jejich pronásledování, dostalo se mi otázky, proč si nestěžovali tisku. Stejně tak je nepochopitelné pro mnohé, co vyrostli v komunistickém režimu, že ten, kdo je placen státem, může rozhodovat i proti němu a já se obávám, že to dodnes nechápou i někteří soudci v ČR. Bohužel, po 15 letech se naplnila obava některých mých kolegů z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který v době totality monitoroval procesy se spoluobčany stíhanými z politických důvodů, že soudce, který se zpronevěřil svému svědomí a soudil odpůrce komunistické moci podle jejích příkazů, se může stejně tak svému svědomí zpronevěřit i v režimu demokratickém, protože i v něm mohou existovat politické nebo lobbystické tlaky. To se také potvrdilo, např. v případě některých restitučních kaus a nebyly to jen kausy některých šlechticů a českých občanů žijících v zahraničí. Na adresu těchto soudců lze ocitovat přísloví, že „zvyk je železná košile“. Těžko se jí zbavit i v režimu demokratickém. Tak se stalo, že veškeré porevoluční úsilí VONSu vyznělo marně, nepodařilo se mu z justice dosáhnout odvolání ani jednoho ze soudců, kteří odsoudili nevinné obžalované k nepodmíněným trestům odnětí svody. Působení těchto soudců však dnes již není tím největším problémem české justice, dokonce v pořadí negativních příčin ani druhou, nebo třetí. – tím je něco jiného. Největším problémem české justice je, že nehledá spravedlnost, ale jen paragrafy, na základě kterých by mohla žaloby zamítnout nebo jim eventuelně vyhovět. Míra formalismu je v ní stoprocentní. Za situace nepřehledné legislativy, jak o tom budeme mluvit dále, je cíl takového hledání spravedlnosti pro justici ovšem zničující. Po staletí existující plodný rozpor mezi právem pozitivním a přirozeným, vyřešilo české právo jednoznačně ve prospěch práva pozitivního. Co není v paragrafech – neexistuje. Asi tak, jak to zpívá Jaroslav Hutka ve své písničce, „Havlíčku, Havle, na tebe mají paragraf a šavle.“ Pak ovšem nutně platí právní aforismus, že „právo je minimum spravedlnosti.“

Mám-li mluvit o samotné justici, začnu jedním anglickým příslovím: Injustice is relatively easy to bear. What stings is justice.“ Dvojznačnost slova „justice“ dovoluje v této slovní hříčce trefně charakterizovat českou justici. Ano, žádná justice není spravedlivá, myslíme tím, že v každé justici se mohou vynášet nespravedlivé rozsudky, ale ne každá justice potřebuje zásadní a radikální reformu, ke které ještě 15 let od návratu demokracie do ČR ještě nedošlo. Ústava ČR prohlašuje ČR za právní stát. Mnohé výroky některých politiků a významnějších právníků však toto označení zpochybňují a jeho justice ještě více. Co však justici zpochybňuje nejvíce, je její denní propírání v tisku. Nic horšího však nemůže justici potkat ( stejně tak např. tajné či zpravodajské služby), když musí vystoupit ze svého tichého pozadí a dát se svým kritikům na pospas. Musíme se potom ptát, nakolik to bylo nutné a zda tomu nemohlo být jinak. Budeme tedy mluvit o tom, jaká justice je a jaká by měla být. A zde platí pro justici další přísloví: „Be sure to judge yourself before you judge others.“ Nemyslím tím ovšem ty soudce, kteří jsou sami trestně stíhaní, ale pohled justice do sebe samé. To však nemůže justice učinit protože taláry a její důstojnost takovou sebereflexi nedovolují.
Mám tu výhodu, že nejsem politik, jsem jenom advokát a nemusím brát ohledy na jakouko-li lobby nebo mocenskou či stranickou entitu. Protože jsem advokátem od r.1976, mohu i srovnávat justici socialistickou a nynější demokratickou. Jako dlouholetý obhájce disidentů mohu ne s jistou hořkostí konstatovat, že tito obžalovaní byli samozřejmě odsuzování jako nevinní, ale od komunistické justice ani oni spravedlnost nečekali; horší je však skutečnost, že současný stav justice mě nutí pronést kacířská slova, že co se týče obecné kriminality, byla tehdejší justice spravedlivější než je dnešní.
Proč tomu tak je ? Příčin je celá řada a tento projev si nečiní nárok na uspokojivé vysvětlení tohoto jevu. Zmiňme se proto jen o některých.

1/ Soudci u nás nepracují s vědomím vysoké míry odpovědnosti a profesionality a bohužel mnozí občané, ani nadřízené soudy, je po nich nepožadují tak, jako je vyžadují automaticky občané a jak je to zvykem ve všech západních zemí EU (kde soudci i každý jakýkoli pracovník ve všech oblastech musí odvádět 100 % práci bez tolerování nedostatků). .

2/ Na pouhé čtyři holé věty zredukované odůvodnění rozhodnutí soudce soudu prvního stupně či senátu odvolacího soudu, nebo dokonce velmi povrchní, neprofesionální, neodborné a odbyté rozhodnutí soudců Vrchního a Nejvyššího soudu ČR, se nedá považovat za kvalifikovaný rozsudek nebo usnesení soudu odpovídající požadavkům zákona.
Některá rozhodnutí soudců ČR jsou až na tak špatné úrovni, že jejich argumentace nedosahuje myšlenkového pochodu žáka základní školy. Pro taková nedbalá rozhodnutí nepotřebujeme vysokoškolsky vzdělané soudce s následným povinným absolvováním tříleté praxe justičního čekatele, neboť v takových případech by postačili pracovníci s ukončeným základním vzděláním, přičemž by zároveň došlo k efektivním finančním a platovým úsporám ve státním rozpočtu.
Soudci jako pacienti se např. při zánětu slepého střeva 100 % spoléhají na chirurga, že jim bude vyoperován tento zanícený přívěšek, nikoli vyoperována játra či srdce, přičemž už neexistuje žádná další možnost operace „krajského, vrchního či nejvyššího chirurga“. Na druhé straně však reálná praxe v české společnosti vykazuje stav, že chirurg, podnikatel či jakýkoli občan v ČR se nemůže spolehnout na soudce či státního zástupce tak, že budou rozhodovat podle zákona a svého svědomí profesionálně, věcně, spravedlivě a co možná nejrychleji.

3/ Fakticky v ČR někteří soudci masově zneužívají své soudcovské nezávislosti a do jejich rozhodování se často promítají závislosti jiné. Např. často mezi lidmi tradovaná korupce, klientismus, přátelské vztahy, nedostatečná profesionalita nebo absence prosté lidské moudrosti dané věkem a zralostí.
V případě, že soudce nebo státní zástupce pracují neodborně a nezákonně, plat mají vždy zajištěn. A právě ve své placené pracovní době, která má podle ústavy sloužit k tvorbě spravedlivých rozhodnutí, mnozí soudci nezákonným rozhodováním upírají účastníkům sporů právo na spravedlnost, způsobují další zbytečné škody a v podnikatelské sféře bankroty a v důsledku toho rozbíjejí i jejich osobní a rodinné vztahy. Vymahatelnost práva není zaručena.
Občané se nemohou spolehnout, že jejich právní záležitosti budou ze strany soudců vyřízeny podle zákona, protože z praxe některých soudců vyplývá, že nemají ani zdání o tom, že v ČR existuje Ústava, Listina práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou pro náš stát prioritně závazné.

4/ Čeští soudci bez zahraničních zkušeností a odchovaní studiem socialistického nebo postsocialistického práva s jeho rigidním výkladem, jakož i soudci soudů vyšších stupňů fixovaní dědictvím totalitního myšlení, se ve svých rozsudcích neopírají o základní zákony (Ústavu ČR a ústavní předpisy) tak, jako to běžně činí soudci západních zemí EU, a ani odvolací soudy, ba ani vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR takto nejednají. K tomu soudci nejsou vedeni ani v doškolovacím studiu.
S tím samozřejmě souvisí i neexistující věková hranice pro jmenování soudce. Mladí soudci a soudkyně, jejichž věk začíná ještě dvojkou, mohou těžko vycházet ze svých odborných, natož životních zkušeností, protože ještě žádné nemají. Novým a nezkušeným soudcům by totiž mnohem spíše patřila neodvolatelnost podmíněná, protože by se tak mohlo zamezit jejich profesionální neschopnosti nebo neprofesionální aroganci. Zákon o soudech a soudcích z nich však udělal nedotknutelné a nekritizovatelné osoby. Heslo common law „Dieu et mon Droit“ (Bůh a moje právo) může být totiž aplikováno jen tam, kde soudce vybírají mezi právníky nikoliv ve věku 25 let, ale s 25 letou praxí, jako je tomu v zemích s tímto systémem. To, co mělo justici vrátit nezávislost a demokratický charakter, totiž neodvolatelnost soudců, se tak obrátilo proti ní, protože se ukázalo, že aplikace vyzkoušených demokratických forem právního státu na jeho zárodečnou formu, bylo řešení nešťastné. Soudit skutečně odpovědně a citlivě nemůže začínající a nezkušený právník. K tomu i nadaný právník musí dozrát – a k hledání spravedlnosti je třeba znát nejen zákony, ale také mít zkušenosti a určitou životní moudrost. Cestu z této pasti tedy představuje zavedení podmíněné a diferencované definitivy soudců.

5/ Ocitáme se u často diskutované otázky – personálního složení soudů, o kterém jsem se zmínil na začátku svého projevu. Dosavadní ministři spravedlnosti často zdůrazňovali, že v justici došlo k výměně soudců a že naprostá většina soudců jsou soudci, kteří do justice nastoupili po listopadu 1989. To je pravda, ale jenom poloviční. Platí to jen u soudů prvního stupně, u odvolacích soudů je procento „bývalých“ soudců vyšší, u Vrchního soudu ještě vyšší a u Nejvyššího soudu ČR jsou „bývalí“ soudci v naprosté většině. Navíc v této sféře působí i bývalí vyšetřovatelé, prokurátoři a vojenští soudci, kteří sem přišli v důsledku polistopadové prověrkové rotace. Stalo se tak mimo jiné i proto, že Zákon o soudech a soudcích vyžaduje jako kvalifikační předpoklad pouze právnické vysokoškolské vzdělání (získané třeba na Vysoké škole SNB), zatímco Zákon o advokacii předepisuje právnické vzdělání získané výlučně na právnické fakultě. Netvrdíme, že každý bývalý soudce je špatný – většina z nich ani politické věci nesoudila, soudili věci z civilního a rodinného práva nebo trestní z obecné kriminality, ale i zde platí jeden zajímavý fenomén.Vystihl jej profesor a bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl, když hovoří o formálním defetismu postsocialistických právníků a to i těch, kteří se nijak s komunistickým režimem nezapletli a nezkompromitovali se odsuzováním nevinných. Co to znamená ? Že jsme všichni, mně nevyjímaje, nějak postiženi svojí výchovou v socialistické škole, svým studiem socialistického práva a snad i nějakými jeho tajemnými rezidui. Existuje-li tento dědičný psychologický jev, pak o ještě horší dědictví se musí jednat u těch právníků, jejichž vzdělání formovala vysoká škola komunistické policie. Nakolik v nich přetrvává i neprávní komunistické vzdělání a jejich ideologické přesvědčení, si netroufám odhadnout.

6/ A právě zde je dána ta nejtěsnější souvislost téma mé přednášky s EU a USA. Jen evropské právo a budou-li naši legislativci prozíraví, tak i obohacené o instituty anglosaského práva – common law, nás může takových reziduí zbavit a napomoci k vytvoření skutečného právního státu, který právní teorie v němčině označuje jako „Rechtstaat“ a angličtina jako „Rule of law.“ Zdá se, že jsme ztratili 15 let, ale ukazuje se, že zkušenost 40 let komunistického režimu byla nedostatečná. Potřebovali jsme další léta, abychom pochopili, či spíše naši politici, že zvolená cesta postupné novelizace socialistického práva nebyla nejšťastnějším řešením. Byla dokonce z možných řešení - tím nejhorším. Vytvořila totiž ojedinělý právní řád, ojedinělý v tom nejnegativnějším slova smyslu – právní řád skládající se z novelizovaných novel novelizovaných zákonů. Tento řád již dosáhl takové „dokonalosti“, díky desítkám novel jednotlivých zákonů, že některé novely jsou přijímány současně s vlastními novými zákony. Vyznat se v tomto právním řádu je však nad síly i toho nejschopnějšího právníka a to i za použití toho nejlepšího systému automatizovaných informací. V právní části programů českých politických stran se totiž notoricky objevuje střídání dvou excesů – tzv. legislativní smršti a čištění právního prostředí. Nad tím vším visí Damoklův meč tzv. vykonatelnosti či spíše nevykonatelnosti práva. Že takovéto právo je spíše nevykonatelné, je jasné. Nevykonatelné právo je však právo nicotné neboli nulitní. Takové právo vytváří pouze zdání legality, je právem stínovým a nepomůže napomoci k vytvoření právního státu.
Je však třeba říci, že po změně politických poměrů bylo v Československu několik právních Mohykánů, kteří volali po recepci cizího práva. Bylo to přirozené v zemi, ve které do začátku II. světové války existoval právní stát, který vznikl sice z autoritativního a monokratického státu, ale státu právního, jakým byla rakouská říše. A to tím spíše, že jeho právo bylo základem i právního řádu české části prvorepublikového Československa a ve své moderní podobě pokračovalo s příslušnými obměnami a modernizacemi i v nástupnickém Rakousku a podobné právo i v Německé spolkové republice, Švýcarsku a Francii. Bylo by proto jen přirozené, kdyby takové právo bylo postupně přejímáno, nikoliv ovšem přes noc, jak nedávno této transformaci práva oponoval předseda senátu Petr Pithart. Bohužel se tak nestalo a tak dnes stojíme před opožděnou transformací českého právního řádu. Na štěstí jsme v EU a pokud vztahy mezi Evropou a USA se budou vyvíjet uspokojivě, nic nebrání tomu, aby odborníci posoudili, co z common law může být přes odlišnou tradici a systém kontinentálního práva, jehož je české právo součástí, pro český právní řád užitečné. Ale i neodborník pochopí, že jedním z léků na neduhy české justice je používání přirozeného práva – tedy hledání spravedlnosti podobným způsobem jako je tomu v anglosaském právu. A k tomu není třeba legislativních smrští, přebujelé legislativy a rozmnožování paragrafů. Stačí zkušení a životními zkušenostmi obdaření soudci, nehypertrofované zákony, precedenty a tušení spravedlivého. To tušení však není hádání z křišťálové koule, ale aplikace přirozeného práva, které v sobě neseme všichni z dětství a které soudce umí transformovat v latinskou zásadu „contra bonos mores“. Co je proti dobrým mravům, není spravedlivé ! K tomu ovšem potřebuje ještě jednu vlastnost – statečnost. Mluvili jsme o postsocialistickém defetismu, který postihuje téměř všechny právníky vyrostlé v bývalém režimu – ukazuje se však, že něco podobného existuje i u soudců, kteří nastoupili do justice po listopadu a kteří i po listopadu 1989 vystudovali. Ukazuje se, že dědictví socialistického práva a socialistické zákonnosti je daleko tíživější, než jsme si mysleli. Budeme mít o tom příležitost ještě mluvit v části o přípravě a vzdělávání právníků.
Jsme v EU a s Českou republikou je v unii i česká justice. Aby však jednou byla rovnocenným partnerem justicí vyspělých demokratických a právních států Evropy, musí mít nejen dobré zákony, ale především je musí demokraticky aplikovat, vykládat a vykonávat.

7/ Bohužel, dobré mravy je dříve než pro účastníky sporů třeba zavést pro mnohé soudce. Pod pláštíkem tzv. soudcovské nezávislosti řada soudců schovává svoji libovůli a někteří soudci jí zakrývají i své trestné činy. Často je ze soudního spisu zřejmé, že samotní soudci odstraňují ze spisu důležité a rozhodující listiny a podávají z něj informace komukoli, kdo o to požádá, a to jak osobně, tak telefonicky nebo písemně. Vzdor tomu, že mají povinnost mlčenlivosti o tom, o čem se v řízení dověděli !
Obcházení zákonů, jejich porušování a různé podvody se od roku 1990 staly v ČR národní normalitou a to jak u mnohých občanů, tak i u leckterých pracovníků státních orgánů včetně soudců, státních zástupců, policistů a pracovníků státní správy. Dokonce se všeobecně požaduje a obecně očekává, aby se každý automaticky podřídil nezákonným praktikám některých jedinců a celých skupin u státních orgánů. Situace došla tak daleko, že se již dá mluvit o systému, který to celé umožňuje. Markantní je tato situace u policie, což vyvolává přímé ohrožení vnitřní bezpečnosti státu a ztrátu důvěry občanů ve svoji policii, politiky a nakonec i v demokracii samu. Stoupající preference KSČM jsou toho důkazem. Mnozí spoluobčané nevzpomínají jen tzv. sociálních jistot a falešné solidarity státu, ale i stavu nízké kriminality, a nic více je nevyděsí, než zjištění, že ten, kdo je má chránit, je ohrožuje.
Porušování zákonů je málo, mnohdy vůbec, postihováno a zneužívání pravomoci veřejných činitelů není vyšetřováno ani policií, ani státním zastupitelstvím, protože i tyto orgány pracují neodborně a často závisle a ignorují tak zákony ČR. Vedoucí místa u všech státních orgánů včetně soudů jsou obsazována leckdy na základě kamarádství a protekce, nikoli podle odborné úrovně. Zákonem není stanovena plná osobní odpovědnost pracovníků státních orgánů za rozhodování, ani jejich odpovědnost za jimi způsobenou škodu. Záležitosti občanů se řeší většinou povrchně a demagogicky, málokdy však věcně. K věcnému řešení se přistupuje často až po zveřejnění v médiích, takže z donucení.

Každý si je jistý, že může beztrestně porušovat zákony a základní lidská práva, protože tento stav je v celé ČR od roku 1993 masově praktikován či aspoň tolerován.
Pracovníci státních orgánů, kteří chtějí dodržovat zákony, jsou různými způsoby šikanováni, izolováni od informací, diskriminováni, sledováni, znemožňováni, odvoláváni, pronásledováni a pracovně likvidováni.

Podle zákona o soudech a soudcích je k trestnímu stíhání soudců v ČR potřebný souhlas prezidenta republiky, což zcela odporuje zásadě rovnosti před zákonem, která je zaručena Listinou práv a svobod a má vždy přednost před jakýmkoli jiným zákonem.

Soudci se v ČR stali fakticky, tak i pracovně-právně nepostižitelnými a trestně nestíhatelnými.Státní zástupci a policie málokdy vyšetřují podezření z nezákonných rozhodnutí příslušníků státního aparátu a většinou je odloží. V případě, že občan proti takovému konečnému rozhodnutí státního zástupce podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, ústavní soudci ji odmítají a případem se nechtějí zabývat. .Absolutně libovolná rozhodnutí státních zástupců se tak v ČR stávají zcela nepřezkoumatelnými nejen ze strany obecných soudů, ale i ze strany Ústavního soudu ČR. Mnohá rozhodnutí ignorují základní zásady trestního řádu, namísto řádného odůvodnění příslušných usnesení, se třeba omezují na jednovětné výroky, aniž by se vyrovnaly s argumenty podání.

8/ ČR má velmi nedostatečnou úpravu institutu škody, což je zřejmě způsobeno nejen dosud platným socialistickým občanským zákoníkem, ale patrně i obavou politiků z novelizace rozšiřující dosavadní pojem škody, která by mohla občanu poskytnout větší možnost satisfakce a odškodnění a státu tak odejmout další finanční prostředky z tohoto důvodu. Velkým dluhem české legislativy je absence institutu odškodnění za morální škodu, což je způsobeno tím, že pojem morální škody české zákony vůbec neznají. Jen tak se může stát, že obviněný nebo odsouzený, který strávil určitou dobu ve vazbě nebo ve výkonu trestu (což může trvat i roky) a pak se ukázalo, že byl odsouzen neprávem, je odškodněn jen ušlým výdělkem. To, že nemohl žít normálním životem, že byl vystaven ponižujícímu zacházení, že dostával vězeňskou stravu a nemohl se starat o své blízké a musel trávit veškerý čas s osobami kriminálně závadovými, mu nikdo nenahradí.

9/ Ještě více však Českou republiku poškozují rozsudky Evropského soudu ve Štrasburku, které za pomalost a zdlouhavý výkon spravedlnosti přiznávají dalším a dalším stěžovatelům odškodnění. Namísto pomalé justice a nevýkonných soudců tyto škody musí uhradit daňoví poplatníci. Přenesení tohoto finančního poškození na osoby odpovědné by bylo namístě.
Zvýšení odpovědnosti veřejných činitelů a soudců vůbec by mělo vyloučit jejich libovůli nebo i zvůli, která nesmí nahrazovat ústavně zaručenou nezávislost a svobodu soudcovského svědomí.

10/ Nejtíživější a nejsmutnější je situace v oblasti obchodního a trestního práva. Přetížené obchodní soudy a zdlouhavost vyřizování jejich agendy ztěžují transformaci ekonomiky, jejíž rychlé zapojení do ekonomiky EU a jejím s ekonomikou USA. Nejviditelnější a také mediálně nejsledovanější oblastí
práva je právo trestní. Denně o něm referují noviny a TV a případné nespravedlivé rozsudky jsou veřejnosti přímo na očích. V každé zemi velké trestní procesy jsou zdrojem pozornosti a někdy, jako u nás v případě za vraždu odsouzeného již legendárního Kájínka vedou až k vytváření fanklubů takových odsouzených. Snad se v jeho případě podaří prokázat, zda-li byl opravdu vinen, nebo že je nevinen. Stále bude totiž platit zásada, že je lépe neodsoudit vinného než odsoudit nevinného. Ze svých vlastních kaus ve mně však klíčí podezření, že odsouzených nevinných je nad míru. Nad míru, která je tolerovatelná v i demokratickém státě s vysokou právní kulturou. Někdy se jedná o rozsudky do nebe volající. Nejsou důstojné členského státu EU a jejich vynášení je možné jen v důsledku flagrantního porušování zákona soudci, v nichž se protínají všechny neduhy české justice, o kterých jsme se zmínili. Jako MENE TEKEL současné justice je možno uvést případ soudkyně, které ani studium na právnické fakultě UK nevštípilo základní zásadu trestního řízení – in dubio pro reo – totiž, že v případě neodstranitelných pochyb o vině obžalovaného je nutno rozhodnout v jeho prospěch, kdy tato soudkyně odůvodnila prodloužení vazby obviněného argumentem: …“ protože se nepodařilo zjistit, jaké trestné činnosti se obžalovaný dopustil, ponechává se ve vazbě.“
K tomu je nutno dodat, že šlo o vazbu několikaletou.
Věřím, že členství v EU a kultivace českého práva právem evropským, případně obohaceným o prvky anglosaského práva a jeho procesu, nedovolí, aby se v ČR naplnilo anglické úsloví (kterými jsem začal) : „Judges and criminals are the only people who take the law into their own hands“.
JUDr.Milan Hulík

Evropě to předvedeme

2008-09-12T13:58:00.006-07:00

Karel A. Pokorný
8.9.2008
Od ledna 2009 převezme Česká republika od Francie na půl roku předsednictví Evropské Unie, do které, přes varovné skuhrání Vševěda z Hradu a přes poměrnou nechuť části občanů vstoupila. Možná, že je k tomu kroku vedla především vidina peněz, které budou jako členové od EU čerpat a nekontrolovatelně utrácet, či možnost typicky českým kverulantstvím sabotovat doposavad poměrně bezkonfliktní chod této instituce. V každém případě se na to Češi pečlivě připravují. Tak trochu jako Husité do boje. Pan Topolánek se nechal slyšet, že důležitost tohoto českého předsednictví EU se dá přirovnat k údobí vlády Karla IV., krále českého a císaře římského. Češi budou prý mít v Evropě stejně významné postavení, jako tehdy.
Z toho důvodu se vláda asi rozhodla k natočení spotu, který má propagovat Česko , či upozorňovat na české předsednictví EU. Možná, že i varovat? Mělo to být něco mimořádného, vtipného, neobyčejného, každému srozumitelného, zkrátka Češi se předvedou a Evropa uvidí. Tak se tedy vymyslelo a pak natočilo něco skutečně do puntíku českého. Musely to být krásné debaty o tom ryze českém tématu, které nakonec vybrali. Děj spotu je jednoduchý : Za lesklým předsednickým stolem s vlajčičkami české republiky sedí různí světoznámí Češi, zřejmě elita, tak zvané celebrity, od sportovců až po umělce. Sedí nad šálky s kávou. Za zvuků Ódy na radost si různě hrají s kostkami cukru. Hokejista Jágr kostičku například lžičkou vystřelí. Jedna z přítomných dam, známá architektka, si z kostek staví jakousi budovičku a přítomná modelka si nakonec poslední kostku cukru z misky strčí do pusy. Celý tento geniální krátký film končí oznámením, či výhružkou : My to Evropě osladíme.
Česky umím stále ještě dobře. Znám klasická česká pořekadla a rčení. Když za mých časů někdo někomu řekl : „Já ti to osladím“, tak se dotyčný neměl vůbec nač těšit. Překvapilo by mě, kdyby tomu i přes tu sametovou revoluci bylo dnes jinak.
Ministerský předseda Topolánek spot shlédl, shledal skvělým a pravil, že kampaň má minimálně dvě vnitřní souvislosti. Ta jedna je trochu provokativní. Na jiném místě a jindy zase mínil, že je lehce poťouchlá. Místopředseda vlády Saša Vondra, známý infant terrible, zvaný v kuloárech „Vondrovo dítě“ se v televisní besedě o tomto spotu vyjádřil skutečně vhodně. Lapidárně oznámil, že ten, kdo to nechápe je blbec. Pak se ale zřejmě zatvrdil a na kladené otázky stereotypně odpovídal: „My obsah nekomunikujeme.“
Spot stál jen pakatel, 11 miliónů Kč. My na to máme. Jiní zástupci vlády zase tvrdí, že spot byl třeba, protože dokazuje, co všechno Češi světu dali. Jako kostkový cukr, ryze český vynález.
Škoda, že se nikdo z tvůrců tohoto propagačního filmu lépe neinformoval, než začal vymýšlet poťouchlá šprťouchlata. Je sice pravda, že první kostkový cukr byl vyroben na nynějším českém území, ale nebyl to vůbec ani trochu Čech, kdo na to přišel, jak cukr „kostkovat“.
Začneme od začátku : za milého starého Rakouska v roce 1833 dovolil hrabě Dalberg-Ostein, jistému Františku Grebnerovi zřízení rafinerie cukru v tehdejším městečku Datschitz (nyní Dačice) v jižních Čechách. Byl to mimochodem dost nešťastný nápad, ta rafinerie, protože v okolí není půda, vhodná k pěstování cukrové řepy a musel se tam tedy zpracovávat dovážený cukr třtinový.
1.března 1840 se stal ředitelem cukrovaru Jacob Christoph Rad. Kupodivu to nebyl ani zatracený Němec, ani Rakušák, jak si někteří vlastenci teď myslí, ale Švýcar, který přišel do Dačic z Vídně, kam se v roce 1808 ze Švýcarska odešel učit drogistou. Pak pár let získával zkušenosti po světě a do Vídně se vrátil až roku 1835 . Ve Vídni se také roku 1839 oženil a za rok potom, 1840, přijal místo ředitele té rafinerie v Dačících. Což z něj ale také Čecha neudělalo. Za jeho vedení se u firmy vyrábělo ročně 10 tisíc centů homolového a tak zvaně kloboukového cukru. Kdo si ještě pamatuje na homolový cukr, ví, jak byly homole tvrdé a jaký to byl problém nasekat cukr tak, aby se dal vůbec použít ke slazení čaje nebo kávy
Hezká historie se vypravuje o tom, jak a proč došlo k vynálezu kostkového cukru. Manželka Jakoba Christopha Rada, jménem Julie, se jednoho dne ošklivě zranila, když asi dost nešikovně sekala cukr k čaji dámám, se kterými besedovala v salonu. Služka měla asi volno. Rozčilená hostitelka běžela s obvázaným prstíkem za manželem a resolutně na něm vyžadovala, aby konečně udělal něco, co by usnadnilo manipulaci s tím zatraceným homolovým cukrem. Pochopitelně to požadovala německy.
Zanedlouho po této události, v říjnu 1841, položil Jacob Rad před manželku slavnostně schránku, ve které bylo 300 kostek cukru, které sám vyrobil za pomoci mosazné formy. Ta měla 400 čtvercových děr, do kterých se nasypal cukr a pak stlačil. Bylo to tedy, abych nelhal, trochu složitější, takže to trvalo několik měsíců, než se mohlo začít se sériovou výrobou. Mezitím si pan Rad zažádal o patentování svého vynálezu, a patent také konečně 23. ledna 1843 dostal. Ale hned 3. října téhož roku dotyčný patent prodal rafinerii. Zajímavé je, že na tom patentu je datum 9. duben 1844. Koncesi potom zakoupilo Sasko, Bavorsko, Prusko, Švýcarsko, Anglie a také jeden český cukrovar na Zbraslavi. Takže tak je to s tím ryze českým vynálezem. Plodem chronické a neúnavné české vynalézavosti a zlatých českých ručiček. Patří Švýcarovi. Českost se rozplynula , jako kostka v čaji.
Možná, že by bylo lépe, kdyby tvůrci propačního filmu zvolili jako téma spotu nějaký prokazatelně a zaručeně český vynález. Například známý Semtex. Jak by to bylo krásné, kdyby se na obrazovce prolínal ostře řezaný profil pana profesora z Hradu s profilem vynálezce této výbušniny, Stanislava Brebery. Pak bychom třeba viděli, jak si Brebera hraje se svým vynálezem, Semtexem, způsobuje rozkošné malé i větší výbuchy, mezitím co v pozadí by přihlíželi spokojení zákazníci: Lybijec Muammar al Kadáfí, různí Palestinci, kluci z Hamasu, radostně po Afgánistanu pobíhající Binládínkovi hoši z Al Kajdy, a vůbec příslušníci všech teroristických organizací, takové spolehlivé výbušniny milujících.
Nakonec by přes obrazovku, na které by bylo vidět dohořívající trosky letadla společnosti PANAM u Lockerbie, (toho,které teroristé vyhodili za letu do povětří jen 400 gramy Semtexu), běžel text : My vám Evropu rozbijeme.
Čili , my vám to osladíme. Takový spot by se určitě líbil i Putinovi. A Evropa by opravdu koukala, jak se v Česku také často říká „na drát.“

... a dodatek ...
zpráva z MfD ze dne 11. září 2008

Evropa nás pocítí, paroduje europoslanec vládní reklamu
Známý zastánce Olomouckých syrečků, europoslanec Jan Březina přispěchal s vlastním vyjádřením nesouhlasu s vládní kampaní k předsednictví Evropské unii. Heslem "Evropa nás pocítí" parafrázuje heslo "Evropě to osladíme". "Chtěl jsem ukázat, že lze vymyslet i větší hloupost," řekl Březina iDNES.cz.
Heslo ´Evropě to osladíme´, kterým českým vláda chtěla popíchnout své partnery v Evropské unii před tím, než 1. ledna 2009 nad ní převezme vládu, lidovecký europoslanec Jan Březina nepovažuje za povedené.
V kampani, kterou doprovází i videospot s hokejistou Jaromírem Jágrem nebo modelkou Terezou Maxovou, hraje hlavní roli kostka cukru - český vynález.
Už v pondělí se proti myšlence kampaně vyjádřili jeho kolegové z KDU-ČSL. Těm se ale navíc nelíbí, že s nimi koaliční partneři slogan ani spot neprobrali předem
Rodák od Loštic, kde se vyrábí známé Olomoucké syrečky, si proto s tímto oblíbeným produktem pohrál a udělal si ze vzkazu Topolánkova kabinetu legraci. "Chtěl jsem v recesi pánům ve vládě ukázat, že lze vymyslet ještě větší hloupost," vysvětlil Březina iDNES.cz.
Kolik višní tolik třešníEuroposlance k tomu mimo jiné přivedla i debata s kolegy v Bruselu, kteří ho žádali, ať jim Topolánkovo popíchnutí vysvětlí a správně přeloží. "Ale říkejte jim, co znamená: Kolik višní tolik třešní," připomněl Březina známý film Jáchyme, hoď ho do stroje.
Ironii, nadsázku nebo odlehčený tón, jak kampaň popisoval Mirek Topolánek, prý Březina nevidí. Místo toho v ní prý slyší útočný, konfliktní tón ladící s nálepkou potížisty, která je Česku v EU často přiřazována.
Podle Březiny je nešťastně zvolen i samotný motiv kostky cukru. "S ohledem na zdecimované české cukrovarnictví v důsledku zemědělské politiky EU není kostka cukru tím pravým nástrojem propagace našeho předsednictví," míní europoslanec.

Jedno zapomenuté výročí

2008-05-31T01:24:00.018-07:00

Karel A. Pokorný
Je zajímavé, o čem všem se v minulém roce psalo ve spojitosti s nějakým datem. Ale na jeden poměrně důležitý vynález, který také měl jubileum, se snad z důvodů falešného studu zapomnělo. I když o tom studu při pohledu na stránky dnešních novin a časopisů , jakož i na obrazovku televize, silně pochybuji. Byl bych ale nerad považován mravokárci na těchto stránkách za nemravu či chlípníka, jenom proto, že tady budu povídat o intimní součástce dámského oblečení , která právě v minulém roce oslavovala své stoleté trvání. Tedy existenci. O čem vlastně? No přece o podprsence.
Při zkoumání všech okolností vzniku tohoto kusu dámského spodního prádla, zjistíme spoustu zajímavých podrobností. Musíme se ponořit do minulosti a začít od začátku. Pak například zjistíme to, že předchůdkyně podprsenek byly bandáže, později latinsky zvané „fascia pectoralis“ , které zamezovaly pohyby ňader, a které používaly sportovkyně při olympijských hrách již ve starém Řecku. Na Sicílii, ve městě s divným jménem Piazza Armerina jsou dodnes ve vile Casale k vidění nesmírně dobře zachované římské mozaiky z doby 400 let po Kristu, na některých jsou sportovkyně v krásných a celkem i z dnešního hlediska velice moderních plavkách, také nepochybně s těmi „fascia pectoralis“, čili prvobytnými podprsenkami. Takže zase tak moderní vynález to není. Středověk ale potom mnoho zkazil, nejen co se týká oblečení. Jisté je, že všechny ženy , především ty urozené, zabalil do spousty látek a jen některé módní epochy dávaly vyniknout ženských ňadrům. V některých dobách se ňadra dokonce zplošťovala, aby ženy vypadaly jako nevyvinutá děvčátka. Jen se podívejte na některé staré malby.
Nejhorší bylo, že se to všechno dělo snad proto, aby na sebe ženy upoutávaly pozornost mužů svými půvaby, a to především tak zvanými druhotnými sexuálními znaky jako jsou ňadra a boky. O jednom veledůležitém znaku pomlčíme…Tak tedy snad také proto byly ženy po celá staletí nuceny do oblečení, které je různě omezovalo a sešněrovávalo. Byly to zejména korsety a šněrovačky. Proto také, zcela mimochodem řečeno, tehdy ženy tak často omdlévaly. Nemohly totiž, sešněrovány, pořádně dýchat. Proslýchá se, že korsety a šněrovačky zavedla Kateřina Medicejská, protože její manžel, francouzský král Jindřich II. vyžadoval, aby se v jeho společnosti a v paláci pohybovaly jen ženy se štíhlými pasy. Lépe na tom byly ženy z venkova, kde se na takovéto věci moc nedalo, při práci na poli i v domácnosti by se taková ušněrovaná dívka asi moc neuplatnila, ale ve městech, kde dívenky především vyšívaly, bylo nutno zajistit dívkám především “zaopatření“, čili mohovitého ženicha , a tam se proto tyto různé části oděvu používaly.
Bylo mnoho způsobů jak ženské vnady uplatnit a fantasie tvůrců korsetů se mohla vyřádit. Dámy ale také potřebovaly k tomu, aby je někdo do toho korsetu ušněroval, buď služebnou, či někoho z rodiny, ty rozvernější pak používaly služeb pánů, nejraději ztepilých důstojníků. Kteří, mimochodem, ty korsety nosili také, aby vypadali v uniformě pěkně.
Ale zpět k naší jubilantce. Cesta od korsetu k bh, jak se říká tady u nás ( zkratka slova Bustehouder, v Německu pak Bustenhalter), byla dlouhá a trnitá.
V roce 1876 představila jistá Hariet Schandevyl v USA svůj návrh na upevnění poprsí, a že to nebylo nic jednoduchého, můžete vidět na přiložené ilustraci. Nápadu bylo mnoho, že by se z toho mohla zrodit objemná kniha, ale já se pokusím být velice stručný. V roce 1887 byl přihlášen v Anglii „Bust improver“, který měl podporovat ňadra, je možno ho obdivovat na snímku vlevo. V roce 1891 dostal zase jistý Hugo Schindler z Čech císařský patent číslo 62641 za svůj přístroj na ochranu ňader. Je vidět že se tímto delikátním objektem zabývala spousta lidí, ale stále to nebylo to pravé.
Další české jméno můžeme najít v roce 1893, kdy jakási Marie Tucek ohlásila v USA patent na ochranu prsů. V roce 1899 pak dostala slečna Hermine Hardt z Drážďan patent na živůtek, který „udržuje poprsí v přirozené poloze a neškrtí“. K této konstrukci použila lněnou látku na košíčky a jinak použila na přidržování pánské šle, což mělo výhodu v tom, že se látkové košíčky daly odepnout a prát. Ale moc sexy to tedy nevypadalo. Podprsenka s pánskými kšandami, to teda prostě nemůže vypadat dobře.
A nyní přicházíme do moderní doby. A k tomu datu, které potřebujeme. V roce 1907 se poprvé objevila fotografie podprsenky na titulní stránce Voque.
Jistá odvážná, teprve devatenáctiletá dívka jménem Mary Phelps Jacobs, mimochodem z velmi bohaté rodiny, se rozhodla definitivně nahradit korset něčím příjemnějším, než jsou monstra, plná kostic a jiných mučidel a odmítla též ten ohavný model s kšandami. Radikálně se rozhodla, že použije co nejméně materiálu, spojila dva větší kapesníky několika páskami a bylo hotovo. Že to byla pohledná dívka můžete vidět na připojeném snímku, zrovna tak jako její vlastnoruční nákres podprsenky, který přihlásila k patentování. Je zajímavé, že právě ona, ze všech těch jmenovaných lidí je považována za vynálezkyni této zajímavé součástky dámského oblečení. Výrobce korsetů Warner Bross jí nabídl , že patent odkoupí. Přistoupila na jeho nabídku a dostala 1.500 dolarů. Během několika let měla firma Warner Bross milionový obrat a když byla Mary tázána, zda prodeje patentu nelituje, odpověděla, že to stejně objevila náhodou a že má jiné zájmy. Delší dobu se ještě zabývala návrhy na různé modely podprsenky a její výrobky byly žádaným objektem pro sběratele. Vynořila se spousta alternativ, ale největším problémem bylo, jak měřit velikost košíčků. Módní návrháři a návrhářky jako Paul Poiret a Madeleine Vionnet sice navrhovali nádherné roby, kdy vlastně odstranili různé „podpůrné“ pomůcky a nechali ňadrům volnost, ale neuspěli. Již v roce 1914 začala firma May Jacobs s průmyslovou výrobou podprsenek, ale problémem stále zůstávalo přizpůsobení se přirozenému tvaru. Až v roce 1923 přišla ruská emigrantka Ida Rosenthal se systémem měření velikosti prsů. Je dokonce znám její výrok, kde tvrdí: „ Když už příroda obdarovala ženy poprsím, považuji za svou povinnost tento velký dar zdůraznit “. Vypracovala celý složitý měřící systém, který také praktikovala určování velikostí spodního prádla, a to jak u žen tak u mužů. Zajímavé je, že tento způsob se s jistými obměnami používá i v dnešní době.
Pak přišla dvacátá léta devatenáctého století a móda najednou požadovala u žen chlapecké postavy a podle toho se i vyvíjela móda. Nastala epocha volných, rovných splývavých šatů. Výhodu měly ty ženy a dívky, které nebyly moc obdařeny ženskými znaky. Nebyly v módě ani boky, ani poprsí. Částečně, se vrátila doba, kdy ňadra byla bandážována. Pak ale, zejména prý vlivem filmů, hlavně těch z USA, byla ňadra ale opět rehabilitována a ženy nemusely své sekundární pohlavní znaky nijak skrývat. V roce 1937 byl v USA poprvé použit jako tkanina pro podprsenky nylon. Další taková menší zajímavost je, že ve válečném roce 1940 bylo v Anglii zakázáno používat jako výztuhy pro podprsenky kovu, který tehdy patřil ke strategické surovině.
V roce 1959 začal Du Pont používat nový zázračný pružný materiál, Lycru. Snad žádná tak poměrně malá část spodního oblečení nezažila tolik změn. Šlo by o tom napsat moře různých drobných zpráv a zpráviček, které kdysi hýbaly tiskem, protože jsme ještě neměli televizi.
Existují proslulé nositelky nádherných exemplářů tohoto znaku ženskosti, a chtěl bych zdůraznit, že tím vůbec, ani v nejmenším nemyslím ňadra silikonová či jiná umělá, taková, jaká se dostala do módy zejména v poslední době. Hezké je právě to, že od přírody existují rozdíly, že jsou ňadra něžná a drobná, patřící k majitelce se stejně něžnými proporcemi, stejně tak jako výbojné exempláře, nadměrných velikostí, které vzbuzují pozornost nejen u mužské části obyvatel zeměkoule. Jeden velice známý snímek tohoto se týkající vám nemohu upřít. Jsou na něm dvě světoznámé herečky, jedna z nich ještě žije a je jí možno vidět při různých příležitostech, velice vyštafírovanou, i když už je ve věku babiček. Kdysi, v té době kdy byl snímek pořízen, se rozhodla, že si pořídí to, co má i ta druhá. Jen se podívejte, jak se dívá do výstřihu kolegyni, herečce Jean Mansfield a celý její obličej vyjadřuje větu : „Tohle si musím pořídit taky!“ A taky že to udělala. Jistě jste na fotografii poznali mladičkou Sofii Loren . Jean Mansfield na snímku vypadá, jako když žádnou podprsenku nemá. Jak to udělala nevím, ale vypadá to zatraceně dobře. Jinak je známo, že pro jinou velice známou a krásnou herečku, Jean Russel konstruoval podprsenky její přítel, výstřední a nešťastný milionář Howard Hughes. Taky mi není jasné, proč to ta holka potřebovala. Vizte vpravo.
Což mne dovedlo k tomu, abych napsal o tom, že počátkem sedmdesátých let vzniklo v Nizozemí hnutí, nazvané Dolle Mina (radikální feministické levicové ženy) které bojovalo za větší práva žen a proti jejich utiskování ze strany mužů a takové ty běžné stížnosti. Zkrátka emancipace. V rámci tohoto boje tyto statečné válečnice odmítaly vůbec nosit podprsenky a veřejně je spalovaly . Podobná hnutí a pálení podprsenek, či jejich prosté ignorování, existovalo tehdy po celém západním světě. Na východě se zase v tu dobu spíš nějaké ty hezké podprsenky sháněly v Tuzexu. Pak to zase potichu přešlo, protože ženy, co se týká podprsenek zjistily, že existuje síla, zvaná přitažlivost zemská, a ta dělá svoje, bez ohledu na pokroková hnutí. J
V roce 1977 byla na trhu nabízena tak zvaná Jogbra, podprsenka, vyrobená pro sportovkyně. Ale již kdysi, roce 1964 se objevila na trhu Wonderbra (Bra se používá v anglicky mluvících zemích pro podprsenku) která svou konstrukcí opravdu pomáhala opticky zvětšovat ňadra. Zázračná podprsenka, která z malého činila velké. Taková podprsenka dobračka, podporující chudé. Jenže jejímu rozšíření prý zabránila tehdy dost nová možnost implantovat silikonové protézy. Protože nic jiného, než protéza ta umělá poprsí nejsou. Svoji největší slávu ale zažil tento zázrak později, až po několika desítkách let. Tehdy se na scéně objevilo opět staré známé „wonderbra“ A tentokrát se tato pomůcka rychle rozšířila, také díky české modelce Evě Hercigové, která jí s úspěchem předváděla. Prodává se dodnes. Kdo nemá na plastického chirurga, ten si zakoupí tuhle podprsenku a je vyhráno. Teď se dokonce vyrábí wonderbra s vodní náplní. Musí to být osvěžující, když dojde k porušení téže….
A pak přišly časy, kdy zpěvačka, která si říká Madonna, usoudila, že je doba zralá na to, aby se opět něco změnilo, nebo vrátilo nazpět, čert ví. Jisté je, že na svých koncertech začala vystupovat v korsetu s příšerně špičatými ňadry, výrobkem známého excentrického módního návrháře J.P.Gaultiera. Že by to vypadalo hezky a nebo dokonce lákavě, to se tedy říct nedá. Od té doby se k ní přidaly jiné různé umělkyně toho lehkého žánru, a změnily tak vlastně své „koncerty“ v prezentaci spodního prádla, takže se člověk, který se na jejich představení dostane omylem, právem domnívá, že se dostal do nějakého podezřelého podniku, řekněme přímo, že do bordelu. Ne, že by se mi hezké holky nelíbily. Naopak. Ale nesmějí se tak moc nabízet.
To bylo v roce 1990. O sedm let později se začaly vyrábět podprsenky beze švů a v roce 2007 přišly na trh první ekologické podprsenky z látky, vyráběné z bambusových vláken. Je pochopitelné, že fantasie návrhářů nacházela a nachází stále nové možnosti jak tento zajímavý kus oblečení udělat atraktivní.
Legrační, ale ne nesmyslná se mi zdá akce dvou Holanďanek, Louise van Roy a Giny Ghyllyer, které se pokusily 30.dubna 2006 na Kypru rozvěsit, či teda někam venku zavěsit co největší počet podprsenek. Podařilo se jim to, sehnaly celkem 114.782 kousků tohoto kdysi intimního prádla a rozvěsily je na délce 111km. Jejich akce měla ale opravu hlubší smysl. Touto akcí získaly totiž 70.000 Euro, které od nich pak dostala organizace Pink Ribbon. Což je ta organizace, která podporuje výzkum rakoviny prsu, a organizuje též různé možnosti včasného zjištění této zákeřné nemoci a pochopitelně i různou léčbu rakoviny prsu. Takže končím trochu vážně, ale to mi dámy jistě prominou. Mnohé z nich totiž zatraceně dobře vědí, oč jde.

Povídání o různých značkách

2008-05-03T17:15:00.019-07:00

Karel.A. Pokorný
Mám ve svém archivu dost všelijakých kuriosních dopravních i jiných značek, a když je tak prohlížím, vybavují se mi, skoro ke každé nějaké historky, buď moje, nebo přátel, kteří mi je zaslali. Třeba hned vedlejší značka. Vždy jsem se v duchu tázal proč se říká: “To je pro mne španělská vesnice“.Teď je mi to už jasné. Abych to ale zjistil, musel jsem se ocitnout až nedaleko španělské Pamplony, o které krásně psal Hemingway ve svém románu Fiesta. Až na ten jeho obdiv ke corridě, býčím zápasům. Vůbec se mi nelíbí, ani světoznámá „La fiesta los Sanfermines“, pořádaná k poctě patrona města, San Fermina, kdy je v Pamploně hnáno 6 býků a 12 krav se zvonci ulicemi města, před nimi a okolo rozvášnění muži, kteří se snaží běžet co nejtěsněji vedle nich. Ženou je tak denně, od 6. do 14. července, úzkými uličkami starého města až do arény, kde jsou pak býci při corridě barbarsky zabiti. Vždy se zadostiučiněním kvituji zprávy v televisi, které oznamují, že býci někoho pošlapali či potrkali. Aspoň se svým trýznitelům mohli při poslední cestě pomstít. Mezi rokem 1924 a 2006 zahynulo při této nesmyslné “zkoušce odvahy“ 14 lidí. Zraněných je spousta. Je to turistická atrakce.
Ale odbíhám od věci. Na silnici jsme tam narazili na zajímavé ukazatele a nemohli jsme se dopídit, proč je to tam dvakrát - a k tomu ještě v jiném slovosledu. Protože je to baskická oblast, bylo by možné, že si Baskové vymysleli jiný slovosled. Ale Pamplona se v řeči Basků jmenuje Iruňa. Ta se ale na těch cedulích nevyskytuje. Podobnou duplicitu s upozorněním na možnost dvou objížděk jsem našel u vesničky Britzingen, dole v Německu, ve Schwarzwaldu. Zde se dávala lidem možnost vybrat si objížďku podle jejich vlastního zaměření. Pravděpodobně to udělali pro politicky pravicově a levicově orientované . Tomu se říká demokracie.

Nový Zéland je nejen překrásná příroda, ale v poslední době je i rájem pro lidi, kteří hledají trochu vzruchu. Adrenalinový šok. Skákat z mostu (bungee jumping) už je dost nudné, zrovna tak jako paragliding, není to asi to pravé pro to, čemu mládež říká „kik“. Tuto značku mi poslal jeden přítel. Neviděl tam prý sice zrovna žádné auto snášet se na padáku, ale aspoň vyfotografoval unikátní značku. Myslím, že v tomto případě je nejdůležitější mít v pořádku airbagy.
Návštěvníci Nizozemska mohou zase najít roztomilou varovnou značku ve Vlissingen, i jinde na plážích u moře.
Je to, jak vidíte, graficky velmi hezky vyvedená značka, která upozorňuje na vlny, způsobené obřími kontejnerovými loděmi a tankery. Taková vlna, varuje názorně značka, dokáže spláchnout člověka, který si klidně sedí pod slunečníkem, rychleji, než si uvědomí co se děje. Přímo si na něj brousí zuby a otvírá tlamu…
Bylo by určitě zajímavé, dát dohromady nějaký seznam, či archivovat zajímavé dopravní značky z celého světa. Už s tím začínají různí lidé na internetu.
Je také spousta značek, které jsou pro místní obyvatele běžné, ale chudák cizinec, ten aby se jenom dohadoval, co představují.

Značka s vlající korunou stromu v argentinských horách, ve výšce 4727 metrů nad mořem je celkem pochopitelná. Panují tam nárazové větry, které mohou automobilistu i chodce nepříjemně překvapit.
Ovšem, strom tam není široko daleko vůbec žádný. Možná, že to také znamená : bejvávaly tu stromy, ale už nejsou, takhle je to odfouklo.
Ale jinak tam není žádné vysvětlení nebo varování, jen ten ohnutý strom.

To na Kanárských ostrovech je k vidění jedna varovná značka, mnohem pochopitelnější.
Protože neumím moc španělsky, tak se domnívám, že se jedná o zákaz vstupu do místa, kde za dešťů dochází k sesunu půdy. Jen nám tady necirkulujte v autech, když moc prší. Basta.
Zákazy a příkazy jsou mnohdy ještě přizdobeny místními vtipálky, kteří neodolají aby nepřidali svoji alternativu. Viděl jsem jich v životě mnoho, ale musím říci, že nejvíce tvůrčí fantasii je možno nalézt v Evropě. V Americe jsou asi přísnější, kdežto v Africe je vše ponecháno místním výrobcům, kteří se pak vyřádí po svém.

Různé ručně malované cedule mají něco do sebe, jsou takové lidštější a proto si představuji toho, kdo je vyráběl, jak se vyžíval a ve své bujné fantasii si vymýšlel různé variace a jistě je tvořil s láskou. Někdy v naději, že se budou zákazníci jen hrnout. Improvizační schopnosti některých tvůrců silně připomínají tvorbu naivních malířů a jistě by stálo za to, udělat z nich kalendář, nebo něco podobného
V Peru u Colca Canyonu (prý nejhlubší rokli na světě, asi 3.000m!) je cedule, nad kterou jsem dost dlouho přemýšlel, když přišla po internetu od přítele. Koho to mohlo napadnout prodávat v takové pustině Glühwein (svařené víno s kořením)? To se přece prodává jenom v zimě především na vánočních trzích v Německu a v Rakousku. a které možná znají také ti, kteří jezdi do Rakouska na lyže. Ale steak z alpaky? Ubohé zvíře. Myslel jsem, že je chráněné.
To taková tabule v Tanzanii, která upozorňuje na školu , je také dokladem lidové tvořivosti. Připadá mi velmi lidská. Děti na ní jsou veselé, jako by tančily.

Samozřejmé, že někdy někoho napadne upozornit na různá nebezpečí, velice výjimečná a často se neopakující. Což je pochopitelná snaha zabránit nějakému úrazu či nehodě. Rád bych ale věděl, jestli je vůbec možno nějak připravit hráče golfu na všechna možná nebezpečí na rozlehlém hřišti. Na snímku vidíte, že ten medvěd to s nimi nemyslel jistě nijak dobře. Vypadá dost naštvaně, asi se do něj strefili míčkem a on si to s nimi šel vyřídit. Ale nikde jsem nenašel k tomu snímku z překažené partie golfu v USA nějaké vysvětlení, zda tam bylo dáno upozornění pro medvědy, že tam lítají golfové míčky. Či tak něco.

Varování před střetem s různou zvěří je spousta. Je pochopitelné, že srazit se s hrochem je horší, než narazit na bobra. Hroch je prý, jak jsme se dozvěděli v Africe, nejnebezpečnější zvíře a těch tam žijících a má na svědomí nejvíc lidských životů.

Některé značky jsou až dojemné, především hluboce lidské. Například v Irsku nedaleko Belfastu můžeme najít značku podobné té z Německa. Je vidět, že problém s lidmi, alkoholem zmoženými, je všude, jde jen o to, se k tomu přiznat. Naproti tomu značka nabádající automobilisty podívat se před odjezdem z parkoviště pod auto, zda tam nespí nějací pingvíni, teda jak jsem jako malý říkal, tučňáci , svědčí i o určitém ohledu na milá tato zvířátka, která v Jižní Africe lezou úplně všude, do zahrad a do domů, do garáží a dělí se také o pláže s jinými návštěvníky.
Je zajímavé kolik značek se zabývá různými upozorněními na kolem se pohybující zvěř. Zde u nás je kupříkladu přejetí srnky či divokého prasete nutno ohlásit na příslušném policejním či lesním úřadě a přejetá zvěř se musí nechat na místě. Vzít ji sebou a těšit se na pečínku, by bylo trestáno jako lesní pych

Návštěvníkovi západoněmeckého města Wuppertalu bude určitě vrtat hlavou co znamená značka upozorňující na padajícího slona. Přitom je vysvětlení velice logické. Opravdu se to stalo. Bylo to 21. července v roce 1950, kdy hostoval ve Wuppertalu cirkus Althoff. Ve snaze o co nejlepší propagaci jejich představení se rozhodl ředitel cirkusu pro mimořádnou akci. Ve Wuppertalu totiž mají zavěšenou pouliční dráhu, tak zvanou „Schwebebahn“, která chytře vede, zavěšena na železné konstrukci nad říčkou Wupper, kde nepřekáží pouliční dopravě. Byla dána do provozu už v roce 1900.

Ředitel Althoff se tehdy dohodl s městskou správou a spolu se čtyřletou slonicí Tuffi a ošetřovatelem si tehdy zakoupili u pokladny dohromady 6 jízdenek, dvě pro sebe a zbytek pro slonici, která prý chobotem předala peníze a vzala jízdenky. Poté vystoupili po schodech na nástupiště za velkého zájmu diváků. Když přijela souprava, všichni nastoupili do zvláštního, pro ně vyhraženého vozu a jelo se. Zpočátku byla Tuffi klidná, ale po chvilce se jí to přestalo líbit, asi se nudila. Začala protestovat tím, že rozebrala zařízení vagonu, vyrazila dveře a hup ven.
Na fotografii vidíte, že to bylo dost vysoko. Všichni byli šokováni, mysleli, že je po ní. Ale Tuffi bezpečně přistála ve vodě, kde se klidně cachtala, než k ní přiběhl zoufalý majitel cirkusu Althoff a její ošetřovatel.
Jako zázrakem se slonici nic nestalo a při zpáteční cestě ulicemi města procházela špalíry diváků, kteří nadšeně tleskali. Cirkus měl pochopitelně dostatečnou reklamu a všechna představení byla vyprodaná.
Na přiložených snímcích můžete vidět onen skok a na druhém snímku pak vyvádění slona na břeh.
Snímek zachráněného slona je bohužel dost nekvalitní. Z čehož můžeme soudit, že ten perfektní snímek padajícího slona je trochu zfalšovaný. Ale stalo se to doopravdy. A proto tam umístili tuhle značku, co dávám docela na konec. Varuje před padajícími slony. Takže pozor při návštěvě Wuppertalu.

Ponorka v Česku

2008-04-18T14:31:00.010-07:00

Karel A. Pokorný
„Jó móře, proč nebydlíme u móře“, říká nostalgicky, jeden z hrdinů Malostranských povídek Jana Nerudy, myslím že pan Rybář. Smutek a touha po slané vodě a modrých dálkách se u obyvatel té malé země uprostřed pevniny, bez vlastního přístupu k moři odedávna různě projevoval a stále ještě projevuje. Chorvatsko je v létě naše. Mare nostrum. Celebrity ovšem s plebsem nekomunikují a tráví své dovolené na Seychelách, či na Madagaskaru.
Také ministryně obrany Vlasta Parkánová, zřejmě sžírána touhou po moři a pravděpodobně též proto, aby navázala na slavné tradice českého vojenského námořnictva, podnikla v tomto směru rázný krok. Dohodla se svým albánským kolegou, že česká armáda dostane od Albánie darem jednu vyřazenou ponorku , kdysi německou. Bude umístěna ve vojenském museu v Lešanech, což je na Benešovsku, u Týnce nad Sázavou. Možná, že má ta loď připomínat doby, kdy prý, podle zaručených zpráv z hospodských análů, u českého námořnictva existovala i ponorková hudba. Domnívám se, že by se exponáty měly později rozšířit ještě o mateřskou letadlovou loď, aby všichni viděli, že na to máme a co je možné, když má zem moře a mořské pobřeží. Ředitel musea v rozhovoru s novináři jenom dost dobře nevěděl, jak tu ponorku do Česka přepravit. Dokonce uvažoval o tom, že by se museum spokojilo jenom s kusem trupu. Taková ostuda, takový nesmysl. Buď celá ponorka, nebo nic. Nejsme žádní troškaři.
Představil jsem si, jak budou tu ponorku složitě dopravovat do Lešan, a přitom jsem si vzpomněl na jednu velice zajímavou operaci, o které jsem četl. Probíhala v roce 1942 v Německu a některých dalších státech, kterými protéká řeka Dunaj. Byla to jedna z nejbizarnějších operací v druhé světové válce. Za přísného utajování poslali nacisté v roce 1942 šest ponorek do Černého moře, po vodě a částečně i po souši, maskované, na obřích podvozcích, do pohybu uváděných silnými tahači. Na přiložených autentických fotografiích vidíte, že to s tím utajováním nebylo nijak snadné. Většina lidí si prý tehdy myslela, že se po silnicích i po řekách přepravuje ta proslulá, všemi očekávaná tajná zbraň, která určitě zajistí konečné vítězství.
Tato trochu šílená akce byla pokusem postavit se sovětské Černomořské flotile na druhé straně Bosporu. Hitler totiž zažil v začátcích války s SSSR nemilé překvapení, když zjistil, že se Sovětskému námořnictvu podařilo v říjnu 1941 z obklíčené Oděsy evakuovat pomocí válečných lodí přes 80.000 rudoarmějců. Lodi byly pryč z jeho dosahu, vojáci také. Německo, které počítalo s tím, že sovětské lodi ukořistí, nemělo tedy v Černém moři žádnou námořní flotilu. Pryč byla i možnost, se kterou Hitler jistě počítal, a to, že bude za pomoci lodí zásobovat jednotky Wehrmachtu, postupující na Kavkaz a dále na Stalingrad. Už tehdy totiž jejich zásobování po souši stagnovalo. Aby co nejrychleji dostal válečné lodě na Černé moře, rozhodl se poslat do boje proti ruskému námořnictvu šest ponorek po souši. Po moři to bylo nebezpečné a dlouho by to trvalo. Nejdříve byla ještě vedena složitá diplomatická jednání s Tureckem. Německo tedy nabídlo Turecku do prodeje oněch šest ponorek, vlastně je chtělo vyměnit za jejich lodi v Černém moři. Jenže Turecko, vzhledem ke své tehdejší neutralitě tenhle handl odmítlo, nechtělo být kompromitováno. A Německu na té neutralitě záleželo ze strategických důvodů také, udržovala totiž ruské lodi uvnitř a britské venku z Černého moře.
Hitler se proto rozhodl k transportu. Šest ponorek typu B II., které až dosud sloužily jako školní lodí, se vydalo na neobvyklou plavbu z válečných přístavů Pilau a Gotenhafen v Baltickém moři, napříč Evropou, až do Rumunska. Byla to cesta dlouhá 2.500 kilometrů, logistický úkol, podobný jednomu z úkolů Herkulových. Nejdříve lodi zakotvily v Kielu, kde z nich byla vymontována některá zařízení, ve snaze snížit celkovou váhu, a takto odlehčená plavidla se vydala na cestu Nord-Ostsee kanálem. Cíl byl Hamburg a odtud pak proti proudu Labe do Drážďan. Až sem proběhla cesta bez viditelných problémů, ponorky jsou na vodě ve svém živlu. Ale pak nastaly opravdové problémy. Bylo totiž potřeba dostat těžké ponorky z vody na transportéry. Podařilo se to až po velké námaze. Jednalo se o speciální nízkopodlažní vleky na 32 plnogumových kolech tažených každý čtyřmi speciálními tahači.
Od Drážďan – Übigau, kde byly lodi naloženy, se pokračovalo po specielně postavené spojce až k výjezdu na dálnici Dresden – Neustat. Nyní začal zdlouhavý pozemní transport do 300 km vzdáleného Ingolstadtu. Rychlost transportu byla 8km za hodinu. Cestou lidé pozorovali podivný transport a dohadovali, co se skrývá pod plachtami. Dokonce zajímavé je, že prý opravdu nikdo, s výjimkou zúčastněných, opravdu neměl tušení, o co se jedná. Tak perfektně byla celá cesta utajena.
Pak byly ponorky konečně v Ingolstadtu spuštěny na Dunaj. Vodní stav byl naštěstí příhodný takže se většina mostů dala dobře podplout. Celý transport byl neuvěřitelně dobře organizován a do podrobností promyšlen. Muselo se například počítat také s tím, že na Dunaji jsou prastaré kamenné mosty, proto se musely trupy lodí s velkou námahou o 90° pootočit, aby pod oblouky mostu projely. V Regensburgu, kde má tamní proslulý Kamenný most velmi nízké , ploché oblouky, se všichni jistě pořádně zapotili. V plánech se muselo počítat s každým centimetrem. Také byly různé jiné překážky, jako Welteburgská úžina ve tvaru S, se zrádnými peřejemi. Celá trasa byla hlídána vojskem, také proto, aby se omezil počet zvědavců podél cesty.
Podle plánu byly lodi při zakotvení ve Vídni a také v Linci opět uvedeny do bojového stavu, což znamená, že byly zamontovány věž, kánony a veškeré vnitřní vybavení. Plavba po Dunaji proběhla dobře, jenom místy muselo být použito vlečných lodí, například v místech, jako jsou proslulá „Železná vrata“. Konečně celý transport skončil v rumunském přístavu Konstanci.
První ponorka z této flotily vyplula 27.října 1942 na první honbu nepřítele. Během své činnosti, to je vcelku 23 měsíců, potopilo těchto šest německých ponorek celkově 26 lodí s 45.426 tak zvaných BRT (Brutto registrovaných tun). Nejednalo se žádné významné akce, ale Hitler chtěl jenom dokázat že mohou jeho lodě také operovat v moři mezi Krymem a Istanbulem. Strategicky tato akce neměla příliš velký význam.
Ale veškeré operace před ruským pobřežím skončily po velké sovětské letní ofensivě v roce 1944, kdy Rudá armáda překročila 22. srpna Dněpr a obsadila dřívější Besarábii, území kde je dnes Moldávie a část Ukrajiny a dorazila až k Dunaji.
Rumunsko okamžitě změnilo strany, vyhlásilo Německu válku a tím byla 30. ponorková flotila uzavřena a neměla možnost uniknout. Velitel celé německé flotily a kapitán jedné z ponorek U - 23 Arendt sice uvažoval o husarském kousku, a sice o tom, že by se pokusil pod vodou projet Bosporskou úžinu a Dardanely a dostat se tak do Středozemního moře, ale admirál Dönitz mu tento dobrodružný pokus zakázal. Zároveň také odmítl žádost velitele, aby tedy směl nabídnout lodě ke koupi Turkům, , jaksi obrácený nápad, který už měl před lety Hitler. Ale v Istanbulu stejně nebyl zájem, Turci počítali s tím, že jim lodi automaticky padnou do rukou jako zralé ovoce, protože ponorky měly jen jednu jedinou možnost: vjet do jednoho z tureckých přístavů. které tehdy na nátlak USA přerušilo styky s Německem.
Ruské letectvo provedlo na ponorky několik náletů a lehce je poškodilo. Kapitáni tří poškozených lodí se rozhodli svoje plavidla potopit. Mužstvo se pak pokoušelo v malých skupinkách proniknout k Středomořskému pobřeží, ale byli brzy zajati Turky. „Proč jste ty zatracené lodě potápěli,“ divil se jeden z tureckých důstojníků kteří je vyslýchali „mohli jste za ně dostat tisíce tureckých lir.“
Zbylé tři téměř nepoškozené lodi odjely na moře, kde se v noci mezi 10. a 11. zářím 1944 dobrovolně potopily. Aby turecké námořnictvo nemohlo lodi později vyzvednout a dát si je do pořádku, zatajili všichni internovaní námořníci, kde přesně byly potopeny. Z toho potom vznikla mezi zasvěcenými pověst o „Hitlerově ztracené flotile“.Námořníci se sice zachránili, ale byli zajati a internováni. Tím celé dobrodružství definitivně skončilo.
Tak tohle všechno mne napadlo při četbě zprávy, že Česko bude mít ve vojenském museu ponorku. Bude to totiž ponorka stejného typu, jako ta z té Černomořské flotily Wehrmachtu.
V minulém roce oznámil turecký inženýr Seluck Kolay, na „International Shipwreck Konference“ v Plymouthu, že v únoru 2008 zveřejní, kde se nalézá jedna z potopených ponorek, U-20. Má ležet asi dvě míle od tureckého přístavního města Agva, v 22 metrové hloubce. Kolay tvrdí, že už také objevil v dvojnásobné hloubce U-23 a určil pozici třetí ponorky, U-19, tři míle od města Zonguldack. Kapitán Arendts by byl jistě raději, kdyby jeho loď zůstala odpočívat v klidu na mořském dně a nestala se turistickou atrakcí.
Možná, že by stálo za úvahu vyzvednout z Baltického moře jedinou letadlovou loď, kterou Německo kdy mělo. Jmenovala se Graf Zepellin, a byla potopena, aniž by kdy zasáhla do bojů. Pro dobrodružné potápěče by to byl jistě nádherný kick a žádného kapitána by to netrápilo.

Zajímavé místo posledního odpočinku

2008-03-10T00:15:00.012-08:00

Karel A. Pokorný
Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se už v nejednom svém vyprávění zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle některých mých přátel lehce morbidní. Navštěvuji totiž všade, kam se ve světa dostanu, místní hřbitovy. Tam se dozvíte mnoho o životě lidí, kteří v zemi ve městě, či v té krajině žili před vámi. A je také možno se tam zastavit a zamyslet se nad těmi hroby, nad životem i smrtí pochovaných i nás, ještě žijících. Je to místo klidu, i když bohužel ne věčného, pomyslíme-li na ty spousty zničených hřbitovů, například v českém pohraničí. Ale to je jiný příběh.
Teď bych se chtěl zmínit o hřbitově docela jiném, o hřbitově aut, který k tomu všemu tak docela nepatří, i když z něj na člověka jde také takový zvláštní smutek. Našel jsem ho opravdu docela náhodou.
Nalézá se ve Švýcarsku, nedaleko Bernu v údolí Gürbertal, u vesnice Kaufdorf. Tam se před poutníky najednou vynoří scenerie tak neskutečná, že si musí mnout oči,aby se přesvědčili , že nesní. Ocitnou se v lese, ale v prapodivném začarovaném lese, kde kam oko dohlédne stojí a leží různě rozházena všemožná stará auta. Nad kterými by zaplesalo srdce každého milovníka svědků zašlé slávy automobilů. Tyto Oldtimery tam odpočívají kupodivu jaksi v souladu přírodou. Stromy je chrání, sklání se nad nimi, shazují na ně rok co rok své listy, a také jimi prorůstají. Je to pro citlivější povahy trochu podivná, lehce děsivá atmosféra. Jak je vůbec něco takového v tak pořádné a uklizené zemi, jako Švýcarsko, možné? Zdá se totiž, jako by ta auta v lese tak trochu strašila.
Majitelem tohoto neskutečného království mrtvých aut je Franz Messerli, který vypráví :
Všechno začalo v roce 1933. Můj otec Walter Messerli, měl v tomto údolí statek, ale zároveň byl i milovníkem všeho mechanického, co se hýbalo, a začal proto shromažďovat nepojízdné automobily, rozebírat je na součástky, které se ještě daly použít. Protože se nerad s věcmi loučil, a také se domníval, že z toho ze všeho ještě někdy něco bude určitě potřebovat, začal ta vykuchaná auta ukládat na svém pozemku. Nesnesl prý také pomyšlení, že by auta, která věrně a dlouho sloužila člověku, byla rozdrcena lisy a sešrotována.
Na otázku, kolik je na bývalém pozemku jeho otce dohromady aut, nedovede Franz přesně odpovědět. Převzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovědností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi těmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hračky. S přáteli se je prý jednou snažili spočítat a nakonec odhadli jejich počet na 300 až 400. My počítali také a zjistili jsme , že jeho odhad počtu aut nemůže být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik těch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spočítat všechna, některá jsou už docela zarostlá křovím. Nakonec jsme svůj odhad zvýšili na 600.
Ze starých a jinak nepotřebných aut sestavoval Messerli senior nové vehikly podivně děsivého vzhledu, které ale ještě dobře sloužily, sedláci v okolí je používali na polích jako traktory. Zní to skoro neuvěřitelně, co všechno s těmi odloženými auty papá Messerli dělal. Uřízl třeba předek auta i s motorem a k němu přivařil kus obyčejného valníku - a už tu byl upotřebitelný vůz, který se dal používat při práci na poli. Ovšem, po veřejných cestách se s tím jezdit nesmělo.
Procházíme se lesem, mezi těmi bývalými tělesnými schránkami a také duchy aut. Spatříme lišku, která se na nás zvědavě a bez bázně dívá. Žije si zde v naprostém klidu, ví, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, že ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí různá malá zvířata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavně ptáci, bezpečná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláďat. Protože Franz Messerli byl vždy vytížen svým zaměstnáním, neměl čas věnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odložená auta v jejich spánku Šípkových Růženek.
Nejvíc je mu líto, že nemá, a už asi nikdy nebude mít dostatek financí na uskutečnění dávného snu svého otce, zřízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno připočíst také neochotu místních úřadů, které odmítají museum vůbec povolit tak jak je, v současném stavu, a žádají aby byl les vyčištěn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudělili. Je to stále sporná záležitost, přestože se jedná o soukromý pozemek .
Při prohlídce těchto pamětníků lepších časů jsem došel s přáteli k názoru, že ani moderní umělec s velmi bujnou fantasií by nedokázal něco takového vytvořit.
To, co je kolem nás nashromážděno, se postupem času, bez přispění lidských rukou, hlodáním zubu času, stalo artefaktem. Ve věčném spánku, v klidu a pokoji tu odpočívají mezi stromy americké limusiny vedle autíček DKW, Mercedesy vedle Fiatů 500 a dokonce tu najdeme i náš Tatraplán, ve kterém prý jezdil zeť legendárního a poněkud kontroversního švýcarského generála Henri Guisana ( 1874 – 1960). Protože hodnost generála normálně ve švýcarské armádě neexistuje, byla mu tato mimořádně propůjčena ve válečném čase, od roku 1939 do roku 1945). Ta kdysi slavná česká limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpočívá vedle Dodge ve kterém pro změnu prý zemřel na srdeční infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
Je zajímavé, že víc než přírodě, která ta auta již přijala a objímá je svojí vlídnou náručí kmenů a větví, vadí tato sbírka lidem. Někteří se rozčilují, že auta do přírody ani vlastně nepatří. Jsou to asi zastánci názoru, že auta nepatří vůbec nikam. Konají se různé podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštěstí hned sbírají podpisy příznivců tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Některá auta vypadají dost bojovně. Třeba vedlejší snímek náležitě ukazuje jak se strom vypořádal s odloženým motorem. Jako by držel palcát, který jistě nebude váhat použít proti nepřátelům. Stejně zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podařilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se někdo ještě pokusil nastoupit ?
Ale ten šneček, který se malebně umístil na zeleném mechovém koberečku na kapotě Dodge se jistě s tou směrovkou spřátelil. Jsou si docela podobní, nemyslíte?
Je pravděpodobné, že za několik století, či dokonce tisíciletí budou na tomto místě kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastně bylo? Zdali se zde například jednalo o nějaké rituální pohřebiště, kde se lidé dávali pohřbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marně pátrat po nějakých pozůstatcích zemřelých lidí.
Odborníci přijdou s různými teoriemi a budou lidstvo možná přesvědčovat o tom, že se tu konaly neuvěřitelné rituální obřady, kdy namísto lidí byla obětovány tyto zajímavé stroje, které sloužily k dnes už neznámým účelům. Možná, že se také kdysi samy pohybovaly, poháněny nějakou, dnes již neznámou energií.
Jiní budou tvrdit, že podle zápisů tehdy v okolí existovala jakási skupina fanatických dervišů, kteří si říkali ekologičtí aktivisté. Byli vedeni šíleným Guru Al Gorem a na tomto místě tajně shromažďovali ty nebezpečné předměty, které podle jejich názoru způsobovaly oteplování ovzduší a přispívaly tak k zániku země. Jistěže budou formulovány ještě jiné theorie, ale to už nás nemusí trápit. Jenom je škoda, že se toho nedožijeme, jistě bychom se pobavili.
A zatím to všechno není nic jiného, než bývalá skládka nepojízdných aut, vydaných volně na pospas přírodě. Za chvíli už nikdo neuvěří, že to kdysi byly dokonce použitelné věci , které trpělivě čekaly na kupce, jak o tom svědčí poslední snímek. Nepotřebujete náhodou ještě jedny dveře k vašemu autu? V Gürbertalu jich mají velkou zásobu.

Pomóc, cervelát v ohrožení..

2008-02-10T01:33:00.000-08:00

Karel A. Pokorný

Vlevo ho vidíte, je to on, ten o koho jde : cervelát, z italského cervellata, což je zase z latinského cerebellum. Prostě je to takový švýcarský buřt. Dokonce si ho i pečou v přírodě nad ohníčkem na klacku, jako my jsme si tak opékávali naše buřty, dokud nám nezačali namlouvat, že to je karcinogenní. Všechno má svůj konec, jen buřt má dva, říká jedno přísloví. A další, typicky české oznamuje, že jitrnice jich má dokonce sedm. Račte si to spočítat. Konec cervelátu bude asi jen jeden, pokud se to nějak rozumně nevyřeší.
Takže co konstatujeme, je předně to: že teď víme, odkud pochází staré „české“ slovo cerbulát. Zadruhé : že není ani potřeba, aby nějaký stát byl členem EU ,aby tato ohrožovala existenci jeho podstaty. Tedy, nepřehánějme, jen podstaty některých věcí, v tomto případě buřtů. Ovšem je fakt, že skoro všechny evropské státy, které jsou v EU, pociťují, že na nich čas od času spočine bdělé oko nudících se „trafikantů“, kteří si, zjevně posedlí nutností vyvíjet za ty velké peníze, co tam berou nějakou činnost, vymýšlejí různá nařízení, zákazy a směrnice. Snad každý stát to už pocítil, jednou se nesmí ohřívat guláš, jindy se nesmí jmenovat mošt vínem, sýr se musí nazývat podle místa výroby a různé jiné výplody těchto, většinou tam na odpočinek odložených politiků. Viz Špidla.
Ale že zasáhnou až do země, která nemá s EU nic společného, s tím nikdo nepočítal. Zvláště tedy ne Švýcaři. Od nepamněti je ve Švýcarsku cervelát pojem. Něco jako v Čechách špekáčky, na Moravě klobása, Frankfurtské párky, polský Krakauer, v Berlíně jejich speciální Currywurst, či v celém Německu Knackwurst a podobné speciality, kterými je možno vždy v rychlosti někde u stánku zahnat hlad a také se nádherně pokecat z nich vytrysklou šťávou a tukem, Je možno brát je sebou na výlety do přírody, udělat si z nich salát a nebo,už jistě tušíte co, no přece změnit je v utopence. Skoro zrovna tak to až dodnes dělali ve Švýcarsku.
Kdo vůbec vyrobil kdy ve Švýcarsku ten první cervelát? Všechno začalo vlastně 1.srpna 1891, kdy byly v Bernu oslavy šestisetletého výročí tak zvané Rütlischwur (česky přísaha na Rütli), to bylo, když se tři švýcarské kantony dohodly na jednotě. Jako že už se nebudou mezi sebou mlátit a vražit, protože to nikam nevede. A na tom, že se budou společně bránit Habsburkům. Ostatně je o této přísaze také pěkné povídání ve Wilhelmu Tellovi. Z čehož vidíte, že je to národní mýtus, jako celý Wilhelm Tell. A právě na oslavě toho mýtu se v 19. století poprvé objevil zcela konkrétní cervelát, který už tehdy všem moc zachutnal. Pak že mýty nejsou konkrétně k ničemu. Lety si cervelát získal neobvyklou oblibu a stal se národní specialitou. Řeklo by se, není to nic mimořádného. Jenže, tohle ve Švýcarsku nikdy neříkejte. Samozřejmě, vypadá to sice jako obyčejný vuřt, ale jeho složení, to z něho prý dělá specialitu, která nemá obdoby. To samé jsou ochotni přísahat různí národové o všelijakých specialitách, jak dobře sami víme. Cervelát se vyrábí z mletého hovězího a vepřového masa , s přidáním rozemletého špeku, ledu, (!) koření a soli a plní se to pak do hovězích střev. A ta střeva, to je právě ten kámen ourazu. Tato výjimečná střeva se totiž dovážejí do Švýcar až z Brazílie, kde pěstují speciální druh krav, které produkují ta potřebná, prý velmi tenká a jemná střeva. Jak na to „Eidgenössische“ uzenáři přišli, že je tam ty krávy produkují, je mi záhadou. Faktem je, že podle dávných a stále platných předpisů řeznických a uzenářských tyto obaly cervelátů mají předepsanou tloušťku mezi 32 - 34 milimetry. Napřed se cervelát udí, jednu hodinu při teplotě mezi 60-75 stupni Celsia a pak se ještě vaří. Teprve po této proceduře jsou prý poživatelné. Mohou se jíst studené, ohřáté ve vodě, ale nejlépe chutnají opečené nad ohníčkem, nebo na grilu. Takže to vidíte, jsou to takové švýcarské buřty. V létě nesmí chybět na žádném pikniku a grillparty. Podle statistik sní prý jeden Švýcar během roku 21 cervelátů. Odpočítáme-li kojence a vegetariány, bude počet na jednoho jistě vyšší.
Všechno šlo svojí zaběhnutou cestou až do roku 2006, kdy jistý Robert Madelin, takto šéf veterinárního výboru EU rozhodl, že se tenká hovězí střeva, jakož i vůbec žádné hovězí maso a tak, z Brazílie do Evropy nesmí dovážet, neboť by tam tím pádem mohla být zavlečena nemoc šílených krav. V Brazílii se sice ještě nikdy tato podivná a ohavná nemoc nevyskytla, ale na zoufalé protesty Švýcarů odpověděl tento dobrý EU muž, že by se ale vyskytnout mohla, neboť se doslechl, že do Brazílie byl právě koupen jeden býk z Kanady a tam se nemoc šílených krav vyskytla v několika případech. Takže by mohla, kdyby. Znáte jistě to přísloví rybách a rybnících….kdyby byly kdesi ryby, nebyly by rybníky.
Ve Švýcarsku nastalo pochopitelně pozdvižení a zvedla se vlna protestů, kam se na to hrabou české protesty v případě ohrožených českých specialit.. Vyjednává se pochopitelně také náhrada. Vyhlášení kulinární odborníci testují různé možnosti, ale ta správná brazilská střeva nic nenahradí. Z Argentiny dovezená střeva se prý nedají z cervelátu pořádně loupat a ta umělá kolagenová, která se používají na párky, nemají zase vůbec žádnou chuť .
Minulý měsíc bylo velké zasedání, kde se jednalo o tom, jak cervelát zachránit. Zásoby střev ve Švýcarsku docházejí, což by právě v roce 2008, kdy je Švýcarsko spolu s Rakouskem pořadatelem Mistrovství Evropy ve fotbale, mohlo vyústit v národní tragedii. Co se bude grilovat, nebude-li cervelát? Švýcaři očekávají z celé Evropy návštěvníky toho fotbalového mistrovství, mnozí pro ně mají už připravené ubytování – a to zdarma, protože tím prý chtějí fanouškům trochu kompensovat drahé vstupenky. A chystali se, že jim při té příležitosti budou též grilovat ty typicky švýcarské cerveláty. A teď tohle.
Je možno pozorovat, jak se množí konference a porady švýcarských i jiných odborníků, kteří se snaží najít nějaké východisko. Nám zatím nezbude nic jiného, než těm Švýcarům držet palce v jejich boji proti evropským byrokratům, kteří nemají zřejmě nic jiného na práci, než si vymýšlet různé paragrafy a chytat do nich lidi jako do lasa..
Ale nemusíme mít obavy o cervelát jako takový. Emigroval totiž do Argentiny a bezpečně a úspěšně si tam žije. Dokud ho někdo nesní. Jistý Argentino- Švýcar Enrique Weber se cervelát a ještě jiné speciality naučil dělat ve Švýcarsku, koupil si tam také potřebné stroje a teď ve své řeznické dílně někde u Buenos Aires vyrábí cerveláty jen to hučí. Podle názoru Švýcarů, kteří tam při svých toulkách po Jižní Americe ty jeho výrobky ochutnali, je jeho cervelát stejně dobrý, jako ten co ho znají z domova. A víte co je nejzajímavější? Enrique na ně vůbec nepoužívá střeva ze speciálních brazilských krav, ale z prasátek. Tak nevím, zdali na něj kvůli porušení tradice nepřijde nějaký mstitel, třeba Wilhelm Tell. A nebo, zdali to ti Švýcaři nezkusí po něm.
Tak a teď končím, mám totiž hlad. Jdu se podívat, co máme v lednici.

Procházka zapomenutou minulostí

2007-10-22T14:41:00.000-07:00

Karel A. Pokorný
Jsou místa, která působí dojmem, že v sobě skrývají nějaké tajemství a nutí poutníka k tomu, aby povolil uzdu fantasii. Tato místa jsou rozeseta po celém světě. Města, opuštěná před sto a více lety, a přesto vzbuzují dojem, že si obyvatelé odskočili a zase se vrátí. Mám na mysli „města duchů“ (ghost city) v Americe, kde všechno svědčí o dřívějším bouřlivém životě. Při našich toulkách po Americe v nás například zanechalo hluboký dojem městečko Bodie (z roku 1880), které po zrušení dolů opustili všichni obyvatelé a zůstalo po nich všech 150 domů i s metodickým kostelem. Objevili jsme je náhodou cestou k jezeru Mono Lake. Vývěsní štíty, zachované domy, vyloženě vyzývají k vstoupení dovnitř a přitom nikde živáčka. Je to divný pocit.
Ale podobná místa můžeme najít v Pyrenejích, kde odcházejí mladí lidé za snazší prací do údolí a ve vesničkách dožívají jenom staří lidé. I ve francouzských Alpách je možno vidět podobné jevy.
Něco jiného je, procházíme-li pohraniční oblasti v Čechách. Je skoro neuvěřitelné, že ve středu Evropy, v oblastech po staletí obydlených, mohlo dojít k tak cílevědomému a barbarskému likvidování historické krajiny, vesnic a městeček. Srovnáváme-li nynější stav s mapami a fotografiemi z nedaleké minulosti, padá na člověka smutek
Je to divný smutek, jdeme-li po cestách, které náhle a nesmyslně končí a vidíme-li zídky z vysbíraného kamení, které, spolu s pahýly jabloní hrušní a zbytky keřů angreštu či rybízu svědčí o tom, že zde ještě nedávno žili lidé. S mírným pocitem provinění si někdy dovolíme utrhnout pár zralých plodů a představujeme si, jak to zde asi dříve vypadalo. Lesy a křoviny zarůstají zbytky osad a vesnic. Na místech, kde kdysi vládl čilý ruch, na někdejších návsích a na místech, kde dříve bylo slyšet varhany doprovázející mše a zpěv věřících, slyšíme jenom šelest větru v korunách stromů. Cílevědomě došlo k ochuzení o tradiční zástavbu sídel, o hodnotné památky lidové architektury. Záměrně se zanedbávala údržba, což mělo za následek rozpad i některých památek, dokonce chráněných státem.
Vyhnáním původních obyvatel vyvstal státu problém, jak nahradit ztrátu těchto skoro 3 milionů lidí (zhruba 30 % veškerého obyvatelstva republiky). První pováleční osídlenci byli dobrodruzi, kteří se po krátké době vraceli zpět do vnitrozemí. Proto se pokusila vláda o osídlení českými krajany ze slovanských zemí. Zemědělství potřebovalo kolem 500-600 tisíc pracovních sil pro zemědělství a slíbilo proto každému z nově příchozích 20-30 hektarů půdy. Největší skupinu reemigrantů tvořilo skoro 30 tisíc volyňských Čechů. K tomu je nutno připočíst reemigranty i z jiných zemí. Problémy vystaly tím, že většina nově příchozích byla zvyklá na jiný způsob zemědělství než v horských oblastech. Proto jich dost odcházelo do vnitrozemí. Zajímavá je jejich politická orientace. Při volbách v roce 1946 většina volyňských Čechů v pohraničních oblastech volila národně socialistickou stranu, mezitím co Češi a Slováci volili KSČ.
Počátkem 50 let počal stát systematicky likvidovat opuštěné a vykradené stavby a budovy, které stály všude v pohraničních oblastech. Tyto objekty stály většinou na samotách nebo v hůře přístupných místech. Budovy byly vyhozeny do vzduchu, srovnány se zemí a jako němí svědci zůstaly jen zarostlé cesty. Podle usnesení ÚV KSČ z května 1956 rozhodla vláda veškeré zchátralé a opuštěné stavby v pohraničí zbourat. V první etapě bylo zlikvidováno armádními jednotkami civilní obrany více než 17 000 objektů a v druhé 17 615. Maximální výška zbylého zdiva směla být 1 metr. Také se doporučovalo, aby se o výročích 1. máje nebo VŘSR demonstrativně zbouraly všechny ruiny v obcích.
Nejhůře na tom byly církevní stavby, kostely, kaple a drobné sakrální památky v krajině, jako boží muka, kříže a podobné. Ateistický komunistický režim tyto objekty plánovitě likvidoval. S bouráním kostelů se začalo v Českém středohoří již v 5O letech, tato barbarská činnost vyvrcholila v polovině 70 let 20 století, kdy byl například zlikvidován kostel sv. Kateřiny v Merbolticích, postavený v roce 1709. V 80 letech pak došlo ke zničení jedinečného areálu barokního poutního kostela Nejsvětější Trojice z let 1732 na Božím vrchu u Verneři.
Jenom několik dalších příkladů plánovaného ničení:
Cetviny, obec založená ve 13 století a roku 1418 dekretem Rožmberků prohlášena městysem. Po vyhnání Němců a neúspěšnými pokusy o osídlení volyňskými Čechy, byla celá obec v letech 1955-56 až na kostel a dvě budovy srovnána se zemí. Kostel Narození Panny Marie do roku 1989 údajně sloužil pro porážku prasat. V roce 1995 bylo započato s rozsáhlou rekonstrukcí kostela.
Městečko Pohoří na Šumavě. Zde založila česká šlechtická rodina Buquoyů roku 1693 sklárnu a později dominikální osadu. V roce 1783 byl postaven kostel Panny Marie Dobré Rady. Zdejší sklárny se proslavily za hranicemi obrázky malovanými na skle. V roce 1978 byla většina obce zbourána. Věž polozbořeného kostela se zřítila 30.5. 1999.
Strážný, městečko položené v srdci Šumavy, původní, pro zdejší kraj typická dřevěná zástavba shořela a v roce 1965 byl zbořen i kostel Nejsvětější Trojice. Původní obyvatele nyní nahradili vietnamští trhovci, kasina a veřejné domy.
Bučina, nejvýše položená osada na Šumavě, založená v polovině 18.století, proslavená pašeráctvím, byla po vyhnání Němců, až na jeden dům, srovnána se zemí.
Stodůlky, velká osada v údolí říčky Křemelné musela udělat prostor prý pro vojenské účely. Byla celá srovnána se zemí.
Zhůří, nejstarší záznamy o tomto osídlení jsou z roku 1613. Zde byla veliká sklárna, v roce 1762 postaven v obci kostel Nejsvětější Trojice. Po vyhnání německého obyvatelstva byla obec zcela zbořena.
Zrovna tak zmizel Prostibořský kostel, či historický střed Přimdy, který byl srovnán se zemí v roce 1947. V Doupovských horách vznikl ohromný vojenský prostor a většina osad a obcí byla také srovnána se zemí. Z obce Martinov nezbylo také nic, žijí zde jen zmije, vysoká zvěř a dokonce několik čápů černých. Zmizelá obec Radnice, blízko Kadaně, je také od padesátých let srovnána se zemí, údajně to bylo bájné místo Vogastisburg . To bylo jenom namátkou vybráno několik míst na Šumavě. Pokračujeme-li dále, zjistíme, že i v jiných oblastech se vesele likvidovala celá řada obcí. Zda si někdo vzpomene, že nedaleko Kadaně byly obce Žďár, Radnice a Rolava.; Vše zmizelo bezohledně v nenávratnu.
Bývalé lázně Kyselka, nyní chátrající následkem katastrofálního privatizování lázeňských objektů, které se rozpadají a nechce se věřit, že zde bylo centrum kulturního života a turistického ruchu. Jenom stáčírna vynikající minerálky Matoni je stále v provozu
Také jinde než v západním pohraničí se dají najít stopy cílevědomého ničení. Habřina v Krušných horách, o které je možno nalézt první záznamy v 15.století a kde slovenský kněz Ján Borot z Pezinoku založil evangelickou farnost. Její působnost sahala od Chomutova až po Rumburk. Nyní je vše v desolátním stavu. Kostel byl využíván jako sklad, a nyní je v havarijním stavu. Také v Mukařově se minulý režim proslavil. Kostel sv. Františka Serafínského přestavený v roce1754 na náklady hraběte de Sweerts-Sporcka do barokní podoby, byl v 80.letech minulého století zbořen. Gotická zvonice se zřítila v roce 2002.
Zajímavou historii má synagoga v Úštěku. Ta zde byla postavena v roce 1764 pro sedm židovských rodin. Synagoga přetrvala obě světové války a málem byla zničena, nebýt listopadu 1989. V roce 2003 byla dokončena její rekonstrukce.
Jednou z mála vyjímek je snad vesnička Třebín, kde se vedle sadařství také pěstoval chmel. Zde se vytvořilo občanské sdružení Čechů a Němců, které se snaží obnovit vymizelé historické kořeny za spolupráce s bývalými německými rodáky.
Obří bouda v Krkonoších, kam jsme tak rádi jezdili lyžovat, také nepřežila 40 let reálného socialismu, z toho 21 let normalisace. V polovině 80 let byla zbourána.
Škoda, že ve městě Žacléři byly zbourány (až na dva domy) roubené chalupy s podloubím v Ulici J. A. Komenského. Mohly patřit k architektonicky zajímavým, ba unikátním stavebním památkám.
Štěstí mělo občanské sdružení v Broumově, které prosadilo obnovení zahrad, náležejících k benediktinskému klášteru. Bez této občanské angažovanosti by zahrady, díky lhostejnosti městské správy úplně zpustly.
Nevím, zda někdo ze čtenářů pamatuje chatu Vřesová Studánka v Jeseníkách. Vždy jsme se zde zastavovali na našich toulkách po Jeseníkách. Marně bychom tuto chatu dnes hledali. Byla zbourána v roce 1988 a zbyl jenom kříž na místě dřevěné kaple,jejíž kopii je možno nalézt v Německu.
Je mnoho takových míst, která jsou odsouzena k tomu, aby se zapomnělo na to, že zde spolu žili lidé, kteří svou prací a pílí utvářeli krajinu, která bohužel zarůstá a zmizí a za několik desítek let nikoho nenapadne, že třeba stojí na místě, kde jsou pochováni bývalí obyvatelé. Je škoda, že z oněch 400.000 Čechů, kteří byli Němci v roce 1938 vyhnáni, se skoro žádný nevrátil, aby mohl svůj bývalý domov zachránit. Vždyť se jednalo vlastně jenom o šest let vyhnanství.,

Namáhavá cesta ke světovosti

2007-10-09T02:49:00.000-07:00

Věra Pokorny-Scheufler
V týdeníku, který mi kdosi poslal z Česka, jsem našla reportáž napsanou žurnalistou, jehož v jeho vlastním zájmu raději nejmenuji. Pojednávala o nejdražších a nejlepších restauracích v Česku. Tedy v Praze. Prý se v nich skvěle najíte, ale také za to hodně zaplatíte. Hošík tam byl zajisté na účet redakce, takže ho to moc nebolelo.

Jako první jmenuje restaurant Allegro v procovském novém hotelu Four Seasons. To je taková zastrčená elegance, hnedka za Karlovým mostem u Vltavy, spala tam prý Madonna, když v Praze vystupovala. Tamní restaurace prý byla už několikrát vyhlášena za nejlepší restauraci v zemi. Reportér píše „u nás“, chvilku jsem se domnívala, že myslí u nich doma. Ale asi ne, vaří tam totiž italský kuchař. A novinář asi nebude z rodiny, která by si mohla vydržovat svého kuchaře. Diví se totiž věcem, které bývaly dříve i v docela obyčejných českých rodinách docela běžné. Poučuje čtenáře, že v takové restauraci si nedáte utopence, tlačenku či guláš. Neví o tom, že dobrý guláš je delikatesa i v prvotřídním podniku. Nedávno prozrazovali na německé televizi různí známí kuchaři, co jejich oblíbené jídlo – a víte, co vyhrálo? Ordinérní karbanátky.

Minerálky mají tam v těch chrámech jídla prý dokonce dvojí, cizích značek Evian a Vitell udivuje nás milý reportér. Prý na přání seženou i vodu z grónského ledovce. No, už je vidím, jak natáčejí vodu z vodovodu, přidávají k tomu ledovou tříšť s trochou modré barvy a příšerně se chechtají.To tedy zas tak moc velký výběr není, dvě minerálky mají u nás v městečku i v boudě s pommes frittes.
Vín mají prý 600 druhů a za láhev vína je možno dát i čtvrt milionu, praví synek. Namátkou uvádí Saint-Julien z roku 1934 za 156 000 Kč. Že tak staré víno by otevřel k obyčejné, byť i drahé večeři jen blbec, to náš světák netuší..
Ten dotyčný italský kuchař vaří v Praze už šest let a chce se prý měřit s New Yorkem, Londýnem nebo Paříží, ne s ostatními restauracemi v Praze. No, tak nevím, ale zatím nemá v Česku ani jeden restaurant hvězdičku od Guide Michelin, přes veškerou světovost a jedinečnost té jejich kuchyně.

Bydlím v zemi téměř stejných rozměrů. Kulinárně nic moc, ale i ve městě kde žiji, se 40 000 obyvateli, máme restauraci, která má tyto michelinské hvězdy dokonce dvě. Vůbec je těch hvězd po Holandsku rozeseto poměrně dost, kupodivu. V Čechách a na Moravě není zatím ani jediná. Čím to je, to teda nevím.
Také podávají v té restauraci Allegro, praví český kulinární badatel, maso ze zvířat jménem wagyu. Poučuje čtenáře, že jsou to zvířata chovaná v Americe(!), kterým se k jídlu dává pít pivo a saké. Škoda, že ho to saké nepřivedlo k tomu, že to spíš budou asi ta proslulá hovězí dobytčata z Japonska. Tam se tento druh dobytka do roku 1912 pěstoval jen pro členy císařské rodiny. Vyvážet se zvířata nesměla, pod trestem smrti. Až v roce 1993 na žádost Washingtonské university bylo vyvezeno několik kusů, pro vědecké účely. Pak přišli na to, že mohou vyvézt embrya, což se jim po několika letech podařilo. Teď se pěstují wagyu v USA, Jižní Americe, v Belgii a v Holandsku – kousek od nás je farma De drie Morgen, kde je najdete také. Nevěříte? Jen se podívejte do website www.wagyufarm.nl. Do Prahy kvůli tomu jezdit nemusíme. A oni by to zase nemuseli dovážet z Ameriky.

Reportér dál nadšeně vypravuje o tom, jak se v těchto podnicích vaří z čerstvých surovin, ryby prý přímo z moře, šunka z Parmy. České není nic, jen prý trochu nějaké zeleniny a zvěřina. Humry prý vozí z Itálie. To je taky divné, protože tam nikdy žádné humry nepěstovali, ti žijí jen v chladné vodě. Jestli to nebude langusta?
Největším hitem je ale kuře z Breese. Píše opravdu několikrát Breese. Jenže on je to Bresse, můj milej, nepozornej! Kuře prý přinesou hostům celé, ještě s hlavou a za krkem s peřím a s nohama s drápy, které jsou zabarvené do modra, což prý znamená, že za života běhalo a hrabalo. Modré nohy, ne drápy, jsou pro tuto rasu příznačné, milý hochu. Tobě jde namluvit taky úplně všechno. A nebo jsi zatraceně nedával pozor.
Číšník se prý dokonce „málem klaněl.“ Hocha tedy překvapuje, jak se chovají číšníci „málem slušně“. Což připomíná, že v českých restauracích vede spíš model Paroubek. S chováním u stolu si nemáte dělat moc starostí, stačí prý shlédnout film Světáci a víte dost. Ruce neolizovat, utřít do ubrousku, ten je na to. Aha. Když jíte venku na terase a náhodou začne pršet, tak nesmíte „popadnout talíř se svou porcí a jít dovnitř“ to prý by na vás koukali jako na blázna. Však my se to naučíme.

Druhá jmenovaná restaurace pro milionáře a celebrity je Zlatá studně, což je, pokud se pamatuji, někde nahoře u Hradu. Tam zas mají steaky z Argentiny a prý podávají čekanku, košírovanou v červeném víně. Též košírují hrušky. Tu čekanku prý hosti nechtěli. Nedivím se. Kdyby to zkusili pošírovat, tak snad by to lidi pozřeli. Hoch zase nedával pozor a nebo příliš využíval nabídky lihovin zdarma.
Zlatá studně je o trochu sympatičtější, už proto, že kuchař je Čech a netají se tím, že si po práci rád zajde na tlačenku. A má prý recepty ještě od babičky. Jenže, když se ho reportér ptá na nějaký typický a jednoduchý recept, tak uvede „ Pečenou kambalu na bramborovo-tomatovém pyré s pórkovo-mátovou pěnou“. Svatá prostoto!

A nakonec se náš reportér dopouští chyby, pro Česko příznačné : plete si gurmána (gourmand) s gurmé (gourmet). Omluven je tím, že i ve slovníku cizích slov, kterým mi kdysi mávala před nosem moje pražská švagrová, stojí, že obě slova mají stejný význam. Přitom vám v Česku každý franštinář řekne, že gurmán je člověk, který rád hodně jí (například Gargantua byl gurmán) a gurmé je labužník.
Takže když gurmáni hlasují o nejlepší restauraci, hlasují o tom, kde dostanou nejvíc jídla, ne jídla nejvybranější a nejlépe připravená. Inspektoři, kteří udělují tu michelinskou hvězdu prý chodí do restaurace Allegro každý rok, ale stále cosi chybí. Co to asi bude?

Vzpomínám na kuře s nádivkou, které dělávala moje babička. Předtím nebylo nikde v Bresse, ale běhalo u nás po dvoře, ani nemělo modré pazoury. Bylo absolutní, nezapomenutelné, na vyznamenání. Poulet de Bělčice.

Máme v Holandsku přísloví: chovej se obyčejně, to je bláznivé až dost. Co kdyby to zkusili s naší obyčejnou, ale poctivou a kvalitní, českou kuchyní? Recepty si mohou vyžádat v Rakousku, kde ji dodneška vaří a mají v úctě. Nebo najít nějakou původní Sandtnerku.

Cimmerman málem zakládá prapůvodní Benelux

2007-09-15T13:47:00.000-07:00

K.A.Pokorný
Jára Cimmerman byl tak hluboce dojat projevy sympatií, kterých se mu dostalo od místních obyvatel, že se rozhodl na tomto místě nějaký čas setrvat. Rozhlížel se z Vaalsbergu a uviděl západním směrem příjemnou krajinu. Byl to zajímavý kousek zeměkoule, velikosti 3,37 čtverečního kilometru, který se svojí špičkou dotýkal nejvyššího bodu Nizozemí a nazýval se Moresnet. Jára tento kousek krajiny zakoupil a zakreslil osobně do katastrální mapy, jak vidíte na obrázku. Jako milovník rovných linií byl toho názoru, že rovné státní hranice, narýsované pokud možno podle pravítka, zabraňují potyčkám se sousedícími státy. Nejideálnější by bylo, mínil, stanovit všechny hranice na rýsovacím prkně, jako tomu bylo někdy při kolonizaci Afriky. Tím pádem by zmizely z evropských map místa svárů, různé vyvřeliny ve tvaru karfiólu, jako Šluknovský, Ašský, Broumovský či Frýdlantský výběžek. Usnadnila by se ostraha hranic, hlídky by chodily stále rovně. Pozdější politický vývoj mu dal za pravdu.
V Evropě to tehdy vřelo jako vždycky, a Jára, který byl po matce Rakušan a po otci Čech zachoval dokonalé utajení, vystupoval jako vždy inkognito. Tentokrát se vydával za německého tajného zdravotního radu, Dr.Wilhelma Mollyho, který byl v místě oblíbeným důlním lékařem, lidumilem. Vizte nahoře obrázek muže s vousem. Cimmerman byl vskutku dítkem štěstěny. Až po uzavření kupní smlouvy se totiž dozvěděl, že na tomto jeho náhodně zakoupeném kousku země se nalézá velice prosperující zinkový důl.
Celkově tehdy žilo v Moresnetu jen 250 lidí, což bylo pro Cimmermanovy velké plány málo. Proto vyhlásil v zemi neutralitu, která měla za následek, že se během krátké doby zvýšil počet obyvatel na dva a půl tisíce. Jako správného Čecha ho pochopitelně okamžitě v tu chvíli začala trápit skutečnost, že pro tolik obyvatel je na území jenom jedna hospoda. Uvědomil si, že když bude více hospod, bude se těžit nejen zinková ruda, ale i daň z vypitého piva. Proto vehementně podporoval otevírání nových hospod, jejichž počet v krátkém čase vzrostl na 60. Jako další zdroj příjmu pro státní pokladnu vybudoval kasino. Kasino bylo malebně položeno na břehu umělého jezera. Bohužel se zachovala jenom kresba budovy. Jezero existuje dosud..
Ve velmi krátkém čase začal státeček prosperovat a úroveň obyvatelstva stoupala. Jára pro ně nechal vybudovat i jednu tramvajovou linku, která vozila lidi do kopce zdarma, jen při jízdě z kopce museli cestující platit - a platili velice rádi, těšíce se z toho, že jednu cestu pojedou zadarmo.
Další věc, která nedala našemu geniovi spát byla skutečnost, že poměrně malý počet obyvatel na jeho území se domlouvá třemi jazyky. Německy, francouzsky ( a flámsky, což je skoro jako holandsky) mu ti jeho občané mluvili. Rozhodl se ustanovit jeden úřední jazyk. Zamítl češtinu, aby nebyl považován za šovinistu, a též proto, aby neprozradil své inkognito. Jako Slovan zpočátku uvažoval o nějakém jazyku bratrském, například o srbštině, ale pak si uvědomil, že by se lidé museli naučit psát azbukou. Což by sice nebyl velký problém ani pro analfabety, ale velice by se to prodražilo, vzrostl by totiž počet poštovních úředníků, kteří by přepisovali na obálkách adresy do ciziny latinkou. Ano i pošta zde už byla, vydali si i vlastní známky, jak je vidět na ilustracích.
O tom, jak usilovně se myšlenkou jednotného jazyka ve dne i v noci zabýval, svědčí skutečnost, že jednou ze spánku zvolal : „Esperanto“! „Ano“, zajásal probuzenec, „tento jazyk sjednocuje přece všechny lidi“. Aby pro tuto myšlenku nadchl i spoluobčany, nařídil, aby se celý týden čepovalo zdarma pivo. Tato zpráva se rychle roznesla po okolí a přibývalo stále více lidí, z okolních států, kteří chtěli této lákavé příležitosti využít. Byly raženy mince a první úspěch se dostavil, když byl stát, v esperantu nazvaný Amikejo, uznán Mezinárodní esperantskou centrálou jakož i zednářskou loží „Tři světové koule“. Povzbuzen tímto nečekaným úspěchem neustával Jára Cimmerman ve svých reformních snahách. V budoucnu plánoval s nesmírnou předvídavostí utvoření federace mezi Belgií, Nizozemím a Lucemburkem. Aby byla rovnoprávnost mezi těmito státy zachována, navrhl, aby jejich jméno bylo rotačním systémem každý rok měněno: postupně tedy Benelux, poté Luxbened a Nebelux. Je pochopitelné, že velmoci se zalekly nečekané konkurence tak malého státu. Informovány od svých tajných služeb protestovaly u mezinárodních tribunálů a pod hrozbou násilí donutily Járův malý a prosperující stát ke zrušení poštovních známek a vlastní měny. Ten se ale nenechal odradit a svoji zvelebovací činnosti přenesl na jiné pole. Cesta do Moresnetu vede údolím, kterým protéká říčka (lépe řečeno strouha) Hervé, která se dokáže i rozvodnit. Ta často způsobovala, že si poutníci namočili nohy i s botama a jejich obuv nasákla jakýmsi nepříjemným pachem. Odkud se vzal? Sedláci do říčky vypouštěli odpadovou vodu z výroben sýrů, které je Cimmerman naučil vyrábět. Bylo to dobře? Zde se názory rozcházejí. Labužníci považují sedláky vyráběný sýr Hervé (vlastně český Romadúr), za lahůdku, právě pro jeho intensivní a penetrantní vůni, mezitím co odpůrci tvrdí, že smrdí jako bolavá noha. A právě z tohoto důvodu, jakož i z obav o zdraví a vzhled poutníků, kteří přicházeli do Moresnetu s čistými botami a upraveni, se Jára rozhodl vybudovat viadukt. Je to dodnes nejdelší viadukt v Belgii a je možno vidět ho na snímku, který též pořídil sám náš genius.
Cimmerman byl ale stále více znechucen nepochopením závistivých velmocí, jakož i pozoroval, že zásoba zinkové rudy se podezřele tenčí. Rozhodl se proto využít pozvání barona, Baltia, generála v.v. aby se přestěhoval k němu do Belgie, na jeho hrad Reinhardstein. Baron byl dlouholetý přítelem našeho genia a proto Jára s radostí jeho pozvání vyhověl. Naložil svůj majetek na několik prostých, koňmi tažených vozíků, rozloučil se s plačícím obyvatelstvem a vydal se na cestu. Na snímku, který pořídil jeden z obyvatel, kterému podle zaručených zpráv žalem puklo srdce, je vidět odjezd Járy a jeho skromné domácnosti z Moresnetu. Mířil za novými vědeckými úkoly do Belgie. Ještě se stačil rozloučit políbením hraničního kamene a vydal se vstříc nejistému osudu, (hrad byl totiž již 300 let pouhá ruina) za svým dalším posláním. Na snímku kámen, který Jára políbil.

Vlevo vidíte absolutní důkaz činnosti našeho českého génia v neutrálním Moresnetu: pohlednici se třemi vladaři, s holandskou královnou Wilhelminou v levém rohu nahoře, pod ní belgický král Leopold II., vpravo nahoře Kaiser Wilhelm II.. a v pravém dolním rohu portrét našeho Járy da Cimmermana. Jako vždy docela skromně, inkognito, zcela neviditelně . Též Moresnet, Járův zničený neutrální sen je jasně vyznačen.

Trocha historie nikoho nezabije.

2007-09-07T20:13:00.000-07:00

Karel A. Pokorný
Tohle je historka, za kterou by se nemusel stydět ani proslulý Jára Cimerman. Je docela možné, že v tom měl prsty, že také opravdu stál u zrodu tohoto malého, pozoruhodného státu. Jedná se o kuriositu, která vznikla nepozorností, či tedy vlastně nedopatřením.
Po skončení první světové války si rozdělily vítězné státy, v tomto případě Francie a Amerika oblasti, které měly spadat pod jejich pravomoc, také na východním břehu Rýna v provincii Hessen – Nassau.. Američané, kteří měli hlavní stan v Koblenci a Francouzi v Mainzu (Mohuči) vzali tehdy kružítko, učinili na mapě kruh a dohodli se tak na třicetikilometrové kruhové oblasti od svých hlavních stanů, kterou budou míti pod kontrolou. A zde došlo k té fatální chybě. Kruhy se neprotínaly, u Laufenseldenu, směrem k Rýnu vznikla neokupovaná oblast v podobě hrdla od lahve (Flaschenhals). Pohlédněte laskavě na přiloženou mapku. V tomto kousíčku Německa žilo tehdy kolem 8.000 obyvatel, kteří okamžitě využili této chyby a prohlásili tento zvláštní útvar za Freistaat Flaschenhals (Svobodný stát lahvové hrdlo, či chcete-li, hrdlo od flašky). Račte si povšimnout, že lahve i flašky nají vždy hrdla, ne krky. Stát tvořilo celkem jedenáct obcí, z nichž nejdůležitější byly Lorch a Kaub. Později zjistili Američané a Francouzi, že došlo k nemilé chybě a snažili se jí nějak napravit. Narazili ale na tuhý odpor obyvatel tohoto hrdloflaškovitého kousku země. Zástupce Německa v mírové komisi, generál von Winterfeld prosadil 10.1.1919 stávající situaci, na které se nesmělo nic měnit. Lorchský starosta Pnischek (Pníšek !) byl pověřen funkcí hejtmana pro celé území. Okamžitě začal fungovat, nechal vytisknout vlastní peníze, a postaral se o to, aby byla obnovena poštovní a telegrafní služba. Tehdy vytištěné bankovky mají v nynější době vysokou sběratelskou cenu a skoro vůbec nejsou na prodej. Jako odvetu za neúspěšné jednání nedovolili vítězné mocnosti vlakům, které projížděly tímto svobodným územím, zastavovat, takže nový svobodný stát byl vlastně bez dodávek potravin. Nejbližší nádraží bylo v Limburg a/d Lahn, což je vzdálenost 60 km, tehdy po polních cestách. Ale dalo se dělat ledacos. Dokonce se prý jednou stalo, že vlak se 23 vagony uhlí, určenými jako válečné reparace pro Itálii, který zastavil v Rüdersheimu byl „unesen“ strojvůdcem do svobodného státu.. Protože „okupanti“ nemohli kontrolovat dopravu po vodě, která patřila svobodnému státu, pašovalo se vesele na lodích, které přijížděly v noci a kotvily v Lorchu. Doslova před očima vojáků byly lodě vykládány. Francouzi sice z druhého břehu svítili na pašeráky, vykládající v noci lodi, silnými reflektory, ale těm to moc nevadilo. Vypráví se dokonce, že někteří zvlášť nezbední „Flaschenhalsníci“ na ně vystrkovali , jsouce v bezpečné vzdálenosti na druhém břehu řeky, holé zadky.
Tato oblast je světoznámá svým vynikajícím vínem, vinaři vyráběli i tehdy pochopitelně stále své víno a pašovali ho po lesních cestách do svobodného státu, kde ho ukrývali před Francouzi ve sklepích . Produkce prý byla tehdy nebývalá, a kvalita výtečná, takže se muselo začít s rozšiřováním sklepů. Ještě v dnešní době je možno v této oblasti nakoupit velmi kvalitní vína, samozřejmě za mnohem vyšší cenu, než tehdy. Je zajímavé, že přes isolovanost tohoto státečku byli na tom obyvatelé lépe, než v okolních okupovaných místech a vůbec v celém tehdy první světovou válkou zbědovaném Německu. Svobodný stát, ležící v romantickém údolí Rýna byl těžko dostupný. Francouzům vadilo, že si občané v neobsazené oblasti žili, díky pašování, v poměrném blahobytu a proto se stále snažili dostat tento „svobodný stát“ pod svou kontrolu, což se jim konečně 25. února 1923 podařilo. Jak? Francouzi tehdy jednoduše bez ohledu na dohody vpochodovali do svobodného státu a zatkli nebohého starostu jménem Pnischeck i s celou obecní radou.
Tady vidíme cimrmanovštinu: je to podezřele české jméno, jestli on to nebyl vlastně ňákej Pníšek z Bechyně, dosazený tam Járou Cimrmanem? Všechny dosavadní členy městské a oblastní rady zbavili tehdy Francouzi funkcí a dosadili „svoje“ lidi, o kterých se domnívali že jsou jim nakloněni, a že je problém vyřešen. Ale to si jenom mysleli. Do roku 1924, kdy se Francouzi opět stáhli, museli vystřídat celkem 13 správ, protože dosazení úředníci veškerou spolupráci sabotovali. Všichni sesazení úředníci dostali domácí vězení, pak už se jich začalo nedostávat, nastala zmatená situace. Takže až stažení francouzského vojska ukončilo toto nekonečné střídání úředníků.
Odchodem vojska nastal pro bývalé svobodné občany vlastně zase normální život v té krásné romantické krajině, kde je největší kumulace hradů a zámků v celém Německu. Odedávna se snažili obyvatelé této skutečnosti využít. Je to vinařský kraj s opravdu dlouholetou tradicí, vinice zde založili již Římané. Je tu také výborná kuchyně, dostatek možností přespání v příjemných hotelích a možnost turistických vycházek i prohlídek hradů a zámků . Některé hrady jsou obydleny původními majiteli, jiné jsou vzorně udržovány majiteli novými a nebo spolky pro zachování památek a není tedy divu, že UNESCO prohlásilo střední úsek Rýna za světové kulturní dědictví.
Ale tím se dostáváme zpět k historii Freistaatu Flaschenhals. Ten byl totiž založen znovu. Na bývalou historii se už skoro zapomnělo, až někdy v sedmdesátých letech minulého století si řeklo několik pamětníků a dobrých obchodníků, že by jistě bylo možné nějak tuto historickou skutečnost využít pro turistický ruch. A tak vznikla občanská iniciativa, která nakonec vedla k obnovení svobodného státu Falschenhals.
Možná, že tato skutečnost také inspirovala později Bolka Polívku k založení jeho Valašského státu? Kdo ví? Možná, že v tom má prsty nějaký ten Pníškův potomek?
Dnes už nejsou vlastní bankovky ani známky, ale jsou raženy pamětní mince, které jsou platné jenom čtyři roky, protože tak dlouho tehdy trval ten první svobodný stát. Což znamená, že se každý čtvrtý rok razí nové. Také je pro každého turistu možné stát se občanem svobodného státu a zakoupit si za 15 € pas, při jehož předložení v restauracích dostávají hosté slevu na zvláštní menu o čtyřech chodech. Ale především mohou majitelé po předložení pasu výhodně nakupovat ve zdejších vinných sklepích víno.
Je to velice krásné údolí, nejen Freistaat Flaschenhals, ale celé údolí Rýna, zvláště na podzim, kdy se stráně zbarví dozlatova. Pak je nejpříjemnější sedět na terase jedné z nesčetných útulných vináren, či restaurací s pěkným výhledem a pozorovat jak se pozvolna stmívá nad řekou, a nad celou tou bláznivou historií, na které je nejhezčí, že v ní nebyla prolita ani kapka krve. Jen víno, a to ještě bílé.

První nositelka Nobelovy ceny za medicínu

2007-08-31T16:37:00.000-07:00

Věra Pokorny-Scheufler

Stejně jako Berta von Suttner, rozená hraběnka Kinská, má své kořeny v Praze také Gertrude - Gerty Theresa Radnitz, provdaná Cori. Narodila se před 110 lety v zámožné židovské rodině, 15. srpna roku 1896, ještě v Rakousko-Uherské monarchii. Gerty byla nejstarší ze tří dcer Marty a Otto Radnitzových. Otec, který byl ředitelem cukrovaru byl také chemik, například zavedl novou metodu rafinace cukru. Jeho žena Marta se velmi zajímala o kulturu, k jejím přátelům patřil Franz Kafka.
Až do svých deseti let byla Gerty, stejně jako její sestry, vyučována doma soukromými učiteli, jak bylo tehdy v mnoha dobře situovaných rodinách zvykem.. Potom navštěvovala privátní dívčí školu. V šestnácti letech se rozhodla k dalšímu studiu, potřebovala složit maturitu, aby se pak mohla na pražské universitě věnovat studiu mediciny. Podporoval jí v tom i její strýc, otcův bratr, který byl dětským lékařem. Pilně se tedy učila latině, matematice, fysice a chemii, stále za pomoci domácích učitelů. V roce 1914 složila s úspěchem maturitu jako externí žačka na Tetschen gymnasiu v Praze. Ještě ten samý rok se nechala zapsat na Karlovu universitu.
Spolu s atraktivní, živou rudovláskou Gerty, začal studovat na pražské universitě ještě další pražský rodák, (* 5. prosince 1896 ) světlovlasý mladík Carl Ferdinand Cori. Jeho rodina byla katolická, oba rodiče akademici a tato rodinná tradice Carla ovlivňovala a zavazovala. Od svých dvou let žil s rodiči v Terstu, kde se jeho otec stal ředitelem oceánografické biologické stanice, zabývající se studiem mořských živočichů a rostlin. V roce 1914 se rodina přestěhovala zpět do Prahy a Carl se zapsal ke studiu na Karlově universitě. Tam se setkal s Gerty Radnitz a byl prý okamžitě fascinován jejím šarmem, inteligencí, smyslem pro humor a vitalitou. Spřátelili se. Oba měli rádi přírodu, podnikali spolu ve volném čase dlouhé vycházky, výlety do hor, společné horolezecké výstupy, v zimě lyžovali. Brzy byli zcela nerozluční, jak ve volném čase, tak při studiu. Dalo by se říci, že na pražské universitě našla Gerty své dvě největší životní lásky : biochemii a Carla Coriho. Za první světové války byl Carl v roce 1917 povolán do rakouské armády jako sanitní důstojník. Byl přidělen do „infekční nemocnice“ na Piavě, kterou představovalo několik ubohých dřevěných baráků. Málem tam sám také zahynul. To, že neměl příliš velkou možnost nemocným a podvyživeným vojákům skutečně pomoci v něm zanechalo trvalý a hluboký dojem. Válku ale šťastně přežil a v roce 1918 se vrátil ke studiu. Začátkem roku 1920 promovali oba dva na lékařské fakultě Karlovy university v Praze. Gerty Radnitz byla jedna z mála žen, které získaly titul doktor medicíny. Na universitní studia se tehdy mnoho žen nehlásilo.Ve stejném roce uzavřeli přes odpor rodičů s Carlem sňatek. Gerty konvertovala ke katolicismu, brali se tedy v římskokatolickém kostele Sv. Josefa ve Vídní. Carl Coriho tehdy pozval fysiolog a farmakolog Otto Loewi do Štyrského Hradce (Gratz), aby s ním pracoval na jeho výzkumech. Zde jen malá odbočka : Dr. Loewi ( 1873 -1961 ) byl také nositelem Nobelovy ceny za medicinu, dostal ji v roce 1936 za své objevy v neuromedicině. Protože byl žid, musel v roce 1938 z Rakouska odejít. Nacisté mu to umožnili, byl mezinárodně velmi proslulý, ale až potom, když nechal přepsat peníze, získané spolu s Nobelovou cenou, do „jisté“ německé banky. Již je nikdy neuviděl.. Přes Brusel a Oxford se tehdy již 61letý Loewi dostal šťastně do New Yorku, Až později přijal Carl Cori zaměstnání ve výzkumné laboratoři vídeňské universitní kliniky, aby mohl být Gerty nablízku. Ta pracovala jako dětská lékařka v Karoliner-Kinderspital, kde se především věnovala dětem, které trpěly nemocemi štítné žlázy. Také v Rakousku podnikali manželé Cori společné horolezecké výstupy a lyžařské tury v horách. Ale život v poválečné Vídni byl těžký, Gerty tehdy málem oslepla z podvýživy. Oba také rozhořčoval všeobecný poválečný morální úpadek a cynismus, který se projevoval i v lékařské klinické praxi
V roce 1922 se proto rozhodl Dr. Carl Cori přijmout nabízené místo biochemika ve státním ústavu pro výzkum rakoviny v Buffalo, na jezeře Erie, v americkém státě New York. Také židovský původ Gerty byl vzhledem k vývinu politické situace v Evropě určitým nebezpečím, které naštěstí oba tušili včas. Opustit Evropu bylo moudré a osudové rozhodnutí. Gerty následovala Carla až za několik měsíců, když pro ni zajistil místo asistentky ve stejném institutu. Manželé Cori se tedy stěhují natrvalo do Ameriky a v roce 1928 získávají americké občanství.
V roce 1931 byl Carl Cori povolán jako profesor farmakologie na Washington University School of Medicin in St. Louis ve státě Missouri. Gerty s ním „směla“ dvanáct dlouhých let v jeho laboratoři spolupracovat jako jeho asistentka, za symbolický plat, který byl jen asi 10 procent toho, co dostával její manžel. Je vidět, že ani v Americe nebyly v té době ženy rovnoprávné. V létě roku 1936 se narodil Carl Thomas, jediný syn manželů Cori. Jméno Thomas dostal na paměť presidenta Masaryka.
V St. Louis zkoumali manželé Cori společně výměnu látkovou a funkci enzymů v tkáních. Speciálně se zabývali tím, co se děje s molekulami glukosy při příjmu a vydávání glykolů ve zvířecích tkáních a svalech. Gerty Cori spolu s manželem prozkoumala a popsala jednu formu nemoci, dnes běžně zvané Cori - disease. Teprve od roku 1943 byla Gerty Cori „research associates profesor“ a 16 let později je jmenována řádnou profesorkou biochemie na Washington University. Tuto funci zastávala až do konce svého života.
V létě roku 1947 byli manželé Cori na dovolené v Coloradu, kde chtěli podnikat horolezecké tury v Rocky Mountains. Ale na 4300 metrů vysokém Snow Mass se vždy čilá Gerty začala cítit velmi špatně, trpěla dechovými potížemi a celkovou slabostí. Byly to první příznaky jejího bohužel nevyléčitelného onemocnění kostní dřeně, myelofibrosy.
Ve stejném roce 1947, v prosinci, byli manželé Cori vyznamenáni za své objevy v látkové přeměně sacharidů Nobelovou cenou. Toto vysoké ocenění dostali společně s argentinským fysiologem Bernardem Alberto Houssayem, který obdržel tuto cenu za své práce o významu předního laloku hypofysy při metabolismu cukrů.
Po převzetí ceny řekl Carl Cori ve svém poděkování: „ Spolupracovat jsme s Gerty začali už před třiceti lety, na Karlově universitě v Praze. Náš výzkum se z velké části vzájemně doplňoval a jeden bez druhého bychom nikdy nedokázali dojít tak daleko, jak jsme nyní“.
Gerty byla první žena, která získala Nobelovu cenu za fysiologii, a třetí žena od zavedení Nobelových cen, touto cenou vyznamenaná.
Jejich dvanáctiletý syn Tom si jako svůj „podíl“ z peněz, které jeho rodiče společně obdrželi - bylo to tehdy 24.460 dolarů – přál parní lokomotivu.
Spřátelený žurnalista jednou napsal, že duševní procesy manželů Cori byly tak provázány, spojeny, že mluvili a mysleli zcela shodně. Bez své živé a nadšené ženy nechtěl zdrženlivý a uzavřený Carl vůbec nikde pracovat. Když mu jednou na jisté americké universitě nabídli významnou a výborně dotovanou posici, ale nechtěli současně s ním zaměstnat i jeho ženu, rozhořčeně nabídku odmítl. Přes svoji těžkou , stále se zhoršující chorobu pracovala Gerty v laboratoři neúnavně dál, v roce 1950 byla zvolena ředitelkou „National Science Foundation“. Její další výzkum vedl roku 1952 k vysvětlení molekulární struktury glykogenů.
26. října roku 1957 podlehla Dr. Gerty Cori – Radnitz v St. Louis selhání ledvin, v důsledku svého nevyléčitelného maligního onemocnění kostní dřeně. Bylo jí teprve 61 let. Ve vědeckém světě po ní zbyly nesmírně cenné výzkumy a výsledky vědecké práce a na St. Louis Walk of Fame mají spolu s Carlem svoji hvězdu .
Carl se v roce 1960 znovu oženil s Anne Fitzgerald-Jones. Na universitě v New Yorku zůstal až do roku 1966, kdy resignoval na své místo profesora. Potom působil v Cambridgi, Massachusetts, na Harvard University (laboratory) a Massachusetts General Hospital, kde se zabýval genetikou. Svoji milovanou Gerty přežil o 27 let.
26. října roku 2000 byly v Praze odhaleny dvě pamětní desky podle návrhu sochaře Olbrama Zoubka. Jedna je v Salmovské ulici, na rodném domě Carla Ferdinanda Coriho a druhá v Petrské ulici, na domě, kde se narodila Gerty Radnitz-Cori.
Na slavnostní odhalení přiletěl z Ameriky také Tom, jediný syn manželů Gerty a Carla Coriových. Jeho matka a otec na rodnou Prahu nikdy nezapomněli, říkal Carl Thomas Cori. Vzpomínal prý také na to, jak ho rodiče učili česky říkat „strč prst skrz krk“.
Ale ve šlépějích rodičů se nevydal, pracuje ve zcela jiném oboru.

Ztroskotání lodi Batávia

2007-08-19T01:20:00.000-07:00

Karel A. Pokorný
Houpe se v přístavu na vlnách a v jejím ráhnoví zpívá vítr, který zde v Lelystadu vane téměř neustále. Je to přesná replika neslavně proslulé Batávie, postavené z pověření VOC (Verenigde Oostindische Companie) v 17. století a vyslané do Batávie ,dnes Djakarta.
Dnes je těžké si představit, jaké asi pocity měli pasažéři, kteří se vydávali na stísněném prostoru lodi na dalekou plavbu. Zdali někdo z nich tušil, co se stane. Bylo to celkem víc než 300 lidí. Mezi nimi také protestantský duchovní s manželkou, se služebnou a sedmi dětmi a žena bohatého kupce Lucretia Jans van der Mijen se svou komornou Zwantje Hendrix. Pozoruhodná dáma, nejpozoruhodnější z celkem třiceti osmi žen na palubě. Vydala se tehdy za svým mužem, obchodníkem, který už byl delší dobu v Batávii. Později stanula také před soudem , obviněna ze spoluviny na vzpouře a na vraždách po ztroskotání Batávie. Díky pečlivě zaznamenaným výpovědím svědků a různým zachovaným dopisům, jsou všechny události, ke kterým na této nešťastné plavbě došlo, dodnes poměrně dobře dokumentovány. Což bohužel neznamená, že víme přesně, co se tehdy vlastně všechno stalo.
Loď Batávia, vybavená 24 kanóny, vyplula v doprovodu dalších sedmi lodí 29.října 1628 z přístavu na ostrové Texel. Zodpovědným velitelem se stal Francois Pelsaert, potom, co původně určený velitel Jacques Specxs , první „ordinaris Raad Nederlands-Indie“ se musel zdržet v Holandsku – chtěl se totiž ještě před cestou oženit. „Opperkoopmanovi“, čili nejvyššímu kupci Pelsaertovi přímo podléhal kapitán Adriaan Jakobsz, který s ním měl určité neshody už z jedné minulé plavby. Na lodích VOC byl „ooperkoopman“, tedy nejvyšší zástupce společnosti také nejvyšším velitelem. Mořeplavbě moc rozumět nemusel. Což nutně vedlo k problémům a sporům s kapitánem a ostatními lodníky.Zástupcem vedoucího výpravy byl zkrachovalý lékárník a kupec Jeronimus Corneliszoon z Haarlemu.
Na palubě bylo, podle záznamů, dvanáct beden stříbrných a zlatých mincí, spousta luxusních věcí, různé klenoty, například 23 x 31 cm velká kamej, vyřezaná roku 312 A.D z jednoho velkého achátu pro římského císaře Constantina, nádherná achátová váza, také z jednoho kusu, tyto předměty byly nabídnuty k prodeji malířem Rubensem. Kamej je dnes v museu v nizozemském Leidenu a váza se dostala až do Ameriky, kde je také vystavena v museu.
Ale byly tam také ještě peníze a klenoty, v nezaznamenané výši, určené na nákup koření v Indii. Také drahocenné stříbrné předměty, vyrobené pro indického Mogula Janghira, víno, látky, a různá skvostná roucha.
Jako zátěž bylo v podpalubí uloženo 130 opracovaných pískovcových kvádrů, které měly tvořit bránu do zámku v Batávii. Všechny kameny byly v šedesátých letech minulého století vyzvednuty z mořského dna a dnes je brána k vidění ve West Australian Maritime Museum ve Freemantlu. Dne 14.dubna 1629 připlula Batávia k Mysu dobré naděje a výprava zakotvila, aby doplnila zásoby, ale dobrého jí na další cestě mnoho nečekalo.
Prudké bouře a orkány způsobily, že doprovodné lodě u Mysu dobré naděje ztratily s Batávií kontakt a ta pak pokračovala sama směrem k Indonésii, Holanďany nazývané Nederlands Oost India.
Již během plavby byla na palubě napjatá nálada, Pelsaert onemocněl, Jacobsz měl techtle mechte s Lucretiinou komornou Zwaantje, alkohol také udělal své. Na lodi se brzy vytvořily dva tábory, jeden představovala Lucretia s Pelsaertem, který byl dobrý známý jejího muže, druhý v čele s Adraienem Jacobsz a Zwaantje Hendricks - a v pozadí stále intrikující Cornelisz.
Ten plánoval vzpouru, chtěl se zmocnit lodi a nákladu, zredukovat mužstvo jen na svoje věrné a s nimi pokračovat v plavbě po mořích jako pirát. Měl prý namířeno na Madagaskar. Lucretia byla jednoho večera chycena, svázána (snad i znásilněna) a pomazána špínou a výkaly, to vše za tichého souhlasu kapitána Jacobsze , který se o ní marně snažil a vše tedy pokládal za zasloužený trest. Výtečníci doufali, že budou uvězněni a vzbouření přítelíčkové Corneliszovi je osvobodí. Pelsaert se pokoušel zjednat pořádek, ale Lucretia prý nikoho z útočníků nepoznala. Vzpoura byla odložena. Jenže Pelsaert byl nemocen, tak vážně, že musel velení předat Jacobszovi a Corneliszovi. Ti dělali, co mohli, především se hádali. Stalo se, co se stát muselo.
O svatodušních svátcích, v noci na 4. června 1629, narazila loď 60 kilometrů před západním pobřežím Austrálie na skalní rif, který byl součástí skupiny ostrovů, zvaných Houtman Abrolhos. Jsou to skalnaté a písečné ostrovy, nyní k nalezení na mapě v sousedství Dicks Island a Morning Reef. Ostrov, u kterého Batávia ztroskotala se dnes jmenuje Beacon Island. Následky byly katastrofální. Na moři ve vlnách a především potom na ostrovech se odehrálo jedno z nejhroznějších dramat v historii tehdejší mořeplavby. Nastal prudký příliv a v něm 40 lidí na místě utonulo. Loď se rozpadla na dvě části. Zbytek trosečníků byl dvěma malými čluny ( viz obrázek) postupně převezen na dva nejbližší ostrovy, jeden větší, kde bylo 180 lidí, zejména všechny ženy a další, menší, kde přežívalo celkem 40 lidí. Velitel Francois Pelsaert se napřed s jediným větším člunem vydal hledat v okolí na dalších ostrovech vodu, ale pak se rozhodl a se čtyřiceti dalšími lidmi, (mezi nimiž byla i těhotná Zwaantje a jedno dítě), a s Jacobszem jet rovnou na Jávu, do přes 1000 námořních mil vzdálené Batávie a zorganizovat záchranou výpravu - a také vyzvednout drahocenný náklad. Velení nad pozůstalými trosečníky převzal Cornelisz, který teď mohl rozvinout svou kriminální energii. Pod slibem, že vyzvednou z lodi potopený náklad a zajistí si tak pohodlný život, získal ještě několik členů posádky a vojáků - a ti spolu s ním 120 trosečníků, mužů, žen a dětí prostě povraždili. Také proto, že jim docházela voda a potraviny. Z výpovědí zajatých vzbouřenců i zbylých svědků jsou známy příšerné detaily toho, jakým způsobem byli nebožáci zabíjeni. Některé, kteří měli „štěstí“, prostě naházeli svázané do moře. Sedm žen si ponechali, pět z nich pro „všeobecnou potřebu“ povstalců, Lucretia Jansz byla pro Cornelisze a nejstarší dcera duchovního Judith pro jednoho z jeho důvěrníků. Žena duchovního a jeho ostatní děti byly povražděny. Větší ostrov byl proto brzy nazýván „Hřbitov Batávie“, malý ostrůvek byl pojmenován „Ostrov zrádců.“
To vzniklo tak trochu omylem, když totiž trosečníci viděli Pelsaerta odjíždět se šalupou pro pomoc do Batávie, mysleli, že je zradil a nechal na pospas osudu.
Za šest týdnů konečně připlula k ostrovům pod Pelsaertovým vedením záchranná loď „Saerdam“. z Batávie. Voják Wiebe Hayes, který se celou dobu s hrstkou dalších vojáků zoufale bránil vzbouřencům vedeným Corneliszem, jim vesloval na malé loďce naproti a podal zprávu o tom, co se událo a o hrůzných činech. Později svědčil u soudu. Všichni vzbouřenci se vzdali a byli zajati, někteří na místě odsouzeni a také popraveni, zbytek padl do rukou kata až v Batávii. Před soudem stanula i Lukrecia, obviněná ze spoluviny na zločinech, byla ale osvobozena. Měl být souzen i kapitán, pod záminkou, že nezakročil již během plavby dosti tvrdě proti bouřící se posádce. Z celkového počtu 341 lidí, kteří vypluli z Holandska, jich dorazilo do Batávie živých jen 68. Pelsaert přivezl z Batávie potápěče, kterým se podařilo vylovit 11 beden se zlatými a stříbrnými mincemi. Jednu vzbouřenci při pokusu o vylovení rozbili. Také všechny šperky a drahocenné předměty se našly na větším z ostrovů, kam si je vzbouřenci už připravili. Asi za deset let po této hrozné události vyšla na základě oficiálních VOC šetření podrobná publikace, která se stala v krátké době velmi populární. Je zajímavé, že společnost VOC tehdy také rozhodla, že na jejích lodích nesmějí být neomezeně přepravovány ženy. Bylo poukazováno na události kolem ztroskotání Batávie jako na příklad neštěstí, způsobeného přítomností žen na lodi.
Když se podařilo v roce 1963 australským potápěčům nalézt poblíž dnešního Beacon Island vrak Batávie, byla to velká sensace. Nahoře na obrázku je vidět kotva, která dosud leží na dně moře u Beacon Island , blízko Australských břehů…
V té době se rozhodl Willem Vos, jeden z posledních holandských lodních tesařů, který se specializoval na stavbu jenom dřevených lodí, že se pokusí postavit repliku Batávie. Byl to jeho sen. Chtěl jednou v životě postavit doopravdy velkou loď, takovou, jaké brázdily moře ve slavné době VOC. Měl štěstí, jeho manželka a syn ho v tomto úmyslu podporovali. Zpočátku všechno vypadalo jako nesplnitelný a dost nešťastný nápad. Kde sehnat potřebné finance, místo na stavbu a hlavně lidi a odborníky na tuto neobvyklou práci? Naštěstí se Willemovi podařilo sehnat finanční podporu různých podniků a starosta města Lelystad poskytl parcelu na břehu Markemeeru, kde bylo možno postavit dílny a popřípadě budovy pro pracovníky. To ale nebylo všechno. Muselo se začít se sháněním dokumentace, plánů a materiálu. Kupříkladu na stěžně bylo potřeba dřevo až ze Schwarzwaldu, dřevo na trup lodě se tradičně dováželo ze Skandinávie a látka na plachtoví z Irska. Podrobné plány neexistovaly, k disposici byly jen rozměry, poznámky a pokyny na zpracování některých konstrukcí. Willem Vos se vydal až do Austrálie, kde proměřoval a dokumentoval zachovalé zbytky vraku, aby se měl podle něčeho řídit.
A teprve teď začala opravdová stavba. Podařilo se sehnat ještě žijící odborníky (většinou pensisty), kteří byli ochotni pomoci mu zaučit mladé lidi v zapomenutých řemeslech Vos se domluvil s úřady, že by mohl zkusit naučit drogově závislé a těžko vychovatelné mladé lidi jako terapii zajímavá řemesla. Zpočátku se našlo dosti pochybovačných skeptiků, kteří tento nápad považovali už předem za neuskutečnitelný. Ale stalo se něco nečekaného. Přihlásilo se víc zájemců, než i největší optimisté očekávali. Pracovali s neobvyklým zápalem. Pro mladé lidi, kteří viděli, že je konečně někdo potřebuje, že se mohou uplatnit v povoláních, která pomalu vymírají, se otevřel nový svět.
Se stavbou se začalo 4. října 1985.Nejdříve postavili budovy, ve kterých se tradičním způsobem pletla lana. Jenom na základní vybavení lodě bylo potřeba 21 km lan v různých tloušťkách, tedy sílách, plus nějaká ta náhradní. Byla postavena dílna, kde se vyráběly plachty z tkaniny dovezené z Irska (celková plocha plachtoví 1180 čtverečních metrů plus reservní). Také musela být postavena dobová kovárna, kde se zhotovovaly veškeré kovové součástky, potřebné ke stavbě lodi. A nakonec pochopitelně truhlářská dílna, kde se vyrábělo vnitřní zařízení pro Batávii ,a kde se také zaučovali řezbáři.
Největší prací ale byla stavba lodi samotné. Protože se pracovalo tradiční metodou, muselo se dřevo na žebra lodi ohýbat nad ohněm, což byla neuvěřitelně obtížná práce. Zajímavé je, že dříve stavitelé lodí měli sice určité plány, znali velikost lodi, ale podrobnosti řešili teprve na místě. Dalo by se říci, že nynější stavitelé na tom byli lépe a mohli postupovat jinak, ale oni se přesto snažili zachovat pracovní postupy tak, jak jsou popsány v různých knihách z dávných století. Dost shánění dalo také nalézt slévárnu, která byla schopna odlít kanóny, které patřily k vybavení lodi.
Na stavbě se od roku 1985 do roku 1995 vystřídalo celkem 1140 nadšenců a loď dostávala pomalu svoji podobu. Zajímavé je, že se nadšeně hlásili mladí lidé z celé Evropy, hlavně z přímořských států. Hodně jich po svém návratu „domů“ našlo uplatnění. Dokonce jedna dívka z Německa (bývalého východního) je dodnes vyhledávanou „šičkou“ plachet a má od vlastníků historických lodí zakázky na několik let dopředu. Kdo má možnost prohlédnout si celou loď, jistě si uvědomí , jak to muselo být pro tolik lidí na tak malém a stísněném prostoru nepříjemné. Není divu, že snadno vznikaly konflikty.
Celá loď je 56,60 metrů dlouhá a výška až ke špičce stožárů je 55 metrů. Určitě to nebylo nic pro lidi, trpící strachem z výšek a nebo klaustrofobií. Také museli být tehdy lidé asi menšího vzrůstu. Dnešní normálně velký člověk se musí v lodi v podpalubí pohybovat hodně skrčený. Proto také bylo tehdy cestujícím na lodích nařízeno střídat se ve skupinách na palubě. Vojáci měli cvičení a civilisté se určitou dobu po palubě procházeli. Nechtějme si představit, jak to muselo vypadat při bouřlivém moři. Hygiena musela být katastrofální a vykonat velkou potřebu, to asi byl zážitek, bylo nutno vystrčit zadnici přes brlinka a pak se nechat opláchnout vodou. Museli to být otrlí lidé, ale snad právě díky této tvrdosti dosáhli Holanďané oné převahy na světových mořích. Na hořením snímku je možno vidět vnitřní uspořádání lodi. Na zádi lodi byly kajuty a prostory pro kapitána, důstojníky a velitele výpravy a důležité cestující, jako byla nechvalně známá dáma Lukrecia. Při prohlídce lodi také překvapí, jak bylo vše dobře promyšleno a na co všechno se muselo pamatovat. Zásoby koudele na těsnění, smůla, topivo pro kuchyň, živá drůbež, atd.
Protože stále přibývalo zvědavců, kteří chtěli vidět znovuzrození Batávie, byla ustavena nadace „Batávie“, která organizovala exkurse do loděnice, zpočátku zdarma. Až později bylo vybíráno vstupné, které bylo věnováno na lepší vybavení místností a profesionálně vedené exkurse, kterých se ujali nadšení dobrovolníci. Je zajímavé, že skoro všechna práce okolo byla dobrovolná, bez finanční odměny. Jenom ti, kteří pracovali na stavbě lodi dostávali něco peněz.
Slavnostnímu spuštění Batávie na vodu 7.dubna 1995 byla přítomna také královna Beatrix. Replika Batávie se zakrátko stala v Nizozemí atrakcí a cílem mnoha výprav z celého světa. Když byly v roce 1998 v Sydney pořádány Olympijské hry, vydala se Batávie na cestu do Austrálie.
Byl na ní nádherný pohled, když zakotvila v přístavu v Sydney, kde se stala středem pozornosti. Z „nové doby“ je vidět na plachtoví jen reklama firmy Philips. Firma přispěla na stavbu lodi velkou částkou.
Nyní, po návratu domů, kotví už Batávia zase ve svém v domácím přístavu v Lelystadtu. Tvoří součást Nationaal Scheepshistorisch Musea, čili Národního musea historických lodí.
V posledních letech se pracuje v Lelystatu na další replice, slavné lodi jménem Sedm Provincií, která byla vlajkovou lodí Michiela de Ruytera. Tentokrát nejde stavba tak rychle, zatím se nepodařilo zajistit dostatek financí.
Batávia se také musí stále opravovat, stěžně byly napadeny houbou a zátěž, kterou tvoří písek vlhne, a to také dřevu neprospívá. Dříve se totiž používalo jako zátěže olova, které se podle moderních bezpečnostních předpisů dnes vůbec používat nesmí.
Mezitím také Willem Vos dosáhl věku, kdy se odchází do důchodu. Může být spokojen, jeho sen se splnil. Přátelé a spolupracovníci mu uspořádali rozloučení v dobových krojích, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Přijedete-li někdy do Holandska, zajeďte si také do Lelystatu. Vrátíte se do minulosti, která nebyla tak poklidná a romantická, jak se vám možná někdy zdá.

Byl Jára Cimmerman vzorem Reinholdu Messnerovi?

2007-08-03T15:58:00.000-07:00

K.A. Pokorný Nizozemí

V zahraničí detašovaný cimmermanolog
Hodně se píše o geniálnosti Járy Cimmermana, ale málo se ví, že se připravoval na zdolání Mount Everestu. Za tím účelem slezl všechny evropské velehory, jenom mu scházelo zdolání nejvyšší nizozemské hory Vaalsberg, která obnáší 321 metrů. Aby byly jeho přípravy utajeny, zvolil v oněch místech běžný kroj místních žen. Na snímku sedí nad košem makrobiotické potravy, která mu měla umožnit lépe snášet změnu tlaku. Proto jako zdravě se živící genius měl ssebou vedle nosičů i jednu kravku, která mu dodávala čerstvé mléko. Jeho trochu obtloustlá tvář je výsledkem vlastních pokusů s botoxem. Ano již tehdy ovládal zkrášlovací operace a protože byl proti jakémukoliv chirurgickému zákroku, uchyloval se spíše na farmaceutické prostředky. Nelíbilo se mu, že se lidé, žijící v chladných a arktických krajinách zabalují do šál a někdy i košešinových masek. Byl přesvědčen, že zvýší-li vrstvu tuku na místech vystavených mrazu, obejde se člověk bez nehezkého zakuklování. Tento pokus na vlastním těle měl vlastně nahradit nevkusné pletené masky. Za zmínku stojí, že tento výstup provedl jinak opatrný a nerad riskující Jára bez teplého spodního prádla a bez kyslíkových masek.
Po této historické expedici a nadšeným přijetím místních domorodců se na tuto holandskou velehoru vypravil ještě několikrát. A vždy v patřičném přestrojení. Nerad na sebe upoutával pozornost. Na jednom snímku je vidět jak ležérně opřen o strom hledí do kamery svého přítele Oscara Wilda (ostatně byl to Jára Cimmerman, který namaloval obraz Doriana Greye, pod pseudonymem Basil Hallward a do kterého se Oscar zamiloval), který chtěl poznat onu velehoru, o které mu jeho přítel vyprávěl. Dva muži předstírající odpočívajíci elegány, jsou osobními strážci našeho světoběžníka. Na jiné fotografii můžeme vidět Járu Cimmermana se skupinou jezdců na koních, to bylo v době, kdy uvažoval o tom vycválat na koni přestrojen za sv. Václava na Gross Glockner, ale když ho jeho poradci, kteří byli vysláni na obhlídku trasy, přesvědčili, že je to zbytečně riskantní, od tohoto plánu upustil. Na snímku je maskován vousem a sedí na koni mezi dvěma bodygardy.
Také hezký snímek je momentka, na které sedí pod stromem a nechává své dva průvodce odpočívat, neboť nestačili jeho svižnému tempu při výstupu a projevila se u nich vysokohorská nemoc. Na jejich postoji je vidět, jak bezradně hledají směr domů. Jára Cimmerman se o ně obětavě staral a sám je snášel postupně do údolí, bohužel snímky, které pořizoval za pomoci samospouště neexistují, neboť fotoaparát převrhla i se stativem hladová veverka a když hryzala na dřevěné konstrukci aparátu, osvětlily se desky s exponovanými záběry a tak přišlo lidstvo o důkaz Cimmermanova sebeobětování se pro jiné.

Jára da Cimrman (Cimmerman) a revoluce

2007-07-19T17:04:00.000-07:00

a neb kdo vlastně vystřelil z Aurory.
K.A.Pokorný

Teprve po rozpadu Sovětského Svazu, když nastala možnost nahlédnout do některých tajných archivů, vyšly najevo důležité, doposavad nezveřejněné skutečnosti. Velká říjnová revoluce byla vlastně vyvolána omylem. Sovětské vedení a ruští historici z pochopitelných důvodů tajili tuto pravdu o začátku tzv. VŘSR.
Až nyní vyšlo najevo, že v oné době byl v Petrohradu na pozvání cara Mikuláše také Jára Cimrman (v cizině Cimmerman). Měl pomoci vyřešit některé technické nedostatky v Zimním paláci. Car ho pozval proto, že se pravděpodobně inspiroval operou Alberta Lortzinga „Car a tesař“ (Zar und Zimmermann). Rozechvěn pořídil Jára tehdy i fotografii carské rodiny. Měl ale především v úmyslu navštívit svého dávného přítele u námořnictva, Potěmkina, a proto se vydal do přístavu. Zde viděl jak majestátně připlouvá křižník Aurora. Celý nadšen se kochal pohledem na přistávací manévr a nemohl se dočkat, až loď spustí kotvy. Když se tak stalo, nelenil, a odvážným skokem se octl na palubě. Byl fysicky velice zdatný, neboť jako přítel Tyrše (v cizině a původně Tiersch) a Fügnera denně cvičil a dokázal udělat i padesát kotrmelců najednou. Jak tak pozoroval obratné námořníky rovnající lana do úhledných svazků, a všiml si jejich značné nevrlosti. Zvědavě se vyptával co je toho příčinou a tu se dozvěděl, že jim byla snížena denní dávka vodky na jeden litr. Jára sice sám žil velice střídmě, alkoholické nápoje pil jenom v malých dávkách (ve známost vstoupil jeho slogan : “Alkohol podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“) ale námořníkům slíbil, že se pokusí jejich stížnost tlumočit na vyšších místech.
Od přírody zvědavý, chodil po palubě a prohlížel si všechny pro něho tolik zajímavé předměty. Námořníci mu ochotně vše vysvětlovali on si dělal poznámky. Nešťastnou náhodou se při psaní opřel o nějakou páku a tu došlo k nehodě, která změnila dějiny. Vyšla rána z kanonu a všichni se zděsili. Nejvíce Jára, ten se celý zděšený dal na útěk. Kapitán vyběhl z kabiny a řval, kdo to, setsakra, vystřelil. Mužstvo ukazovalo na utíkajícího Járu a volalo :“To je von“. Kapitán ječel : „ Chyťte ho!“. Nastalo stíhání. Jára běžel o život. Ale jak si už osud zahrává, došlo k další komplikaci: Jára někde ztratil klíče od brány paláce, pokoušel se jí tedy rychle přelézt (což se mu podařilo), ale dav námořníků, ke kterým se přidávalo stále více chodců narůstal, přelézal bránu a domáhal se vydání vinníka.
Palácová stráž v rozpacích čekala na někoho, kdo by jim dal k něčemu rozkaz. Důstojníci, kteří se zrovna vraceli z hampýzu se ptali, co se děje. Vyslechli rozhořčený dav dožadující se vydání nešťastného střelce z kanonu a snažili se lidi uklidnit, ale situaci jen zhoršili. Car vyrušen hlukem se také přišel podívat co se děje. Jen vystrčil nos, hodil po něm někdo láhev od vodky. Stráž zahájila palbu do davu - a nyní začalo to, co později vešlo do dějin jako Velká Říjnová Socialistická Revoluce. Přidávalo se stále více lidí, v celém Petrohradě docházelo k pouličním bojům. Armáda byla ve zmatku, bezmocná, s něčím podobným nikdo nepočítal. Bojovalo se, jak je ve válce i v revoluci zvykem, dosti krutě. Vojsko, které bylo naprosto desorientováno, střílelo na všechny strany. Jeden den byli bílí, druhý den rudí. Pak zase Eseři, zkrátka zmatek. Zbytek jste jistě už mockrát slyšeli.
Jára se ukrýval v paláci, tušil, co udělal. Pár dnů se tak schovával v jantarové komnatě, ale když viděl jak se vše vyvíjí, rozhodl se raději vyklidit pole. Rychle sbalil nejnutnější a převlečen za ruskou babku matrjošku se vydal na nádraží. Zde nastoupil, stále maskován, do vlaku s vojáky, kterým nabídl, že jim bude vařit čaj. Vydal se na dlouhou a strastiplnou cestu domů. Tam přibyl ještě včas, těsně před Masarykem.
Trvalo mu dost dlouho, než se z tohoto šoku zotavil. Mnohdy upadal do stavu, kdy nevnímal okolí a byl velice trudnomyslný. Ani jeho přítel Sigmund Freud, za kterým jezdil do Vídně, mu nemohl nijak pomoci. Analyzoval ho, jak mohl, ale po sezeních s Járou býval i on sám trudnomyslný. Jára jako v transu stále opakoval: „Takovej malér, takovej malér, nejmíň na 80 let je všechno v háji“. Na to neměl Sigmund jinou odpověď, než trudný povzdech: „Ty vole“, což Járovi opravdu moc nepomohlo.
Jára da Cimrman (Cimmerman) tušil, že komunističtí revolucionáři vlastně zneužili jeho nešikovného zakopnutí na Auroře k prosazení svého dávného záměru. Bylo to malé zakopnutí pro Járu, ale velký malér pro celé lidstvo.
Nyní je konečně trochu jasné, proč se tyto skutečnosti tak dlouho utajovaly a proč se revoluce, která vypukla v listopadu nazývá říjnová. Nic nepomůže zdůvodňování kalendářem gregoriánským. Byl to prostě ruský bordel.
Jára zůstal apolitický, ale furt mu vrtalo hlavou, jak může něco tak hrozného vzniknout vlastně náhodou. Později o tom napsal knihu „Velký třesk, velké následky, úměra přímá“, ale nikdo mu to nechtěl vydat. Nakonec rukopis sežraly myši. A z té revoluce dneska už taky moc nezbylo.

Emerich Rath - Neni Rath jako Rath

2007-07-09T01:35:00.000-07:00

K.A. Pokorný
Jsem přesvědčen o tom, že většina lidí, kteří v Praze procházejí z Příkopů na Ovocný trh „Rathovou pasáží“, vůbec netuší, proč se ta pasáž tak jmenuje, kdo to vůbec byl Emerich Rath. Není Rath jako Rath. Rozhodně nemá nic společného s bývalým ministrem zdravotnictví, který byl na veřejnosti „zmackován“ panem Fackem.
V této pasáži býval, od roku 1929, unikátní obchod. Mekka sportovců, všech trampů, skautíku a vůbec milovníků dobrodružství v přírodě. Pozornost upoutávaly dva velké indiánské totemy po stranách výkladu. V obchodě člověku připadalo, že se ocitl někde v zálesáckém obchodě na Divokém Západě. Všechny ty krásné předměty prodával urostlý starší muž, vždy milý a usměvavý. Všude kolem něj, i na stěnách, byly věci potřebné pro život v přírodě. Když jsme o mnoho let později v jednom překrásném „zálesáckém obchodě“ v kalifornském Yosemitském národním parku potřebovali doplnit zásoby, musel jsem si bezděky vzpomenout na pražský Rathův obchod. Vypadalo to tam skoro úplně stejně. Jako by se zastavil čas. Pocítil jsem opět to dávné napětí a objevitelské nadšení, s jakým jsme jako kluci všechno prolézali a prohlíželi. Tolik krásných věcí tam bylo, a skoro všechny jsme je my kluci nutně, velice nutně potřebovali.
Kdo byl majitelem tohoto unikátního pražského obchodu? Jaký byl jeho osud? Co se s ním stalo? Je to dost smutná historie typická pro zemi a město, kde spolu dlouhá léta žily a prolínaly se tři kultury. Pro časy, které byly.
Emerich Rath se narodil v Praze, 5. listopadu 1883 jako druhé dítě německých rodičů. Jeho otec byl obuvník, tehdy se říkalo švec. Příliš se mu nedařilo a proto se rozhodl že se celá rodina odstěhuje do Broumova, kde měl příbuzné. Ševcovství nestačilo uživit rodinu ani tam a otec byl rád, když dostal v Broumově místo ošetřovatele v soukromém sanatoriu. Malý Emerich byl v Broumově šťastný. Chodil do přírody, naučil se plavat a když v roce 1903 dostal od jednoho spolužáka, původem z Vídně, lyže , naučil se na nich brzy sám jezdit. Takže byl také jedním z prvních lyžařů (opomineme-li hrabě Harracha, který přivezl lyže do Čech už v roce 1892). Již roku 1907 se Rath zúčastnil mistrovství království českého v lyžování.Vyhrál běh na 5 km, v závodech na 10 a 50 km obsadil druhé místo.
Když bylo Emerichovi 14 let, vrátil se do Prahy. Ve známém železářství „U Rotta“ se vyučil příručím. Za první světové války narukoval do Krakova, ale byl záhy převelen do Alp, kde působil jako vojenský lyžařský instruktor. Po válce zůstal ještě nějaký čas v Bolzanu, věnoval se horolezectví, jízdě na bobech a lyžování. Odtud odešel Rath na čas do Berlína, kde se seznámil se svou pozdější manželkou, Františkou Krausovou. Vrhnul na trénink všemožných sportů : atletiky, plavání, veslování, (vesloval za slavnou osmu Hellady) pozemního a ledního hokeje, kanoistiky a rychlobruslení. Musíme si uvědomit, že tehdy nebylo nutné mít na každý druh sportu tak speciální oblečení jako dnes, boty, ochranou přilbu a jiné utensilie V roce 1905 se zúčastnil chodeckého závodu z Liberce do Ústí nad Labem. 108 kilometrů urazil za 12 a půl hodiny a závod vyhrál. Proslulé „Běchovice“ závod na deset kilometrů, běžel poprvé v roce 1904 a skončil třetí, za 40: 52 minut. Naposledy se zúčastnil tohoto závodu v roce 1954, kdy mu bylo už 71 let a přiběhl do cíle za necelou 1 hodinu.Bez třinácti sekund. Za půl století se tedy jeho čas zhoršil jen o 20 minut.
V šestnácti letech přišel do styku s vegetariánským hnutím a rozhodl se, že bude také vegetarián, nekuřák a abstinent. Toto své rozhodnutí dodržel po celý život. Vegetariánské organizace ve světě se o něm dodnes zmiňují, například španělská Vegetariana Canaria ho v historickém přehledu sportovců - vegetariánů řadí k atletům takových jmen, jako Paavo Nurmi, Abebe Bikila a Edwin Moses.
Byl opravdu náruživým sportovcem a zajímal se všemožné druhy sportu, neustále hledal nějaký další, nový sport. Byl členem několika klubů, českých i německých, byl ve Slávii Praha, v Lyžařském závodním klubu, kde se stal později prvním tajemníkem. Kdyby se mělo psát o všech sportech, ve kterých vynikal, mohlo by to vzbudit podezření, že se jedná o Járu Cimrmana.
Byl též vynikajícím běžcem na dlouhé tratě, vyhrál několik závodů na 50 a 100 kilometrů. Roku 1912 se stal mistrem Německa v boxu, v kategorii těžké váhy. Celkem získal kolem 500 různých mistrovských titulů. Zajímavé je, že startoval jak za Německo, tak za Rakousko a po založení republiky za Československo. V roce 1908 se zúčastnil olympiády v Londýně, ve Stockholmu běžel v roce 1912 marathón. Zúčastnil se také nešťastného mezinárodního lyžařského závodů v Krkonoších, v březnu roku 1913, kdy při náhlé změně počasí, ve vánici a mlze zahynul závodník Bohumil Hanč a při pokusu pomoci mu i jeho přítel Vrbata.. Rath, jeden z šesti závodníků, který sám tento závod pro strašné počasí vzdal, byl jedním ze tři lidí, kteří se s nasazením vlastního života pokoušeli Hanče zachránit. Sám při tomto pokusu málem zahynul. Celý příběh je popsán v knize Miroslava Rampa : „Drama na Zlatém návrší.“ Ve filmu „Synové hor“, natočeném v roce 1956 , není o Rathovi, který se s nasazením vlastního života pokoušel Hanče zachránit pochopitelně ani zmínka. Bývalý živnostník a na indexu byl tabu.
V roce 1914 na mistrovství Evropy v ledním hokeji , které se konalo v Berlíně, měly nastoupit čtyři země: Německo, Belgie, Švýcarsko a Čechy. Potom, co Švýcarsko odřeklo, bylo jako čtvrté mužstvo do soutěže povoláno hokejové mužstvo Berlinr SC. Rath tehdy nastoupil za české mužstvo, přestože byl hráčem onoho berlínského, tedy německého mužstva. Češi to mistrovství tenkrát vyhráli. Vítězství oslavovali v berlínské restauraci Čecha pana Krátkého, samozřejmě za účasti Emericha Ratha a jeho maželky. Pro dnešní dobu je to možná trochu nepochopitelný propletenec.
V roce 1920 startoval za Československo v marathónu. Závodně plaval, zápasil, hrál rugby, na skládacím kajaku sjel řeku Tiberu z Citta di Castello do Říma (což je 460km !) za šest dní. Dále sjel v roce 1921 také řeku Etsch z Bolzana do Verony. Na počest zahájení Olympiády v Paříži, roku 1924, kam byl delegován jako zpravodaj, sjel na kajaku po Seině 360 km. Za tento výkon dostal od barona Pierra de Courbentina diplom.
Tento opravdu všestranný sportovec se vrátil v roce 1923 do Prahy, krátce pracoval ještě u Rotta v nově zřízeném oddělení sportovních potřeb, ale v roce 1929 si otevřel vlastní obchod se sportovními, tábornickými a trampskými potřebami.
V té době se začínalo jezdit do přírody, rozvíjelo se trampské hnutí a romantika zálesáckého života vstoupila se všemi svými elementy do života mladých, většinou tehdy, v době hospodářské krize nezaměstnaných, lidí. Jezdilo se stanovat, spalo se i „pod širákem“.
Budovaly se svépomocí chaty v okolí Prahy, hlavně na Sázavě, kde si postavil svůj srub také Emerich Rath. Na pozemcích okolo měl volejbalové hřiště, lehkoatletickou dráhu a místo pro trénink skoku a vrhu koulí. Velice brzo se tomuto místu začalo říkat Rathův ranč. Návštěvník, který se zde ocitl, si připadal jako v kanadské divočině. Totemy, pravé indiánské teepee, uvnitř srubu různé indiánské atributy a sám Rath zde chodil v indiánském oblečení, celý rok, i ve sněhu bos - byl pochopitelně také členem spolku otužilců . U táborového ohně se zpívalo a vyprávělo a všichni respektovali Rathův požadavek abstinence. Je zajímavé, že i nyní je možno se o Emerichu Rathovi dočíst v mnoha mezinárodních publikacích, zabývajících se vegetariánstvím a zdravou výživou.
Po celou válku ukrýval ve svém obchodě, ve skladu židovského přítele Borise Efenbergera, kterému po skončení války ještě pomohl odjet do Švédska. Proto směl jako antifašista zůstat po válce v Československu. Bylo to dost nešťastné privilegium.
Až do roku 1948 byl jeho obchod střediskem trampů a skautů, kteří zde nacházeli spoustu potřebných věcí. Z přebytků americké armády získal Rath na tehdejší dobu vzácné kapokové spací pytle, Us-torny (které v pozdějších létech policie na nádraží v Bráníku trampům zabavovala), stanové dílce, nože ( sám jsem si kdysi u něj koupil za těžce našetřené peníze pravý Bowie nůž), sněžnice, zálesácké oblečení, tak zvané kanadské kabáty, boty „kanady“, ozdobné kovbojské pásky, pravé stetsony, skautské klobouky, zkrátka ráj, výzva k cestě za dobrodružstvím.
Ale rok 1948 udělal všemu konec. Rathův obchod byl uzavřen, pro ohrožování mládeže a propagaci amerického způsobu života, jakož i tehdy již zakázaného skautingu. Emerich Rath byl na rok poslán do „výchovného zařízení“ ve sv. Janu pod Skalou. Po propuštění už svůj obchod vůbec nenašel, komunisté prostě většinu věcí rozkradli a obchod zavřeli. Rathovi byl přiznán důchod, celých 370 korun. Jeho manželka zemřela a Rath se živil jako metař a pomocný dělník na stavbách.
V roce 1960 dostal Rath od Mezinárodního Olympijského výboru osobní pozvání na Olympiádu do Říma. Těšil se, že tam pojede na kole a na zpáteční cestě udělá o olympiádě ještě několik přednášek ve Švýcarsku, Rakousku a Francii. Emerich Rath totiž mluvil plynně česky, německy, italsky, francouzsky, polsky a rusky. Ale „byla tehdy taková doba“, jak se s oblibou dnes říká. Do „kapitalistické ciziny“ cestovali jen ti režimem oblíbení. Jaké muselo být Emerichovo zklamání, když mu československé komunistické úřady tuto cestu, jistě jednu z posledních, kterou by byl v životě podnikl, nepovolily. Nebylo to „v zájmu republiky“.
Na sklonku života se odstěhoval do Broumova, kde bydlel nějaký čas u svého bratrance,který ho k sobě pozval, ale starý strom, jak známo, lze jen těžko přesadit. Potom, co se s bratrancem nepohodli, žil jako bezdomovec, spal na lavičkách a na ulici, myl se v kašně. Policie ho proto násilně převezla do domova důchodců. Zbývaly mu už jen čtyři měsíce života. Zemřel 21.prosince 1962. Šedivý vlk, jak mu říkali jeho přátelé, odešel do věčných lovišť.
Dnes ho v Broumově, na domě v Soukenické ulici, kde prožil své dětství, připomíná pamětní deska. S jeho jménem, daty narození a úmrtí a třemi prostými slovy :
Olympionik, všestranný sportovec, Evropan

Zapomenutá hranice

2007-07-01T00:20:00.000-07:00

Karel A. Pokorný
Jednoho slunečního odpoledne jsme se s manželkou při procházce „naším“ lesem, který se táhne z Holandska až přes hranice do Belgie, dostali velmi daleko, na podivné místo, kde jsme ještě nikdy nebyli. Přišli jsme k potoku, přes který k našemu údivu vedly elektrické dráty v délce asi šedesáti metrů. Na informační tabuli, která u nich byla, jsme se dočetli, že se jedná o rekonstrukci státní hranice z drátů, nabitých kdysi dokonce elektrickým proudem, která za první světové války oddělovala Belgii od neutrálního Holandska. Protože jsem o tom nikdy předtím neslyšel, nedalo mi to, a začal jsem o této podivné hranici shánět informace. Naše přítelkyně Marleen, ředitelka gymnasia v belgickém Overpeeltu, mi zapůjčila knihu vzpomínek pamětníků první světové války, ale nebylo v ní nic podrobnějšího.
Předem upozorňuji, že nejsem militarista, neobdivuji uniformy a válečná tažení, spíš právě naopak. Zajímají mne obyčejné lidské osudy, které se odehrávají za velkými dějinnými zvraty, ve válkách a jiných zlých dobách.
Trpělivě jsem pátral na internetu. Vytrvale jsem prolézal knihovny a archivy, až se mi podařilo posbírat celou řadu zajímavých věcí. Kdo má zájem, může si nyní přečíst smutnou historii jedné, naštěstí už zmizelé hranice. Předchůdkyně mnoha podobných hranic dalších.
První světová válka byla strašná tím, že vyvrátila z kořenů celý svět a navždy ukončila to krásné údobí, kdy byla ještě naděje.Druhá světová válka byla svědectvím toho, že je lidstvo i v moderní době nepoučitelné.
Jak to začalo: 1.srpna 1914 obsadily německé jednotky neutrální Lucemburk, bez nějakého viditelného odporu. Není divu, že se nebránili, jak by se mohla tak malá země bránit značné německé přesile.
O dva dny později vyhlásilo Německo válku Francii a požádalo, zřejmě jen pro forma, neutrální Belgii o povolení průchodu k francouzským hranicím. Měli krásnou výmluvu, jejich zpravodajská služba prý zjistila, že se Francie chystá napadnout Německo přes Belgii. Což byla sprostá lež. Němci chtěli napadnout Francii obchvatem, zezadu, z neutrálního státu, odkud to Francie nečekala. Belgie samozřejmě odmítla a poukázala na svůj neutrální status. Německý císař vůbec nevzal toto odmítnutí na vědomí a dal rozkaz k obsazení Belgie. Jako první město byl na řadě Luik, též Liege, nebo Lütich, podle toho, v jaké řeči to chcete. Byl jen kousek od hranic a jeho pád uvedl Belgičany v paniku. Město bylo strašným způsobem poničeno, jako během války většina belgického území, zejména Flandry. Belgická armáda se sice statečně postavila na odpor daleko početnějšímu nepříteli, ale byli na válku špatně připraveni. Přesto došlo k těžkým bojům, se kterými Němci vůbec nepočítali a které je zdržovaly v cestě do Francie. Aby zlomili odpor Belgičanů, byly nasazeny i vzducholodi, které bombardovaly belgická města. Způsobené škody na budovách byly obrovské a zároveň také zahynulo hodně civilních občanů. Na obrázku vidíte jak vypadalo město Ipres po bombardování. Barevná fotografie ukazuje už obnovené město.
Došlo též k jedné kuriosní bitvě, která je vedena v archivech jako poslední svého druhu.14.srpna 1914 byla u města Halen zastavena a k ústupu donucena na tehdejší dobu moderně vyzbrojená německá armáda belgickým jezdeckým praporem. Jezdci na koních zaútočili na překvapený německý oddíl s tasenými šavlemi a zahnali protivníka na útěk. Ten po sobě na místě zanechal spoustu vojenského materiálu.
Mnoho Belgičanů se ale rozhodlo utéct do bezpečí, které poskytovalo sousední, zatím stále ještě neutrální Holandsko. V prvních měsících našlo v Holandsku asyl přes milion civilních obyvatel Belgie, z nichž skoro polovina zvolila později jako další cíl své anabase Anglii. K nim je nutno ještě připočíst dalších 40.000 mladých mužů, kteří se v Holandsku hlásili na anglickém vyslanectví do vojenské služby. Pro holandský stát to bylo veliké zatížení. Znamenalo to rozdělit uprchlíky rovnoměrně po celé zemi do sběrných táborů, zajistit lékařskou péči, potraviny, šatstvo a mnohé jiné potřebné věci.
Přestože v oné době byl v Holandsku poměrný blahobyt, zásobování takového počtu lidí představovalo problém, který bylo nutno řešit vydáním potravinových lístků a peněžní podporou. Na snímku je možno vidět tehdy narychlo vydané potravinové lístky a poukázky na podporu. Pro německou komandaturu znamenal stálý úbytek obyvatel Belgie velký problém. Odliv pracovních sil ohrožoval především průmysl.Také skutečnost, že hlavní stan anglické tajné služby byl v Rotterdamu, se Němcům nelíbila. Přísné kontroly na hranicích byly nutností,ale stály okupanty mnoho vojáků, které potřebovali jinde. Řešení problému navrhl jeden z agentů německé tajné služby, který žil dlouhou dobu v Bruselu.
Ten navrhl belgicko-nizozemskou hranici hermeticky uzavřít několika řadami ostnatého drátu, nabitého elektřinou. Tento drátěný plot by znemožnil nejen útěk obyvatelstva, ale i jiné aktivity, jako pašování a přechod špionů. Tahle hranice mezi nebyla jen hranicí mezi zeměmi, ale též hranicí mezi válkou a mírem, mezi chudobou a dostatkem a vlastně mnohdy mezi životem a smrtí. Zkoušku uzávěru hranic v délce 10 kilometrů německé vrchní velení vyzkoušelo v roce 1914 v Alsasku. Ale v Belgii se jednalo o hranici od Vaalsu až do Catzandu na mořském pobřeží. Což představovalo délku přes 200 kilometrů.
Zde se projevila německá organizační schopnost. Bylo vydáno nařízení, které přikazovalo obcím dodat na vybudování zábran na jejich katastru dva a půl metru vysoké kůly a postarat se o jejich zasazení do míst přesně určených armádními geometry. Při zabezpečení hranic se postupovalo důkladně. Hranice se skládala z pěti paralelních pruhů drátu, které stály mezi jedním a šesti metry od sebe. Byla téměř dva metry vysoká, probíhala lesy a řekami, dělila vesnice, rozdělila i několik klášterů. Existovalo jenom několik průchodů, které byly přísně střeženy a kontrolovány většinou staršími vojáky, kteří bez pardonu na každého stříleli. Dráty byly napájeny 2.000 volty! Je důležité vědět, že elektřinu mělo tehdy v Holandsku zavedenu jen něco přes 15% domácností ve městech, na venkově to bylo kolem 7%, v Belgii byla tato čísla ještě podstatně nižší.Elektřina byla tehdy, v roce 1915, pro většinu obyčejných lidí něčím neznámým, jen málokdo měl doma žárovku‚ (gloeipeer - zářící hrušku). Záhy bylo skoro dva tisíce lidí usmrceno elektrickým proudem, přes varovné cedule umístěné podél hranice. Vzhledem k těm obětem, které byly elektrickým proudem upáleny, byla tato hranice brzy nazvána „hranicí smrti“.Zároveň bylo také usmrceno mnoho dobytka i lesní zvěře, ti chudáci cedule číst nedokázali. Bezpečnostní opatření ale neodstranila pravidelné německé hlídky a kontroly. Přes hranici se totiž stále pokoušeli utéci další lidé. Zároveň se také pašovalo, protože v Holandsku ve srovnání s okolními zeměmi vládl blahobyt. Pašovala se ale i pošta, která by byla neprošla německou censurou a různé tajné zprávy, důležité pro vojenské pány. A lidé umírali dál. Vlevo vidíte malé dívenky s dřeváčky na nohou, které vyfotografovali v roce 1917 ve francouzském sirotčinci. Všechny jsou dětmi těch, kteří zahynuli na té „hranici smrti“.
Obětí se stávali i pouzí zvědavci, kteří se chtěli přesvědčit na vlastní kůži,v čem vlastně to neviditelné nebezpečí vězí. Také děti považovaly hry u elektrických drátů za zkoušku odvahy. Začaly všemožné úspěšné i neúspěšné pokusy o bezpečné překonání této překážky. Různé sudy bez dna, žebříky a deky, přes dráty hozené, dřevěné konstrukce, pobité pneumatikami z jízdních kol. Teprve až na začátku roku 1918 objevili pašeráci a převaděči výhodu gumových holinek a rukavic, které umožňovaly přechod hranic poměrně bezpečně. Jsou známy příběhy o lidech, kteří si z toho udělali zaměstnání, přecházeli hranici dokonce několikrát denně. Německé hlídky sice střílely, ale musely si dávat velký pozor, aby kulky nelétaly na Holandské, neutrální území.
Když bylo v roce 1918 konečně po válce, byla elektrická hranice rychle odstraněna, rozebrána. Většiny sloupků a drátů, tentokrát už bez těch 2000 voltů, použili sedláci na ohraničení pastvin a jiných pozemků.
Na všechny ty tak zbytečné oběti upomíná jenom šedesát metrů drátu v lese na hranicích mezi Belgií a Nizozemím. A pak ještě v Sippenaken u Plombières v lese jsme objevili malý monument, připomínající oběti toho zatraceného plotu.

Route 66

2007-06-23T03:58:00.000-07:00

Karel A. Pokorny

Články o automobilismu a řidičích, které se občas na Seniortipu objevují, ve mně vyvolaly vzpomínky na různé zážitky z mého pohnutého života. V šedesátých letech se mi, díky kamarádovi v knihkupectví zaměstnanému, dostala do rukou kniha Jacka Kerouaca „Na cestě“ a později také od stejného autora „Říjen v železniční zemi“ . Vůbec jsem tehdy netušil, že se mi o mnoho let později splní mé nejvroucnější přání, vidět tu slavnou, legendární americkou Route 66, o které autor píše. A dokonce po ní jet . Psal o ní také John Steinbeck v „Hroznech hněvu“. Ale to jistě znáte, kniha z roku 1939 o zchudlých farmářích, byla v ČSR stále snadno k dostání. Také podle ní natočený film, s Henry Fondou v hlavní roli, jeden z prvních Road Movies, běžel u nás kdysi v kinech. Prý se měl původně jmenovat „Highway 66“. Byl vyznamenán dvěma Oskary, už v roce 1941.
Všechno o této silnici jsem tehdy četl a moc jsem si přál ji jednou aspoň vidět. V oněch dávných letech, kdy se zrodilo ve světě beatnické hnutí a do Prahy přijel Allen Ginsberg - který byl po několika dnech zase rychle z Československa vykázán - se mi mohlo o této legendární silnici opravdu jenom zdát.
Díky srpnu 1968, kdy jsme se rozhodli s manželkou opustit spřátelenými armádami obsazenou republiku, jsem odvážně začal v poměrně zralém věku nový život. Zase uplynulo několik let, a vida , nezdá se mi to, sen se splnil, sedím na motocyklu mých snů, na Harley-Davidson a opravdu jedu po Route 66. Neuvěřitelné stalo se skutkem.
Jedu docela sám, žena odmítla. Prý nebudeme jako čert a Káča. Ale já vím, že mi chtěla dát možnost vychutnat tu krásu sólově. Však já se pro ní vrátím, kousek spolu pojedeme na Harleyi a pak to vezmeme automobilem až do Kalifornie. A tak jsme to také udělali. Byla to velká nádhera.
Proč vlastně je ta silnice tak legendární? Ve dvacátých letech minulého století bylo potřeba konečně spojit východní pobřeží USA se západním, udělat spojení mezi Chicagem a Los Angeles, což představovalo skoro 4.000 kilometrů. Přesně 3940. Všechny tehdy už existující silnice byly propojeny, chybějící kusy vybudovány. Tehdy se začal nejen rozmáhat automobilismus, ale mnoho lidí šlo ze suchých, proslulým Dust Bowl postižených oblastí, z Oklahomy a z Texasu na západ, do Kalifornie, začít znovu. „Go West!“
Později se jednalo také o to, umožnit odlehlejším osadám spojení s většími, městy, aby farmáři mohli prodávat zemědělské produkty. Nebyl to zpočátku žádný luxus. V roce 1926 bylo asfaltováno jenom 1000 km silnice. Teprve v roce 1933 poslala vláda tisíce nezaměstnaných, aby vyasfaltovali „zbývajících“ tři tisíce kilometrů.

Je pochopitelné, že dnes už není původní Route 66 celá sjízdná. Rozvoj automobilismu způsobil, že nevyhovovala, na některých místech byla široká jenom dva a půl metru, což byl značný problém pro protijezdce.
Jedeme-li po nové Highway, vidíme na mnoha místech směrovky upozorňující na starou Route 66. Původní silnice má v sobě stále něco nostalgického. V jejích počátcích byl problém s tankováním, nebylo kde přespat, nemenší problém přinášely různé nutné opravy motorových vozidel, či nákup základních potravin. Teprve postupně vznikaly benzinové stanice, a docela nový způsob ubytování, nová možnost jednoduchého přespání, motel. U toho různé obchůdky a opravny. Speciální „roadside architektura“. Spousta těchto „památníků“ stále ještě existuje a při pohledu na ně člověku připadá, že se zastavil čas. Je tu možno také potkat různé typy lidí, někteří vypadají jako když je tu někdo zapomněl, jiní jako hrdinové ze starých filmů. Nebo desperados.
Stává se ledacos. Nám se stalo, že jsme zastavili u jednoho malinkého, útulně vypadajícího motelu, kde jsme hodlali přenocovat. Zlákala nás totiž reklama, která hlásala, že mají „kingsize“ postele. Velice přátelská majitelka nám šla ochotně ukázat pokoj a co jsme neviděli: na té monarchistické posteli se rozvaloval vlčák, rozměrů stejně královských. Když nás uviděl, vstal a přátelsky se k nám přibližoval. Cestou se několikrát zastavil aby se podrbal - a nás začalo okamžitě také všechno svědět. Poděkovali jsme a rozloučili se značně rychle s milou majitelkou, mumlajíce nějakou nejapnou výmluvu. Ještě dlouho potom jsme se drbali a říkali si, že si ty blechy jenom namlouváme, což byla naštěstí pravda.
Když se dnes dívám na mapu, (celou Route 66 vlastně už na žádné mapě nenajdete), vidím všechno znovu před sebou. Jedu : z Oklahoma City přes Amarillo v Texasu, Albuquerkue a Gallup v Novém Mexiku do Arizony. V Arizoně existuje, mezi Seligman, Kingman, Oatman a břehem Colorada u Topocku nejmalebnější kus cesty, označený jako „ Historic Route 66“. Vede daleko od nové dálnice a šplhá částečně po strmých horských silničkách. Pak od Needles Mojavskou pouští, kolem legendárního café Bagdad do Barstow - a odtud jihozápadním směrem do San Bernardina…všechno končí v Los Angeles na pobřeží u Santa Monica.
Dodnes slouží zbytky Route 66 jako symbol svobody, volnosti a „dobrých starých časů“. Na mnoha místech najdete nejen obchůdky se suvenýry, ale i malá musea, věnovaná této legendě, legendě dlouhé cesty. Cesty napříč celou Amerikou, přes osm států : Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona, Kalifornie. Dodnes pro mne všechna ta jména znějí jako zaklínadlo. Když si na vzpomenu tuhle krásnou dovolenou, poprvé v životě v Americe, vím, že jsem prožil dny a týdny štěstí. Můj dávný sen se uskutečnil.
V roce 1946 jel po té silnici jistý Bobby Troup, do Los Angeles, s nadějí udělat tam kariéru jako muzikant. Věřil ve svůj úspěch. Měl dobrý pocit a náladu, kterou mu dala tato cesta, vložil do songu, ke kterému napsal hudbu i slova : Get your kiks on route sixty six.
Song se stal se opravdu proslulým a byl a je dodnes interpretován mnoha hudebníky, od Nat King Cole, přes Chuck Berryho až k Rolling Stones. Popisuje cestu i náladu celkem přesně. A tu kariéru Bobby také udělal. Byl muzikant a herec, měl dokonce i malou roličku v proslulém filmu M.A.S.H. Zemřel osmdesátiletý, roku 1999 v Los Angeles.
Mohu tedy doporučit všem snílkům :
If you ever plan to motor west ,
Travel my way, take the Hihghway that is best
Get your kicks on route Sixty-Six

Malá úvaha o komunikaci a přátelství

2007-06-12T20:05:00.001-07:00

Věra Pokorný-Scheufler
Všimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky, jako fax, telefon mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS, a také jedna z nejmodernějších možností, e-mail selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější : čas? Totiž tomu tak eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.
Říkáme vždy, že jsme neměli čas, měli jsme přece tolik důležitých, neodkladných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteček, zatelefonovat, ani říci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A přidat podle nálady třeba malý smějící se obličejíček.
Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by tento hovor či e-mail, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutně neměli čas“ jen nepatrný, směšný zlomeček.
Malé dárky udržují přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času. Musíme se snažit ušetřit čas, říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude nedostávat? Abychom ke svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?
S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas. Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli jsme ho, nepotěšili,neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.
Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka : Na velkých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí Potom dojdeš do domu Nikdy.
Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.
Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli,nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit, aby zbytečně nečekali.
Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabělé.

Když jsem byl mladý a bylo milenko pod jabloní
u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvězd,
čas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti očích svých,
já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst
a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně
s chudobkami a s ječmenem
po řekách spadaného světla.

Ten čas, o kterém hovoří básník Dylan Thomas uplyne rychle. Řeka spadaného světla zmizí a Čas vás nenechá do nekonečna povykovat a lézt v radosti očí svých. Jak je to s vámi a vašimi Přáteli ? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou ?Máte na ně čas ? Občas? Včas?
Věra Pokorná
HolanskoVšimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky, jako fax, telefon mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS, a také jedna z nejmodernějších možností, e-mail selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější : čas? Totiž tomu tak eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.
Říkáme vždy, že jsme neměli čas, měli jsme přece tolik důležitých, neodkladných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteček, zatelefonovat, ani říci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A přidat podle nálady třeba malý smějící se obličejíček.
Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by tento hovor či e-mail, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutně neměli čas“ jen nepatrný, směšný zlomeček.
Malé dárky udržují přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času. Musíme se snažit ušetřit čas, říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude nedostávat? Abychom ke svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?
S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas. Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli jsme ho, nepotěšili,neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.
Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka : Na velkých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí Potom dojdeš do domu Nikdy.
Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.
Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli,nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit, aby zbytečně nečekali.
Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabělé.

Když jsem byl mladý a bylo milenko pod jabloní
u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvězd,
čas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti očích svých,
já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst
a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně
s chudobkami a s ječmenem
po řekách spadaného světla.

Ten čas, o kterém hovoří básník Dylan Thomas uplyne rychle. Řeka spadaného světla zmizí a Čas vás nenechá do nekonečna povykovat a lézt v radosti očí svých. Jak je to s vámi a vašimi Přáteli ? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou ?Máte na ně čas ? Občas? Včas?